Při vstupním pohovoru před více než třemi lety se mě současný vlastník firmy, sám ateista, přímo a otevřeně zeptal, zda mi nebude vadit pracovat pod vedením konzervativního muslima. “Ale nebude,” odpověděl jsem. 

Hodně služebně cestujeme a ve firmě si každý tak jako tak hledí hlavně své práce a svých úkolů. Klepu na dřevo, zatím fungujeme.

Šéfova denní rutina obsahuje polední modlitbu přímo v jeho kanceláři. Ve firmě se diplomaticky říká, že šéf medituje. Příjde-li na jednání žena, šéf se jí pokloní (udělá takovou “havlovskou” poklonu, kdy se ohne jen v pase s rukama při těle) a oznámí, že ji vítá, ale že jeho náboženství mu nedovoluje podat ženě ruku. Takto stejně přivítal manželky a přítelkyně nás všech na firemním večírku. Na večírku se jí a pije všechno, šéf s rodinou mají objednanou vegetariánskou večeři, stejně jako několik dalších lidí z firmy. Samozřejmě, že šéf nepije alkohol.

Když už jsem u alkoholu, je celkem logické, že šéf si nepřeje mít ve firmě alkohol, včetně piva. V lednici jsme ho kdysi měli, ale jeden pátek večer jsme ho dopili a další už nekupovali. Když se firmě zadaří, jdeme oslavit vedle do baru, šéf přesně ví, kdy a kde. Někdy příjde, dá si limonádu a salát a odejde.

Kromě normálních pracovních vztahů tu a tam se šéfem podebatujeme na společenská témata, hlavně o dění v našem blízkém okolí, a také rodinné věci. Otázky mediálně sledovaných třenic a události na Blízkém východě nerozebíráme. Často se ptám, je to dobře? Strkáme hlavy do písku, anebo víme, že se známe a že po výměně názorů bychom stejně byli tam, kde jsme, akorát bychom si to nahlas řekli? Myslím, že funguje telepatie. Ze znalosti jednotlivých názorových střípků je nám totiž jasné, že na společenské otázky máme k názorové shodě nekonečně daleko.

V našem městě a okolí se šéf často setkává s představiteli jiných náboženství a debatují spolu. Přítomni bývají křesťané, židé a muslimové. Bývalý vlastník naší firmy je žid, povoláním profesor na univerzitě, momentálně žijící v důchodu v Izraeli. Začali ta sezení před nějakými 20 lety. Ta jejich komunita se nejvíce stará o jedno: aby jejich děti nebyly bez perspektivy. Šéf sám má dva syny kolem 20 let, oba studují. Velmi úzkostlivě dbají na jejich vzdělání a na to, aby se o sebe postarali a měli práci a své rodiny. Víme, proč... Podobná věcná diskuse, jakou mají zde, by měla intenzívně probíhat i na nejvyšších úrovních náboženských a státních, aby se alespoň snížil tlak ve společenském papiňáku. Mám nedobrý pocit, že naši velcí šéfové, které si z daní platíme, to v celostátních měřítcích nechávají “vyhnít”.

Šéf je sportovní fanoušek. Na mistrovství světa ve fotbale 1998 se hrál zápas Írán-USA, který skončil vítězstvím Íránu. Z Íránu přišel tenkrát mimo jiné komentář, že tento ”pocit vítězství je lepší než bombardování Izraele”. Zeptal jsem se šéfa, co on na to. Usmál se a říkal, že mnoho lidí v jeho domovině to tak cítí. Když byla olympiáda v Londýně, tak lamentoval, že se nemůže dívat, protože příliš často ukazují atletiku a plavání, a tudíž ženy v plavkách a s obnaženou kůží, na což mu jeho náboženství nedovoluje se dívat. “O mnoho přicházíš,” konstatoval jsem tehdy. “Ty to vnímáš tak, že je to extrémní interpretace mého náboženství, že?” on na to s přátelským úsměvěm a pokrčením ramen.

Když výhra ve fotbale přinese podobný pocit jako bombardování, tož hrajme více ten fotbal. Třeba by více sportovních klání a rozmnožení jiných drobných akcí pomohlo posunout bojiště, kde létají kulky, na místa, kde podle daných pravidel létají míče a slova. Diskuse, sportovní a společenské akce nezastaví již rozhořený válečný požár, ale ve zdravé společnosti pomohou rozptýlit pochybnosti, zabrání tvorbě ghett, skutečných i názorových, pomohou k nastavení nepsaných společenských pravidel spolužití. V tomto se leckde dost zaspalo.