Jak velmi dobře známo a přemnohými důkazy historické zkušenosti potvrzováno, dobré skutky nezřídka trestány jsou. To nám například potvrzuje hlasování v Organizaci spojených národů: mezi nejvíc antiamericky hlasujícími členy této prapodivné OSN jsou státy inkasující nejvíc americké zahraniční pomoci.

Nebo třeba americká praxe s udělováním azylu: je-li přiznán jednomu příslušníkovi rodiny, téhož dobrodiní se automaticky dostane dalšímu příbuzenstvu. Tak jsem pochopil z včerejšího tvrzení v televizních zprávách v souvislosti s informací, jak se do USA dostali Čečenci Dzhokhar Tsarnaev (takto americky psáno), nyní devatenáctiletý, a jeho starší bratr Tamerlan, 26 roků, nyní definitivní nebožtík. Čečenci, které si nějaký mediální chytrák popletl s Čechy, podle vzoru " obřezat - vyřezat, vsjo rovno". Každý důkaz o pitomosti těch jiných je ovšem vítán. Ale pozor! Většina středoevropských vzdělanců sice rozliší Pennsylvánii od Transylvánie, ale kolik jich ví, že hlavním městem Severní Dakoty, státu o víc než dvojnásobné rozloze České republiky, je Bismarck, a Helena je hlavním městem čtyřikrát tak velkého státu Montana? Kolik jich ví o existenci Medanu, několikamilionové metropole na indonéském ostrově Sumatra, což já věděl jen proto, že tam žije některé mé vyženěné příbuzenstvo?

Leč zpět k tomu azylu: Žadatel musí předložit důkaz o oprávněných obavách (well-founded fear) z pronásledování z důvodů politických, etnických, rasových či náboženských. USA, země přistěhovalců, nadále přijímá a absorbuje největší počet imigrantů. Porovnejme třeba s Japonskem , kde v ještě nepříliš dávné minulosti škrtili trosečníky, jimž se podařilo dosáhnout k břehům země vycházejícího slunce. Na přemnohokrát slyšenou otázku, jak že jsem trpěl pod bolševickou knutou, jsem tazatele, bez zkušenosti s režimem vlastnícím všechny své ovečky, mátl odpovědí, že jako soudce čili slouha hanebného státu jsem byl de facto součástí násilné mašinerie. Patřil jsem k pronásledovatelům, a proto jsem prchl, v obavách být nucen ke spáchání nějakého takového svinstva. Rovněž jsem mohl být převálcován kvůli malichernosti a strach byl mým permanentním dvojníkem. Jiným druhem strachu byla představa povinnosti udělat něco nemravného a přitom nemít dost kuráže se tomu vzepřít. Tedy od takového dilematu pryč, což se mi za dost neobvyklých okolností povedlo.

- - -

V New Yorku znám pohlednou dívčinu, která se tam přistěhovala z rodné, občanskou válkou zdevastované Bosny. Vystudovala, zdárně se uchytila a absorbovala politicky korektní přesvědčení, že jsme nation of victims - národ obětí, vše nepříznivé zavinil stát, ten je odpovědný! Jestliže ktradu, nejsem zloděj, poněvadž jsem obětí kleptománie. Jestliže jsem propadl alkoholu či drogám, jsem obětí, jsem invalidní (disabled ) s nárokem na penzi, jíž se mi věru dostane. Dentista, obviněný z necudného osahávání pacientek , se domáhá od státu milionu dolarů jako náhradu, neboť se stal obětí fondling disease - choroby pudící osahávat ženské plemeno .

Každý z nás se může vytasit s nějkým rozhořčením (grievance). Tito dva bostonští vražední Čečenci - nikoliv tedy Češi - si postěžovali, že Američanům nerozumějí a mezi nimi nemají ani jednoho kamaráda. Po přistání v New Yorku jsem si zpočátku rovněž připadal tuze sám, což bych chápal uvíznutím na opuštěném atolu v šírém oceánu , ale nikoliv na Manhattanu, onom obrovitém mraveništi. Tedy je na jedinci, aby se s takovou tísní vypořádal, však příležitostí je habaděj.

Nikdy se netrpí nedostatkem výmluv. Nedávno jsem četl vysvětlování počínů jednoho z teroristů jeho potížemi platit požadovanou činži.

Čečenci mají na východním pobřeží řadu svého příbuzenstva. Pár jsme jich zhlédli v televizních záběrech. Sympaticky vyzněl strýc, notně rozhořčen počínáním takových synovců. Zcela jinak zareagovala příbuzná žena - sestra, teta, něco takového, údajně úřadům známa pro svou dřívější zlodějskou aktivitu - krádež oblečení v luxusním obchodě. Uraženě, popuzeně odmítla jakékoliv podezření jako hanebnou konspiraci proti neviňátkům.

Očekávám a zcela určitě se dočkám protestních iniciativ k jejich obhajobě z řad

odporných zdrojů typu ultrahumanistické ACLU - American Civil Liberties Union. Stát si troufl prchajícího střílejícího teroritu Dzhokbara lapit, aniž ho okamžitě poučil o jeho právu nic nepřiznávat, na otázky neodpovídat - ono proslulé tzv. Miranda rule.

Mluvčí fererálního úřadu zdůvodnil použití výjimky z pravidla z důvodu veřejné bezpečnosti (v souvislosti se zjišťováním jiných výbušnin a dosud nezjištěných spolupachatelů).

