Důkladně se mění svět, život kolem nás k nepoznání. Vyrůstali jsme bez pojmu existence slova xerox, kompjutr, ať už s čárkou, kroužkem nebo ničím nad písmenem U.

Za nejznamenitější pokládám pokrok v komunikaci: emailem za jednu vteřinu dodat tlustý rukopis do kterékoliv Tramtárie.

Tématicky se uskrovním zaměřením na USA a dobu posledního půlstoletí, když tehdy v Bílém domě zasedl John F. Kennedy, první katolík - něco takového v historii země nevídaného. A teď tam sedí poločernoch prezentující se jako stoprocentní černoch, s mohamedánským vychováním a arabským jménem Hussein. Hodně obtížná by byla taková představa v českých podmínkách. Přemysl Oráč Ahmed, to snad ne.

Každopádně, dosažená změna ve Washingtonu to byla značná, pokrok nepřehlédnutelný, leč jakým směrem? Skutečnost, že bělošská většina si zvolila a posléze si totéž zvolení zopakovala ve prospěch osoby za černocha se vydávající, přece nemůže být důkazem nevykořenitelného bělošského rasismu. Vítěz opakovaně zdůrazňoval kýženou metu post-racial society (velké to plus), avšak s prosazováním zřetelně opačných praktik, s notným důrazem na rasové identitě, polarizaci, balkanizaci národa. Jeden příklad: Department of Justice, jakási americká kombinace ministerstva spravedlnosti a generální prokuratury, pravidelně přikazuje svým pracovníkům přehlížet případy, kdy Black Panthers, příslušníci organizace agresivních černošských rasistů, se dopouštějí násilí vůči bělochům. Tyto praktiky přiměly k rezignaci významného juristu J. Christiana Adamse a naopak k povýšení Thomase E. Pereze, známého svými politicky korektními iniciativami (například odmítnutím legitimity kvalifikačních zkoušek, v nichž neuspějí příslušníci černošského a hispánského etnika). Tohoto Pereze nedávno Obama nominoval do funkce ministra své vlády.

Martin Luther King, v roce 1968 zavražděný černošský kazatel, byl posmrtně povýšen do pantheonu nejvýznamnějších amerických velikánů, jeho narozeniny se staly celonárodním svátkem - pocta odepřená téměř všem prezidentům. Velebený orátor, jehož slova o snu, že jednoho dne jeho děti budou posuzovány ne podle barvy své pleti, ale podle svého charakteru, bývala nejdůrazněji citována.

Nikoliv však v nynější době, kdy sny o rovnosti se už přece přežily, nastolena je zcela jinačí fáze, se zřetelným důrazem na rasové identitě, a tudíž i devalvaci někdejšího ideálu barvoslepé společnosti.

- - -

Neméně ochabla závažnost slavných slov J.F. Kennedyho při prezidentské inaguraci v lednu 1960, jeho naléhavá výzva k národu, aby místo domáhání občanů, co aby stát pro ně udělal, nechť se obracejí sami k sobě, co oni by měli udělat pro svůj společný stát.

S oním odstupem víc než půl století taková výzva nabyla patinu až trapně patriotické sentimentality. Tolik mnohého, převážně málo příjemného, se od té doby událo: divoká léta šedesátá, vietnamská válka prohraná na americkém mediálním bojišti, došlo k náramnému posunu hodnot, stali jsme se přece nation of victims - národem obětí. Jestliže kradu, nejsem zloděj (k dispozici krásnosloví "netradiční způsob nákupu"), ale obětí kleptománie s nárokem na kompenzaci svého neduhu. Značně se začala prosazovat hodně levicově orientovaná přesvědčení, že největším zlem současné doby je materiální nerovnost. Nerozlišovat lidi na dobré a zlé, chytré a hloupé, pilné a líné, nýbrž - s notnou výpomocí eufemismů - na affluent ("bohaté, blahobytné") a less fortunate ("méně šťastné"). Odvozeno od substantiva fortune s rozlišným významovým dopadem ("bohatství, jmění, štěstí"). Talent, disciplina, tvrdá práce jako zdroje materiálního úspěchu se nesluší zdůrazňovat, daleko větší váhu si zaslouží přívlastek FAIR ve smyslu " přiměřený, přijatelný, poctivý, slušný, čestný, spravedlivý". Značný tedy výběr, na rozdíl od nedostatku jednomyslosti o jeho mínění. Jaký že asi má být férový podíl vyžadovaný od nehorázně bohatého mogula, aby přispíval do státní pokladny? Nikdy jsem se nedozvěděl, zda Obama na tak specifickou otázku kdy byl neméně specificky odpověděl.

Jestliže občan je přesvědčen, že bohatství je zdrojem či dokonce zárukou štěstí, jehož se mu nedostává, nelze se divit jeho frustracím, zlobě, bažení po změně. Zpravidla se nepožene na barikády s revolučním praporem a dává přednost nenásilnému řešení.

