Spojené státy americké jsou z mocenského hlediska bezesporu nejúspěšnějším státem uplynulého století. Dokázaly ekonomicky i politicky profitovat z obou světových válek, které navíc nechaly území USA nedotčené. Z mocenského soupeření se Sovětským svazem během studené války vyšly taktéž vítězně - během téměř půlstoletí vzájemného zastrašování i pokusů o jednání se Spojeným státům nakonec vyplatilo vsadit na ofenzivní kurs a Sovětský svaz „uzbrojit“.

Události posledních měsíců však stále více ukazují, že si, i přes svou ekonomickou a vojenskou zdatnost, poněkud zahrávají se svou pozicí na světové šachovnici. Mám na mysli především jejich angažování se v Iráku a Afghánistánu. Jednoduše řečeno, mají prostě moc želízek v ohni, navíc se jim nedaří uskutečnit své plány v těchto státech.

Co se týče Iráku, jejich „starost“ o osud a svobodu Iráčanů má mnohem víc blíže k vlastním zájmům v této strategicky důležité ropné oblasti. USA se snaží v této zemi, která nemá demokratickou tradici, systém demokracie během pár let zřídit. Tento pokus je, bohužel, dost pravděpodobně odsouzen k nezdaru, jak už sama historie podobných událostí napovídá. Jednak jsou USA nemalou částí obyvatelstva stále vnímány jako interventi, jednak je opravdu velmi obtížné, pokud vůbec možné, téměř naráz vytvořit v takové zemi, jako je Irák, demokratické zřízení. I kdyby se to podařilo, existuje velká pravděpodobnost, že by se Irák vydal ve šlépějích mnoha států rozvojového světa, ve kterých byly vytvořeny jakési napodobeniny či karikatury demokratického zřízení, které byly dřív či později smeteny, a to většinou vojenskými převraty.

Afghánská otázka je v mnoha ohledech podobná. Tato země projevuje taktéž absenci demokratických tradic, které se zde Američané snaží „roubovat“ ještě delší dobu než v Iráku. Současný stav událostí v Afghánistánu je zhruba takový, že afghánský prezident ovládá Kábul a jeho blízké okolí, zbytek země je především pod vlivem místních klanů, které se nebudou chtít jen tak vzdát své moci ve prospěch nějaké demokracie. I zde sílí odpor vůči americké vojenské přítomnosti, což se mimo jiné projevuje i vzrůstající činností Američany odstraněného hnutí Taliban.

USA v Iráku a Afghánistánu riskují oslabení své pozice ve světovém dění, a to díky reálné možnosti, že jejich činnost v těchto státech nebude mít úspěch. Je paradoxní, že současná americká administrativa, která samozřejmě disponuje bezpočtem poradců, není schopna nahlížet do historie, jinak by jí musela alespoň trochu přijít na mysl možná paralela s americkou vojenskou angažovaností ve Vietnamu, jejíž neúspěch byl pro Američany dlouholetým traumatem.