Nakazil jsem se už dávno. Americkým optimismem. Tou jejich touhou se vším si poradit. Když si neporadím já, když mě to semele, poradí si jiní. A moje země na tom bude zase dobře.

V prosinci odvážně vyhlásili, že v březnu chtějí mít děti ve školách. A mají. Bez fanfár, bez vyhlašování “rozvolnění” a podobných pitomostí dělají, co je v rámci situace možné.

Mají také půl milionu mrtvých, dvacet milionů nových nezaměstnaných, sektor služeb si bude lízat rány roky a rodiny budou oplakávat ztracené příbuzné.

Mají otevřené snad všechno kromě velkých sportovních akcí pro diváky a hranic pro turisty. Lidi jsou stále velmi opatrní, soukromé a firemní akce omezené.

Teď vyhlašují, že v září chtějí mít normální život bez omezení. S plnými fotbalovými stadiony, bez roušek ve školách a s probouzejícím se cestovním ruchem. Vakcínu pro všechny zájemce do konce května.

A co když se zklamou, co když to nedopadne? Takhle Američani nepřemýšlejí. Mají ambice, mají cíl a jdou hlavou proti zdi, aby to dopadlo. Věří, že to dopadne. Musí.

Jejich země se vždycky ze všeho vylízala a vylíže se i teď. Když ne toto září, tak příští září, ale vylíže. Vylíže se i naše krásné Česko.

Miliony Američanů mají zkušenosti se službou v ozbrojených silách, u hasičů, ve zdravotnictví, u policie. Denně řeší lidské tragédie. Otřepou se a jedou dál.

Generace si prošly pekly různého druhu, lidi jsou na průšvihy lépe nastavení a více zvyklí. Stále do nich celý svět šije, jak to s Amerikou vypadá bledě a že už to není, co bývalo. Mávnou rukou a starají se o svůj byznys.

Načasování zdravotní krize v Česku je proti Americe posunuto. To je hlavní rozdíl. Kombinace osobní zodpovědnosti, očkování, promořenosti a vstřícnějšího počasí tu nemoc porazí.

Pomůže věda, která už ukázala svoji sílu. Netřeba připomínat, kdo a jak rychle vyvinul očkovací látky a tři měsíce po schválení poslal do světa čtvrt miliardy dávek. A kde se už vaří druhá vlna látek proti potenciálně odolným mutacím.

Jsem vyléčený. Z pesimismu. Z takového klasického lamentování a fňukání typu „Jó, já nevím, ta nemoc tu stále s námi bude, budou se šířit mutace a kdo ví, co nového ještě příjde.” Klasika. Imunita proti virům šířícím depresívní nálady s masívním reprodukčním číslem se vždycky hodí.

V kritizování Američanů a jejich výstřelků jsme mistři. Nebylo by od věci se pro změnu nechat nakazit jejich optimismem.

Současná situace se může zlomit jedině k lepšímu. Jako všude, jako vždycky, i když zrovna teď nám ta mizérie připadá jako nekonečná.

Troufám si tvrdit, že i brzo zapomeneme (bohužel), jak zlý byl rok 2020 a ještě horší zima 2020-21. Máme krátkou paměť a budeme zas lítat jakoby nic.