Američané si zvolili prezidenta. Nad volebním výsledkem se sice zvolna vznáší jakási těžce definovatelná vůně avantgardy a je tak nějak neobvykle okořeněn reálným vstupem postapokalyptické komiksové série Živí mrtví do volebního procesu a podobně neotřelými exotickými ingrediencemi odněkud z daleké banánové republiky, nová exekutiva však přesto vyhrála a pochybuji o tom, že se to Trumpovi podaří nějak zvrátit. Být Američanem, volil bych kandidáta republikánů. Jeho prohru však nevnímám jako konec světa a může to mít i pozitivní aspekty pro Evropskou unii, k čemuž se ještě vrátím.

Oboustranně vyhrocená a velmi agresivní předvolební kampaň je možná logickým důsledkem Trumpovy vyhraněné politiky, jeho administrativu však nepovažuji ani za fašistickou či národně socialistickou, jak je tomu nejen u nejrůznějších amerických radikálů z Antify, ale i z uměleckého prostředí, viz například song z poslední desky legendárních otců hip hop rapu The Public Enemy o zabijácích z Bílého domu a nacistickém gestapu, nového prezidenta a ani jeho viceprezidentku zároveň nevnímám jako nějaké komunisty, jak se zase mnozí snaží naznačit ze strany druhé.

Donald Trump, ať je již jakýkoliv, se do historie amerických prezidentů zapsal již tím, že zbořil tradiční představy o fungování profesionálního politika a dělal to tak nějak po svém a způsobem docela nevídaným, čímž si rozhodně nezískal ani přízeň médií a patrně ani úřednického aparátu. Ano, byl to prezident svérázný a docela nevyzpytatelný, ale nelze také opomenout jeho velké úspěchy a je třeba zdůraznit, že jeho politika takřka zrušila nezaměstnanost v USA, přičemž ekonomika zdárně funguje i navzdory chřipkové krizi. 

Na mezinárodní scéně se po dlouhé době zařadil k prezidentům, kteří nejenže nerozpoutali válečný konflikt, ale zároveň stáhli americké vojáky z míst napětí zpět do USA, v mezinárodní politice zároveň reálně přispěl k posílení míru mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. O jeho předchůdci Obamovi, jenž získal Nobelovu cenu za mír asi jen díky tomu, že se jedná o občana USA tmavší pleti, se něco podobně pozitivního rozhodně říct nedá. Sice uměl hezky řečnit o vzletných humanistických ideálech a zkušeně prodávat naději svým příznivcům, ale u těch slov to bohužel skončilo.

Vítěz prezidentských voleb, Joseph Robinette Biden jr., je dlouhodobým profesionálním politikem a zastupuje umírněné centristické křídlo Demokratické strany, dá se tedy očekávat návrat k tradičnímu pojetí politiky, jak jsme tomu byli zvyklí u dřívějších prezidentů. Ani on a ani viceprezidentka Kamala Harris nepatří k radikálně levicovému stranickému jádru, což považuji za hlavní a uklidňující moment celé volby. Ač datum oznámení vítěze voleb tiskem spadá na legendární sedmý listopad, žádný výstřel z Aurory se podle mne nekoná a žádná Velká říjnová socialistická revoluce v USA neproběhne. Systém to rozhodně zvládne, střídání mezi demokraty a republikány je v Americe běžná věc, republikáni mají navíc v rukou Senát a ani v Kongresu si nevedou špatně, nehrozí tedy ani nějaké výrazné ústavní změny.

Amerika se však přece jen asi trochu mění a stále více občanů si přeje určité zdravotní a sociální jistoty, jak je známe u nás v Evropské unii a všeobecně v pojetí sociálního státu evropského kontinentálního typu. Posun od tradičního amerického individualismu k jakési formě všeobecné státní solidarity je možná způsoben měnící se strukturou amerického obyvatelstva, jak na to v jednom z posledních rozhovorů upozorňuje můj současný favorit na našeho příštího prezidenta Hynek Kmoníček, možná něčím jiným, těžko říct. 

Zdá se však, že se jedná o proces nezastavitelný a že ideál evropského sociálního státu a koncept sociálně tržního hospodářství si získává příznivce i za oceánem, což chápu, neboť se při vší nedokonalosti jedná o patrně ten nejlepší systém na světě. No a co se týče vztahů mezi USA a EU, pochybuji o tom, že budou základním principem americké zahraniční politiky, přivítal bych však, kdyby se opět otevřela jednání o vzájemné smlouvě upravující volný obchod mezi oběma nadstátními celky, která byla zastavena i kvůli státnímu protekcionismu již bývalého prezidenta Donalda Trumpa.

No a když je tématem úvahy volba amerického prezidenta, dovolím si na závěr přidat něco z amerického pop country rocku, který rád poslouchám, když někde jedu autem. Hromady podobné muziky si můžete naladit třeba na internetovém rádiu Kickin‘ Country.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem