19.3.2024 | Svátek má Josef


USA: Maine

24.9.2020

Abeceda amerických voleb

Maine získá pravděpodobně Joe Biden. Této pravděpodobnosti dávají komentátoři větší naději, než eventuálnímu překvapení v podobě vítězství Donalda Trumpa.

Malebný stát Maine, ležící na pobřeží Atlantiku nedaleko od kanadských hranic, můžeme v letošní volbě prezidenta považovat za lehce demokratický, historicky spíše jde o stát republikánů. Modrým se stal až volbami v roce 1992, kdy zvítězil Bill Clinton.

Maine má asi 1,5 miliónů obyvatel a je o něco větší než Česká republika. HDP činí 60 mld. USD, což ho řadí na 45. místo ekonomického výkonu v rámci USA. Jde o zemědělskou oblast, kde se pěstují brambory, jablka a kanadské borůvky. Vzhledem k vysoké zalesněnosti území převládá zpracování dřeva a papírenství. Stát se pyšní velmi nízkou kriminalitou. Rasové složení obyvatelstva míru kriminality vysvětluje (95 % bělochů, 1 % Afroameričanů). V Maine převládají protestanti, římských katolíků je přibližně třetina.

Volební systém

Hlasy volitelů státu Maine (a Nebraska) se nerozdělují většinovým systémem – vítěz lidového hlasování nezíská hlasy všech volitelů, jako je tomu ve všech ostatních státech Unie. Kandidát, který obdrží nejvyšší počet hlasů, získá dva volitele a zbývající dva volitelé dají hlas vítěznému kandidátovi svého (kongresového) volebního obvodu.

V roce 2016 v Maine zvítězila Hillary Clintonová se ziskem 47,8 % hlasů oproti 44,9 % hlasů pro Donalda Trumpa. Clintonová tím automaticky získala hlasy dvou volitelů za své absolutní vítězství. V jednom kongresovém volebním obvodě pak vyhrála Clintonová a v druhém Trump. Takže ze čtyř volitelů získala Clintonová tři a Trump jednoho.

Tento volební systém si stát Maine dopřál v roce 1972 jako reakci na „nespravedlivá“ vítězství kandidátů, kteří v absolutních číslech získali méně hlasů. Podíváme-li se však na výsledek posledních voleb, pak můžeme tvrdit, že cíl této zákonné změny zcela naplněn nebyl.

Poměr zisku jednotlivých kandidátů ve volebním roce 2016 v Maine zakládá spíše rozdělení hlasů 2:2 pro každého, než 3:1 pro Clintonovou, která získala jen o 2,9 % více hlasů. Kombinace systémů spíše komplikuje postavení vítěze, než že by mu dával větší legitimitu. V americkém politickém systému, ve kterém je dominantem výkonné moci úřad prezidenta, je většinový systém jeho volby zkrátka vhodnější a nic na tom nemění ani minimální rozdíly soupeřů ve výsledcích voleb v posledních desetiletích.

Hysterie demokratů

Malý rozdíl, který dělí kandidáta od vítězství nebo prohry, deklaruje prakticky stav síly jednotlivých kandidátů a nikoliv rozdělení společnosti, jak rádi demokraté v USA tvrdí.

Rozkol společnosti – a někde až otevřené projevy nenávisti – způsobuje především přehnaná reakce demokratů na své prohry, která má podobu střídající se hysterické zloby a žalostného pláče. Clintonová v roce 2016 svou porážku sice oficiálně uznala a poblahopřála Americe k novému prezidentovi, ale pak pořádala organizované plačky, kde se její pološílení příznivci předháněli v hrůzostrašných scénářích, které výhra republikána Trumpa určitě přinese.

