Za měsíc se konají prezidentské volby v USA a přirozená otázka zvídavého čtenáře zní, „kdo má větší šance vyhrát?“. V tom vás musím zklamat, moji milí. Podle analytika Natea Silvera, který se zabývá prognózováním amerických voleb už řadu let, je současná situace tak vyrovnaná, že nemá daleko ke stavu dokonalého fifty-fifty, a když to neví Nate Silver, nebudu si troufat na prognózy ani já.

Nicméně netušíme-li, jak to dopadne, můžeme si aspoň malinko zopakovat, jak to bude probíhat. Americký volební systém je totiž od toho našeho tak vzdálený, že začít musím základním doporučením: zapomeňte na všechno, co znáte od nás.

Pravidlo číslo 1: základním stavebním kamenem Spojených států jsou, nepříliš překvapivě, jednotlivé státy. Drobný gramatický postřeh – v dnešní angličtině se sice už říká „United States is“ místo dřívějšího „United States are“ (čeština si zachovává starší úzus), ale k této změně došlo až po skončení občanské války (1865). Většina ústavních mechanismů, a to včetně těch volebních, pochází z doby, kdy ty jednotlivé státy byly ještě autonomnější a významnější, než jsou dnes.

Proto není divu, že i volba prezidenta je hodně založena na výsledcích z jednotlivých států a, naopak, prostý součet všech hlasů v Americe (“popular vote“) nehraje tu rozhodující roli, kterou by hrál u nás. Rozhodující roli hraje takzvané kolegium volitelů, kam jednotlivé státy posílají svoje zástupce. Každý stát má určen svůj počet zástupců (volitelů), který přibližně odpovídá počtu obyvatel daného státu, ale příslušný klíč (apportionment) trochu zvýhodňuje malé státy. I velmi malé státy mají totiž nárok aspoň na tři volitele z 538 celkem.

Přitom typicky platí princip, že „vítěz bere vše“: kdo získá nejvíce hlasů v daném státě, získává i všechny jeho volitele. Jedinou výjimkou jsou státy Nebraska a Maine, které umožňují volitelské hlasy dělit. Jinak platí, že jeden stát posílá do kolegia volitelů vždycky jen tým jedné barvy, a jeho členové mají hlasovat přesně podle toho, co slíbili před volbami.

Občas se stane, že někdo svůj slib nedodrží a hlasuje jinak (faithless elector, „nevěrný volitel“), ale na výsledek voleb to nikdy vliv nemělo. Jde spíš o kuriozitu, navíc v poslední době v řadě států zakázanou.

Jelikož v USA postupně vznikl de facto (nikoliv ze zákona) systém dvou velkých stran, není divu, že v řadě oblastí dominuje jedna strana, a to leckdy po celá desetiletí. Takové státy hlasují předvídatelným způsobem: Kalifornie nebo New York pro demokraty, Aljaška nebo Montana pro republikány. Typicky platí, že tam, kde jsou velká města, dominují demokrati, a v rurálnějších oblastech republikáni. Platí to i uvnitř států, takže např. taková vnitrozemská Kalifornie je republikánská zóna, ale vzhledem k daleko řidšímu osídlení ji spolehlivě přehlasují voliči demokratů z pobřeží. Má to pak význam jen v rámci místní politiky.

Nicméně v každých volbách je několik států, které jsou „na pomezí“ – jinými slovy, rozložení podpory mezi kandidáty je tam tak blízko ku 50:50, že se ničí vítězství nedá jednoznačně predikovat. Těmto státům se říká „swing states“, a obvykle jde o státy se specifickým složením obyvatelstva – často s nějakým urbánním centrem kontrolovaným demokraty, které je ale téměř přesně vyváženo postprůmyslovými a vesnickými oblastmi, přiklánějícími se k republikánům. Množina „swing states“, států na houpačce, se postupně mění, ale nacházejí se v ní určité stálice.

V nadcházejících prezidentských volbách je celkem sedm států (z padesáti + jednoho Washingtonu, D.C.), které jsou považovány za nejisté. Je to Wisconsin, Michigan, Pensylvánie, Severní Karolína, Georgia, Nevada a Arizona. Zejména Pensylvánie se v seznamu „swing states“ vyskytuje už tradičně, a přitom je velmi důležitá: má 20 volitelů, což může být ve sboru čítajícím 538 osob rozhodující prvek. Nevyhrát Pensylvánii je pro každého kandidáta skoro fatální problém.

Tím pádem se pozornost kandidátů soustřeďuje na těchto několik přelétavých států, a to až do stavu, kdy zanedbávají jiné oblasti. (Ono není divu, Amerika je velká a kampaň krátká.) Existuje starý obrázek z roku 2004, kdy proti sobě stáli Kerry a Bush, a kde jeden dolárek odpovídá 1 milionu USD utracenému za televizní kampaň. Každá ručička na levém grafu pak odpovídá jedné návštěvě jednoho kandidáta v daném státě. Myslím, že jednoznačně poznáte tehdejší „swing states“ ode všech ostatních.

Zdroj

Současná situace je taková, že v šedé zóně nejistých států se nachází téměř 100 hlasů z celkem 538, a mimo ni, ve svých dominantních zónách, jsou demokraté a republikáni téměř dokonale vybalancováni v poměru 226:219.

Zdroj

A to je důvod, proč se tak těžko dělají předpovědi. Výsledky hlasování v jednotlivých státech může ovlivnit i tak efemérní věc, jako je momentální počasí a jeho vliv na ochotu lidí dostavit se fyzicky k volbám.

Ta ovšem postupně přestává hrát roli, protože čím dál více lidí hlasuje poštou. Minulé prezidentské volby, probíhající za epidemie covidu, tomu mimořádně nahrávaly a poštou hlasovalo celkem 65 milionů amerických voličů, čili zhruba polovina těch, kdo hlasovali vůbec.

To samozřejmě otevírá novou plechovku s červy zvanou „důvěra“, ale ta by si zasloužila separátní článek sama o sobě. Třeba někdy brzy.

Hudební epilog

Zapomenuté příběhy 7
Čtenář dostává do ruky už sedmý svazek Zapomenutých příběhů. Kdo četl aspoň některý z předchozích, má o této knize představu. Navštíví spolu s autorem různá místa v prostoru a čase, místa, kdy se v určitou dobu odehrávalo cosi, co už dnes není v centru pozornosti, avšak ve své době to budilo zájem a emoce. Někdy jde o drobnosti, dokonce až kuriozity, často ale to jsou historické události. Navštěvujeme místa na různých místech zeměkoule a nahlížíme do dějů v rozličných obdobích historie. Ať se příběh udál kdekoli a kdekoli, vždycky narazíme na souvislosti.

Bližší info a objednávky zde.