Demokracie v Americe

Ačkoliv se v amerických prezidentských volbách bude jako vždy bojovat o voličský střed, kampaň bude nezvykle stranicky vyhrocena. Ani Romney, ani Obama si nemohou v radikálně rozdělené Americe dovolit ztratit pravé, respektive levé křídlo ve svých stranách. Přitom obě tato křídla na ně hledí se značným podezřením.

Federální prezidentská kampaň v USA konečně běží naostro. Přes víkend vystoupil prezident Barack Obama s prvním "oficiálním" projevem kampaně v klíčové Virginii, minulý týden zručně využil výročí zabití Usámy bin Ládina k vydání krátkého promo-videa a představil nám Julii. Koho? Ano, Julii. Je vymyšlená, a přesto nám objasní, "jak (jí) program prezidenta Obamy bude po celý život pomáhat – a jak by její příběh Mitt Romney změnil."

Každá politická kampaň má v sobě zrnko stupidity, ale i tak je Julie v tomto ohledu překvapujícím vyklíčením.

Zatímco "Usáma" se Obamovi povedl i s poťouchlou poznámkou, že by se Romney neodhodlal k rozkazu dopadnout teroristu v Pákistánu, na což republikán poněkud natvrdle naletěl a jal se oponovat (čili svolil k diskusi, kterou nemůže vyhrát), Julie se stala spornou i mezi levicovými liberály. Někteří z nich protestovali, že není přece moc americké ukazovat jedince závislého celý život na dobrotě vlády. A k tomu Obama u žen pomoc potřebovat nebude, mezi touto voličskou skupinou jasně vyhraje, pokud se nedopustí nějaké stěží uvěřitelné chyby.

Ve skutečnosti jsou Julie a podobné legrácky znamením, že i když se ve federálních volbách jako vždy bude bojovat o voličský střed, kampaň bude nezvykle stranicky vyhrocena.

Ani Romney, ani Obama si nemohou v radikálně rozdělené Americe dovolit ztratit pravé, respektive levé křídlo strany, které se na ně (opět respektive) dívá se značným podezřením.

Obama zklamal levé křídlo demokratů

Obama své levičáky za tři a půl roky v Bílém domě zklamal: nezavřel věznici na Guantánamu, dlouho lavíroval kolem homosexuálních sňatků a z Afghánistánu se stahuje podle Bushova rozvrhu či snad ještě pomaleji. Romney – čím zklamal své pravičáky on? Nedávno jsem ve Washingtonu vyslechl výstižný vtip na jeho účet:

"To nejlepší, co o něm lze říci, je, že nikdo neví, čemu opravdu věří."

Nyní se třeba snaží voliče přesvědčit, že by si taky zasloužil pochvalu za záchranu automobilového průmyslu. Demokrati na Romneyho hned vytáhli jeho kritiku záchranných peněz General Motors a Chrysleru, bez nichž by hlavně posledně jmenovaná firma asi nepřežila. Romney se snaží cizelovat. Byl přece pro řízený konkurz, který byl nakonec uplatněn… Jak by to však s automobilkami dopadlo, nebýt peněz, které Romney poskytnout nechtěl, si lze živě představovat.

V atmosféře vypjaté stranickosti se jemnému argumentačnímu předivu nedaří. To už ví i senátor Dick Lugar, republikán z Indiany a inventář americké zahraniční politiky, osmdesátiletý muž, jenž prohrál primárky se soupeřem z radikální frakce Tea Party a bude se zřejmě loučit s dlouhou politickou kariérou. Lugar patří k ohroženému druhu středových politiků, kteří vymírají jako dinosauři po dopadu asteroidu.

Opět je tu otázka, zda je vypjaté stranictví demokracii na škodu. Při zachování jistých pravidel jistě není. Pro demokracii je horší, když se strany natlačí do středu, kde jsou pak k nerozeznání a kde, v méně vyspělých státech, podléhají kouzlu korupčních oposmluv. Pokud však stranictví zabrání domluvě na společném řešení problémů, jako tomu bylo loni, kdy republikáni téměř způsobili federální bankrot, nabízí se otázka, co je horší: paralýza, nebo korupční dohody?

Odpověď není jednoznačná. Pro zbytek světa a v krátkodobé perspektivě by menším zlem byla dohoda v politickém středu, jakkoliv korupční pro systém i obecnou morálku, neboť Spojené státy a jejich ekonomika stále mají na světovou ekonomiku neúměrný vliv a politická paralýza ji (světovou ekonomiku) klidně může poslat ke dnu. Z hlediska čistoty systému pro samotné Američany je však pravděpodobně lepší vypjaté stranictví. Pro integritu demokracie je výhodnější absence akce než akce namířená proti ní. V tom je ostatně esence americké ústavy a jejích pojistek a vyvážení: vládnout a rozhodovat je záměrně obtížné, neb se tím sníží možnost zneužití moci. Proto Američané tak často volí rozdělenou vládu – prezidenta jedné strany a Kongres druhé strany. Stěžují si pak sice na to, že se ti parchanti nedokážou domluvit, ale ve skutečnosti si takovou dohodu parchantů nepřejí.

Pro takto pojatý demokratický souboj je nejdůležitější nebát se prohrát. Nejste-li ochoten prohrát, nejste nakonec ani schopen opravdu vyhrát a prosadit svou, neb musíte brát ohled na kmotry, kmotříky, případně kmotríky (dle jazykové zóny), udělat tuhle kompromis a tamhle ještě tomu přidat.

Nebát se jít do toho i s rizikem porážky, jak anglosaská věc! I obecně vzato by to nebylo špatné motto pozdního věku demokratického, vzešlého z vypjatého stranictví americké scény...

(psáno pro ihned.cz)