V roce 1997 nežil ve státu Kentucky jediný jelen wapiti. Jinak se mu říká elk. Nevyjádřil jsem se správně: těchto obrovských jelenů a jejich menších, běloocasých bratranců běhalo na východě Ameriky kdysi stáda. Ještě než začala naše smutná občanská válka, i toho posledního z posledních hladoví přivandrovalci z Evropy snědli. Jen pár těch menších bratránků se v hlubokých lesích zachránilo. Když pak někdo viděl staré černobílé fotky z doby následující, sahající až do poloviny minulého století, řekl by, že ta krajina zůstane provždy jen ošklivou jizvou na tváři Země. Někdo totiž předtím tehdy objevil, že jen metr, dva je pod povrchem zlato. Abych se zase opravil: černé zlato - uhlí. Uvolnit cestu buldozerům musely stromy. Stráně, kopečky i hory kolem byly najednou nahé. Hlínu, která uhlí pokrývala, sedřely ty obrovské buldozery na hromady a pak se zakously do uhlí, které bylo tím, po čem šly.

Najednou se v chalupách oteplilo i v té nevětší zimě. Nejen v blízkém Pittsburgu, ale všude kolem najednou vyrostly ocelárny a elektrarny poháněné teplem z uhlí pod kotly. Ze se z těch komínů bez přestávky kouřilo, bylo znamením, že tisíce a tisíce lidí měly práci. Jeleny už nemuseli pronásledovat, maso si za vydělané peníze u souseda řezníka nakoupili.

Zdevastovaná krajina kolem byla cenou, kterou lidé za plné břicho, teplo a světlo v baráku zaplatili. Všechno má svou cenu. Nic není zadarmo. Uhlí však pak bylo za pár desítek roků vytěženo a buldozery zmizely. Ještě předtím však, bez nařízení od tehdy ještě neexistujícího úředníka z Washingtonu, buldozery rozhrnuly ty obrovské hromady půdy, která kdysi uhlí pokrývala. Kolem se pomalu začalo zelenat. Nové domky a domy posely krajinu a v noci svitila jejich elektrikou rozzářená okýnka. Ráno z nich vyběhly děti, aby nebyly pozdě k autobusu, který je doveze do školy ve vesnici. Před každým tím domem stojí auťák, či dva. Někdy tři. Ocel, vyrobená v Pittsburgu, se stala páteří pro mrakodrapy, také však byla užitečná na výrobu kanónů a tanků, které pomohly v Evropě porazit Hitlera a jeho hnusáckou ideologii.

Ano, cena za to černé zlato byla vysoká. Kdyby se však kdysi rozmazlení, zamindrákovaní hlupáci postavili na odpor těm buldozerům a přivazovali se ke stromům a ve svém úsilí uspěli, leccos by bylo dneska jinak. Po jelenech by v Kentucky určitě nebylo ani památky. Jsou ti dnešní zelení ochránci přírody se svými do dredů spletenými vlasy a ti, kteří by možná mohli připomínat i holky, velmi agresivní a jejich do boje vyzývající hesla připomínají řev hnědokošiláčů, kteří bývali údernou pěstí nahoře vzpomínaného Hitlera.

Mezi tím vším zase v Kentucky všechno rostlo, zelenalo se a zbylí virgináci (tak my tady říkáme jelenu běloocasému) se rozmnožili tak, že začali okusovat lidem muškáty pod oknem. A co ten obrovský jelen - elk? Při loňském spočítání jich rangeři napočítali 13 600. Jsou to všechno potomci asi tisicovky wapitáků, které parta prima lidí za vlastní peníze nechala převézt v roce 1997 ze Západu, kde je elků jako much.

Když nám všem, kdo jsme starší a staří, vyčítala ve Spojených národech sedmnáctiletá Gréta, jak jsme pro ni a její generaci a vůbec pro všechny v budoucnosti svým chmatáctvim zničili její Planetu, vzpomněl jsem si na ty znovu v hlubokých lesích v říji troubící jeleny v Kentucky. Už jsou i v sousedním Tennessee, ba i v Severní Karolíně, kam jezdím do hor chytal pstruhy.

Buhužel, mám pro ty jeleny ne příliš dobré zprávy. Zdá se, že zelení ochránci Planety budou mít ve Washingtonu velmi silné slovo. Komíny přestanou kouřit a fabriky pojedou, jen když bude slunko svítit na za dotace nakoupené solární panely. Těm pomohou větrníky, ale jen když bude foukat. Budoucí historikové budou toto období nazývat jako New Green Deal. Historikové mimo jiné zaregistrují, že v Apalačských horách zase vymizeli jeleni. Jako kdysi jejich předchůdce, je lidé zase vystřílí. Hlad je hlad...