Americký soudní proces zvaný adversarial (adversary = protivník) charakterizuje nikoliv "hledání pravdy", viny či neviny, ale konflikt právníků, uplatňujících všemožné - a tedy i nemožné - procedurální finesy ve prospěch klienta, jakož i vylepšení vlastní reputace. "Právníci obhajují své právo mást" (to mislead čili lhát - titul dlouhého pojednání v New York Times, 21.3.1995). "Nikdy se klienta neptám, zda je vinen, to mě nezajímá. Snažím se vymyslet takovou obhajobu , které by porota uvěřila," s pýchou prohlásil a tiskem se rovněž projevil známý newyorský advokát Ronald J. Kuby.

"Není jejich povinností, aby zprošťující rozsudek byl správný," souhlasí Stephen Gillers, profesor právní etiky. Autor Dan Moldea v knize The Killing of Robert Kennedy cituje vraha Sirhana Sirhana o snaze jeho advokátů vymyslet obhajobu, že mafie ho obloudila, aby jednal, jak jednal. Před pár roky jsem s jedním ze Sirhanových obhájců obědval v nóbl hollywoodské restauraci. Tvor snad nikoliv nemorální, ale určitě amorální mi tehdy řekl: "Mou povinností je udělat pro klienta cokoliv, jen abych ho z toho vysekal, i když vím, že třeba bude zas vraždit." Taktéž se vyjadřuje ve své knize The Best Defense (Nejlepší obhajoba) Alan Dershowitz, přeslavný profesor práva na nejprestižnější Harvardově univerzitě, tam v intimním sousedství Bostonu.

V mém blízkém sousedství státu New Yorku je město Syracuse, kde mechanik obviněný z vraždy se svému advokátovi Francisi R. Belgemu přiznal k ještě dvěma dalším vraždám. Advokát mrtvoly vyhledal, ofotografoval a zašel za prokurátorem s návrhem: "Když na mého klienta půjdete v rukavičkách, budu se vám revanžovat informací. Když neslíbíte, nic vám neukážu." Vzešla tedy otázka o oprávněnosti takového zatajování. Případem se zabývala etická komise advokátní komory a došla k závěru, že její člen Belge se zachoval naprosto správně. I tento druh etiky pak přispívá k reputaci této profese na úrovni či pod úrovní čističů odpadových stok.

V kontrastu k leninskému principu, že lepší je odsoudit sto nevinných, než aby jeden viník unikl, americká právní filozofie a praxe se odebírá opačným extrémním směrem. Příčínu prý hledat v tradici individualismu, nedůvěře vůči státu, údajně příliš mocného. Ovšem přehnaným důrazem na ochraně práv jedince trpí pramálo ochraňovaná společnost. Starost o péči o zločince vždy převažuje nad zájmem o oběť zločinu.

Příkladů lze uvézt veletucty. Ukázka:

Dallas, Texas: Arley Thomas postaven před soud kvůli drogám - kokain. Písařka se překlepla a do stroje místo coca naťukala cocoa. Osvobozující rozsudek následoval. "Přece ho nemohu odsoudit za vlastnictví čokolády," zdůvodnil soudce Jack Hampton.

New York City: Rovněž jakýsi kancelářský překlep a Guy Gregg, trojnásobný vrah, byl poslán domů po zaplacení pokuty 75 dolarů.

Americké juristy velkou pýchou naplňuje tzv. exclusionary rule, pravidlo nařizující, že sebemenší závada, nepřesnost, nedokonalost v důkazním řízení znemožňuje odsouzení sebevětšího provinilce. V New Yorku prchající zloděj nesl tolik ukradených kabelek, že jich několik upustil. Jakýsi občan je zvedl a předal policii. Soud tuto iniciativu - t.j. předání bez zlodějova souhlasu - shledal nezákonnou a zloděje osvobodil. Veze-li kdo v kufru automobilu vyloupený obsah banky či tucet uškrcených novorozeňat, soud vynese osvobozující rozsudek, jestliže by policie do kufru nahlédla , aniž si předem opatřila soudní povolení tak učinit. Toto exclusionary rule neexistuje v žádné jiné zemi. O jeho zavedení uvažovali ve Velké Británii, Kanadě a Izraeli, ale včas si to rozmysleli.

Do České republiky bych rovněž nedovážel onu již zmíněnou Miranda rule o právu k ničemu se nepřiznávat (self-incrimination). Typický dopad: James W. Killough ve Washingtonu, D.C., zavraždil svou manželku a tělo nacpal do popelnice. K činu se třikrát dobrovolně bez přinucení příznal. Policie mu ale nedostatečně rozmlouvala jeho přiznání. Soud vynesl osvobozující rozsudek. V New Yorku teenager Angel Claudio spáchal vraždu střelnou zbraní, přiznal se svému právníku Marku Hellerovi a ten mu doporučil, aby se přiznal úřadům. Soudce Kenneth Browne ale něco takového nepřipustil a ve svém 47 stran dlouhém zdůvodnění zatratil advokáta Hellera pro jeho hrubé zanedbání povinnosti (serious incompetence).

- - -

Nebude bez zajímavosti sledovat soudní počínání v případě tohoto čečenského, nikoliv českého explozivního provinilce. Zejména až dojde na onu ošidnost jeho mohamedánské motivace. Jak přece všude dobře známo, islám je tím nejvzornějším náboženstvím míru .

KONEC