USA: Mýtus Martina Luthera Kinga
Na rozdíl od starších legend, u tohoto mýtu ještě nebyla mnohá fakta zapomenuta či vymazána.
Uplynulo 50 let od smrti černošského vůdce Martina Kinga. Je připomínán jako křesťanský duchovní, který nenásilnými prostředky bojoval za práva černých Američanů. Po násilné smrti byl King zařazen mezi legendární postavy americké historie, a nejčastěji se s tímto jménem setkáváme v názvech ulic amerických měst. Jestliže není jeho jméno zkráceno na MLK, musí být ukazatel názvu dosti dlouhý, neboť celé jeho jméno bylo dosud uváděno jako „Dr. Martin Luther King, Jr.“
Hledáme-li opravdového člověka za touto legendou, musíme si nejprve zpřesnit jeho jméno. Začneme vymazáním „Dr“ z dlouhého názvu, neboť Bostonská universita v roce 1991 zjistila, že doktorská práce duchovního Martina Luthera Kinga mladšího z roku 1955 byla z velké části plagiátem; kopíroval hlavně od studentů, kteří studovali několik let před ním. Příslušná komise sice rozhodla, že „zrušení doktorátu by nemělo žádný účel“, ale zdá se, že někteří Kingovi obdivovatelé začínají jeho titul pomalu vymazávat, aby se na tuto nepříjemnost mohlo zapomenout. Pohled do dětství Kinga dále ukazuje, že se ve skutečnosti jmenoval Michael, takže z dlouhého Doktora Martina Luthera Kinga Junior by zůstal prostý Michael King.
Michael se od mládí projevoval jako schopný vůdce a dobrý řečník. Spoluzakládal skupinu „Southern Christian Leadership Conference“, která zapojovala černé křesťanské organizace do nenásilných akcí prosazujících černošská práva. King se bohužel obklopil poradci, kteří byli z velké většiny spojeni s prosovětskou Komunistickou stranou USA a kteří dokonce měli kontakty s KGB, jako byl například Stanley David Levison. Kingovo křesťanství nebylo v žádném sporu s ultralevicovými myšlenkami. Levison napsal v roce 1962 generálnímu tajemníkovi Komunistické strany USA (KSUSA) Gusu Hallovi: „King je marxistou celým srdcem, … ale jako pastor si netroufá se k tomu veřejně hlásit.“ King rád mluvil a od předem napsaných řečí se někdy odchyloval v emocionálních improvizacích. Projevy připravoval se svými poradci. Například když dostal v roce 1964 Nobelovu cenu míru, King žádal od svých poradců několik verzí pro svou děkovnou řeč, z kterých by si mohl vybrat. I svou slavnou řeč „I have a dream“ z roku 1963 připravoval s poradci, ale citovanou pasáž „Mám sen“ možná improvizoval. Proslov byl mosaikou složenou z mnoha zdrojů, které jsou na internetu kompletně rekonstruovány, ale King k nepůvodnímu textu přispěl dojemnou naléhavostí.
King hlásal nenásilí, ale jeho agenda nebyla příliš smířlivá a ani konstruktivní. Propagoval občanskou neposlušnost a narušování veřejného pořádku. Mimo jiné hlásal, že by černoši měli od státu dostávat kompensaci za utrpení, kterým oni a jejich předkové prošli. Přispěl tak k dnešní ublíženecké filosofii některých menšin, které očekávají výhody vyplývající z pouhého faktu, že jsou menšinami. Od Ameriky čekal pomoc, ale s ostatními „pokrokovými“ lidmi se zapojil do protiamerických akcí. S eskalací vietnamské války začali prosovětští poradci Kinga tlačit, aby svou pokrokovou agendu rozšířil i do této oblasti, a uspěli. V dubnu 1967 mluvil King o Americe jako o největším šiřiteli násilí ve světě, v souladu s politikou KSUSA podřízenou Moskvě.
King získal proslulost a s tím i mnoho peněz, například prostředky od Fordovy nadace na výchovu nových politických vůdců pro městské komunity. V rámci různých „výchovných akcí“ organizoval národní moralista a křesťanský kazatel King divoké pitky a barvité orgie, takže i někteří jeho stoupenci, kteří byli svědky takových akcí, byli šokováni. Kromě toho udržoval King i stabilnější vztahy s milenkami, někdy i s třemi v jednom období, s jednou měl nemanželské dítě. Tušil, že byl sledován, a před svými poradci vyjadřoval obavy, že by jej FBI mohla zdiskreditovat, ale FBI se spokojila sledováním situace a diskreditující dokumenty zveřejnila až dlouho po Kingově smrti. Kingova manželka Coretta vždy tvrdila, že taková obvinění jsou součástí vládního spiknutí proti jejímu muži.
Čtvrtého dubna 1968 byl King zastřelen rasistou Jamesem Earlem Rayem, který se přiznal a byl jednoznačně usvědčen a odsouzen na 99 let. Correta a všechny Kingovi děti však vraha označily za nevinného a za vraždou viděli spiknutí americké mafie s americkou vládou. V roce 1983 uzákonil president Reagan den Kingových narozenin za americký státní svátek.
Po letmém seznámení s Kingovým životem se nabízí otázka, zda jde o člověka, který patří do amerického politického panteonu. Záleží na tom, co od kandidáta do pantheonu čekáme. Jestliže má být černý, pak je King relativně dobrým kandidátem. Je třeba srovnávat. Vezměme například mladšího Kingova spolupracovníka, slavného pastora Jesse Jacksona. Den po zastřelení Kinga se Jackson objevil na veřejnosti s krvavým oblečením a líčil, jak po atentátu objímal Kingovu hlavu, která mu na oděvu zanechala krev. Když byl veřejně usvědčen ze lži, přiznal Jackson, že se zmýlil a že nedržel Kingovu hlavu, ale že Kingovi spěchal rychle na pomoc. Tento Kingův samozvaný nástupce ve funkci křesťanského politického vůdce nevynechal žádnou příležitost, aby nenapadl USA a západní svět a aby nepodpořil totalitní země a všechny teroristy světa. Hledejme tedy kandidáty do černého panteonu mezi nekřesťany. Jedním z nejslavnějších černých vůdců je duchovní Malcolm X, který byl členem organizace zvané Nation of Islam (NOI); propagoval učení, podle kterého jsou všichni běloši ďáblovi potomci a je třeba je vyhladit. S hnutím se ale rozešel a to ho nechalo zavraždit. Novým islámským vůdcem amerických černochů se stal vůdce NOI, duchovní Louis Farrakhan, jemuž by adjektivum nacistický lichotilo. Další zkoumání amerických černošských politiků a „duchovních“ každého jen utvrdí, že lepších kandidátů než King do panteonu opravdu mnoho není.
A co tedy po Martinovi Lutheru Kingovi nakonec zůstalo? Samozřejmě mnoho ulic po něm pojmenovaných; například v nejlevicovějším americkém městě Berkeley je to „Martin Luther King Jr Way“, dlouhá několik kilometrů. I když v osobní morálce zdaleka nešel příkladem a v politice nevedl k jednotě a k vlastenectví, alespoň slovně podporoval „nenásilí“, takže jeho slova, ať již jakkoli nepůvodní, lze dávat mladým za příklad. A bez ohledu na fakta úplně každý ocení jeden den volna navíc.