Jenže pod jakou záminkou?
Na řadě je Írán. Abychom věděli proč, musíme se vrátit se do června roku 1997, kdy skupina amerických neoliberálních konservativců vytvořila plán na válečné napadení sedmi zemí: Iráku, Sýrie, Libye, Íránu, Libanonu, Somálska a Súdánu.
Plán dostal jméno Projekt pro nové americké století (The Project for the New American Century, PNAC). Duchovními otci byli vlivní byvší trockisté v čele s Irvingem Kristolem.
PNAC měl zabezpečit Spojeným státům ropné zdroje a nadvládu nad světem. Jako třešnička na dortu měl vést ke vzniku Velkého Izraele a vyřešit palestinskou otázku v jeho prospěch jednou provždy. Co chybělo, byl podnět k jeho uskutečnění. Autoři vyslovili přání, že „nejlepší by bylo, aby došlo k burcující katastrofální události jakou byl Pearl Harbour“. Přání se splnilo jako na objednávku, když 11. září 2001 narazila dvě letadla do dvou newyorských věžáků, které se sesuly patro po patru, jako když je pyrotechnici odpálí. Třetí věžák se zhroutil sám o sobě. Zbytek je historie. Irák, Sýrie a Libye jsou v troskách. Na řadě je Írán a při té příležitosti také Libanon, kde sídlí jeden úhlavních nepřátel židovského státu, Hizballáh. Potíž je v tom, že presidentu Donaldu Trumpovi se do války nechce, neboť si uvědomuje, že byl zvolen, aby války skončil a ne aby je začínal. Pentagon sice poslušně připravuje válečné plány, ale řada generálů reptá, že když válka, tak s Čínou, a to dřív, než předčí USA i vojensky. Evropané se bojí íránských válečných uprchlíků. Rusové a Číňané prohlašují, že útok na Írán je útokem na jejich bytostné zájmy. A tak obvyklá válečná parta na Středním východě – americký vojensko-průmyslový komplex, židovské lobby, Izrael a Saúdská Arábie - stojí před staronovým problémem: najít záminku, kterou by mohla předložit světu, proč srovná Teherán se zemí. Paleta možností je široká.
Kdo v USA smí vyhlásit válku?
Článek I, paragraf 8 americké ústavy stanoví, že právo vyhlásit válku přísluší výlučně Kongresu.
Článek II, paragraf 2 téhož dokumentu stanoví, že president je vrchním velitelem pozemní armády a námořnictva Spojených států.
Teoreticky vzato vymezení pravomoci nemůže být přesnější. Jak tedy mohl president Truman poslat armádu do Koreje, Clinton bombardovat srbská města, Bush I. začít válku s Afghánistánem, jeho syn napadnout Irák, Obama rozbít Libyi a Trump vojensky podporovat zvěrstva páchaná v Sýrii bez souhlasu Kongresu?
Truman označil válku v Koreji za policejní akci. Clinton tvrdil, že jako vrchní velitel amerických ozbrojených sil má letecké útoky v popisu práce. Prošlo mu to, jelikož demokraté byli u vesla jak v Kongresu, tak v Senátu. Válečná dobrodružství v Afghánistánu a na Středním východě byla ospravedlněna resolucí o použití vojenské síly (The Resolution for Use of Miliatary Force, AUMF), kterou Kongres schválil bezprostředně po teroristické akci v New Yorku. Tento dokument dává presidentovi právo použít vojenskou sílu proti všem, „kdo plánovali, nařídili, spáchali nebo napomáhali spáchat hrůzné činy, k nimž došlo 11.září 2001, nebo těmto osobám poskytovali útočiště“.
Vláda Bushe I. svévolně označila AUMF jako povolení k válce s Al-Káidou a Talibánem kdekoli na světě. Kongres toto bezprávné rozšíření presidentské kompetence přešel mlčením a následující dočasní majitelé Bílého domu si je nárokovali jako vydobytou pravomoc. Krveprolití pod záminkou války proti teroru doposud zaplatily životem desetitisíce vojáků válčících stran a nespočetné statisíce civilistů, kteří se octli na špatném místě ve špatnou chvíli. Amerického poplatníka stály osm bilionů dolarů, jak přiznal Trump, když nedávno zahajoval v Miami kampaň pro své znovuzvolení v roce 2020.
Na co sází jestřábi?
Poradce pro národní bezpečnost John Bolton a ministr zahraničí Mike Pompeo zamýšlí zaštítit válku s Íránem, do které Trumpa tlačí, odvoláním na AUMF. Když to prošlo jiným, proč ne nám? V čem spočívá spojitost, neřku-li spolčení, íránských šíitů se saúdskými sunnity, kteří napadli New York, zmínění jestřábi zatím neprozradili. Ostatně proč by měli někomu něco vysvětlovat, když je zřejmé a prokázané, že cílem vojenských intervencí Spojených států není ničit a ovládat, ale osvobodit ujařmené národy a nastolit v jejich zemích demokracii.
Washington má velkou zkušenost se zdůvodňováním casus belli. Saddámovy zbraně masového ničení, Asadovy zločiny spáchané na vlastním lidu, Kaddáfího zkorumpovaný, prohnilý režim, a nyní to mohou být íránské odstředivky tajně vyrábějící vysoce obohacený uran, které je nutno zneškodnit v zájmu míru a bezpečnosti světa.
Pod falešnou vlajkou
Nezapomeňme na další vyzkoušenou a osvědčenou záminku - fiktivní vojenský útok nepřítele, kdokoli jím v dané chvíli je. Potopení americké válečné lodi Maine s 266 muži na palubě 15. února 1898 v havanském přístavu, způsobené nejspíše výbuchem v kotelně, tehdejší jestřábi přisoudili mině, kterou pod Maine dali Španělé, kolonizátoři Kuby. Pro presidenta McKinleyho to byla záminka k zahájení války a následnému „osvobození“ nejen Kuby, ale také dalších španělských kolonií Filipín, Portorika a Guamu. Když válka začala, Theodore Roosevelt byl členem vlády, ale okamžitě resignoval a stihl se ještě zapojit do bitvy o San Juan. První americká intervence vstoupila do historie jako „malá krásná válka“. Pro Roosevelta jistě byla, odstartovala jeho hvězdnou kariéru.
Dva po sobě jdoucí útoky na americkou válečnou loď USS Maddox v Tonkinském zálivu 2. a 4. srpna 1964 posloužily Johnsonově vládě k tomu, aby zavlekla Ameriku do počínající vietnamské války. Padlo v ní 58.220 amerických vojáků, víc jak milion vojáků ze severního Vietnamu a 250.000 jihovietnamských. Zahynulo dva miliony civilistů, většina z nich v napalmem spálené severní části. V roce 2005 byla zveřejněna historická studie tonkinských incidentů americké Národní agentury pro bezpečnost (National Security Agency, NSA), kterou nikdo nemůže podezřívat z antiamerikanismu. NSA na základě svědeckých výpovědí přesvědčivě dokazuje, že první střet vyprovokoval USS Maddox, jehož posádka zahájila palbu na ozbrojené vietnamské čluny. V druhé přestřelce se poblíž americké lodi nenacházely žádné nepřátelské síly. President Johnson o tom dobře věděl, když žertovně poznamenal: „Co já vím, nač stříleli, asi na velryby.“
+++
Amerických vojenských zásahů v zahraničí bylo mnohem víc a záminek, proč američtí vojáci museli zabíjet a umírat, také. Ale píši článek, ne encyklopedii.
Psáno pro televizi Prima