Případů, kdy příznivci republikánů po prohraných volbách v roce 1992 zmlátili v hospodě pár demokratů, bylo sice několik, ale svůj původ měly spíše v osobní rovině (těch pár facek by mu dal, i kdyby vyhrál Bush). Nejednalo se tedy o organizovaný „vášnivý odpor veřejnosti“ (CNN), jaký jsme mohli vidět v celém průběhu volebního období Donalda Trumpa. Postoj demokratů k prohře by se dal vtěsnat do jedné věty mladého studenta vystupujícího na CNN po ohlášení výsledků voleb v roce 2016: „Měli jsme vyhrát my – to není spravedlivé.“

Šlo ze strany demokratů o cílené popichování společnosti, které nepřineslo smíření (protože vítěz může být vždy jen jeden), ale vlastně pokračování v boji, i když válka už skončila. V agónii křepčící demokraté v čele s levicovou kulturní frontou přáli na svých tweetech zcela otevřeně „Smrt Trumpovi“, demokratičtí komentáři vysvětlovali nebezpečí Trumpovy vlády a demokratická akademická obec zkoumala, kolik bude stát prostředků a sil to dát po Trumpovi všechno do pořádku.

Americká prezidentská kampaň se tak ze dvou let protáhla na celé čtyři roky. Škody jsou zřejmé: více zoufalých demokratů, kteří svůj život marní v očekávání, že jejich čas teprve přijde, a do té doby ho prožívají výhradně kritikou všeho, čím Trump světu škodí, včetně změn počasí a počtu ledních medvědů.

Jak si stojí Trump?

Obecně lze přitom zahraniční politiku Donalda Trumpa hodnotit bezesporu pozitivně, nezpůsobil – nezahájil další nekonečné válečné tažení a snaží se vytvářet prostor pro diplomatická jednání, což odpovídá jeho obchodnímu naturelu. Ve srovnání s jeho předchůdcem, který v zásadě přepsal mapu Blízkého a Středního východu, jde o styl následováníhodný.

Vnitřní politika Donalda Trumpa je jednička s hvězdičkou. Rušením regulačních opatření v oblasti environmentismu a pracovního práva ulevil mnohým, zejména zdravému tržnímu hospodářství. Obamacare jako systém veřejného zdravotního pojištění platí s jistými změnami stále, ale debata o něm přinesla na úrovni států významné změny… Úsilí prezidenta za dob Trumpa zase směřuje k lidem a nikoliv k neúčelným, prázdným heslům jako hlavnímu znaku smutného imaginárního světa politiky amerických demokratů.

Aktuální politické tendence státu Maine můžeme vysledovat zejména v boji o kongresová křesla, neboť samotné prezidentské volby bývají u druhého prezidentského volebního období spíše jakýmsi referendem o volebním období prvním. Připomínám pro pořádek, že kongresové volby se konají souběžně s prezidentskými.

Maine má dva kongresové obvody. V rámci Sněmovny reprezentantů USA oba okupují demokraté (Chellie Pingreeová a Jared Golden). Stát Maine v Senátu USA zastupuje republikánka Susan Collinsová a Angus King, bývalý nezávislý guvernér Maine. Republikánka Collinsová boj o senátní místo v Kongresu svede pravděpodobně s demokratkou Sarou Gideonovou. Senátorka Collinsová, která je považována za nejliberálnějšího republikána v Senátu USA a demokratickými médií také za nejméně oblíbeného amerického senátora, kandiduje již popáté a v primárkách získala přesvědčivých 98,8 %.

Sara Gideon

Demokratická kandidátka, předsedkyně Sněmovny reprezentantů v Maine Sara Gideonová, vyhrála primárky se ziskem 71,5 %.

Poslední průzkumy z konce srpna favorizují demokratku Gideonovou s 46 % a 40 % získává Collinsová. Zprůměrované průzkumy za poslední dva měsíce však uvádějí vyrovnaný poměr. Zda to v trendu skutečně znamená ztrátu Collinsové, to se uvidí až po volbách. Do té doby si oba tábory vyzobávají data z pro ně příznivějších šetření.

Na obrázku vidíme demokratickou kandidátku do Senátu Kongresu Saru Gideonovou. Zastává příkladně všechny demokratické pozice: fandí potratům, vyšší regulaci držení zbraní a environmentalismu. Jak si s touto progresivistickou aktivistkou poradí zkušená republikánská matadorka Collinsová, to brzy uvidíme…

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.