V Americe je objevili ve slově ENTITLEMENT. Český ekvivalent slova nenalézám v 10. přepracovaném slovníku kolektivu Ivana Poldaufa z roku 1998, a překládám ho jako OPRÁVNĚNÍ.

Toho se dociluje příslušně nerovnoměrným zdaněním - TRANSFER - přenos, přesun, důkladné to výkony sociálního inženýrství, v současné době s výsledkem, že všechny výdaje státu platí zhruba jedna polovina národa, kdežto ta druhá polovina požitky pouze inkasuje. Pocházejí z všemožných zdrojů. V únoru 2013 rozpočtový výbor Senátu ve Washingtonu vydal výroční zprávu pro rok 2011 s údaji, že průměrná americká rodina, hodnocená jako chudinská (below the poverty line), pobírala poukázky na odběr potravin (food stamps), podporu na bydlení, děti, lékařskou péči, to vše v hodnotě 168 dolarů denně. Průměrný roční výdělek rodiny je 50 000 dolarů, tedy 137 dolarů a 13 centů denně. Což ovšem znamená, že příjemce požitků, který ať už z jakéhokoliv důvodu dává přednost nicnedělání, pobírá za každou hodinu 30 dolarů, na rozdíl od osoby zaměstnané, s příjmem 20 dolarů v pracovním týdnu 40 hodin.

Pak ovšem nepřekvapuje, jak značně se množí řady takových zájemců.Již se stali většinou v jedenácti z padesáti států! NEW WELFARE MAP této jedenáctky, od Pacifiku k Atlantiku vypadá takto: Kalifornie, Nové Mexiko, Mississippi, Alabama, Jižní Karolina, Illinois, Kentucky, Ohio, New York, Maine.

V současné době závislost každé sedmé rodiny na food stamps je z hlediska vlády nedostačující, a tudíž je nutno ji ještě víc prosazovat a tak potírat leckde ještě setrvávající americkou individualistickou tradici osobní odpovědnosti, nespoléhat se na vládní berličky. Byrokraté ministerstva zemědělství z odboru SNAP ( Supplemental Nutrition Assistant Program - "Doplňkový program výživové výpomoci") udělili městečku Jefferson v Severní Karolině zlatou medaili za dosažený výkon nikoliv snížit, ale zvýšit počet příjemců poukázek na potraviny. Ministerstvo zahájilo několikamilionovou reklamní kampaň na další takové úspěchy. Citováno je přesvědčení federálního úřednictva přesvědčeného o své povinnosti překonávat americkou přednost pro nezávislost a individuální odpovědnost.

- - -

Druhou cestou, s rovněž rostoucí popularitou, ke státem honorovanému permanentnímu nicnedělání, je stav zdravotní: být disabled, nezpůsobilý, práce neschopný. V roce 1960, kdy se velká většina Američanů věnovala fyzické práci, necelé jedno procento (0,65 %) ve věku od 18 to 64 roků pobíralo příslušnou podporu (Social Security disability insurance payments). O padesát roků později, v téže Americe s velice vylepšeným systémem zdravotní péče, se toto procento zvětšilo téměř devítinásobně (5,6 %). V roce 1960 poměr počtu Američanů uznaných jako práce schopných a neschopných byl 135 : 1. Nyní to je 16 : 1.

Částečnou vinu mají právníci prosazující pofidérní neduhy svých klientů, na jejichž platbách se pak podílejí. Dočítám se (Johan Goldberg, "Is Disability the New Welfare?" Townhall.com, 3.4.2013), že ani příslušní lékaři nejsou bez viny. Přijde k nim žadatel bez jakékoliv kvalifikace, prakticky nezaměstnatelný, oni se nad ním smilují a obdaří ho oprávněním k bezplatnému příjmu. (Což mi připomíná zkušenost mého synovce, lékaře v jednom západočeském lázeňském městě, kde jako posudkový lékař se musel potýkat s příslušníky na Romy přejmenovaného etnika agresivně se domáhajícími přiznání jejich neexistující invalidity.)

Od roku 2009 úřady každý měsíc obdrží téměř čtvrt milionu (250 000) žádostí o přiznání invalidity, a tak dosažení hesla nám známého z mládí budovatelského úsilí, že kdo nepracuje, ať nejí.

Vláda ve Velké Británii nedávno realizovala iniciativu, že každý, kdo inkasoval incapacity benefit, se musel podrobit lékařské prohlídce ke zjištění o nadále trvajícím stavu jeho pracovní neschopnosti. Třetina (878 000) se neobtěžovala zareagovat a tím z podpůrného seznamu vypadla, a z těch, kteří se ke zkoužce dostavili, většina (55 %) rovněž neuspěla. Něco takového by si v USA nikdo netroufl. Tam soudy zakazují úřadům vyžadovat od příjemců sociální podpory zjištění, zda jsou na drogách.

- - -

Nicholas Eberstadt je jedním z nejvýznamnějších amerických vědců demografů. Ve svém prozatím posledním díle A Nation of Takers: America's Entitlement Epidemics (Templeton Press, 2012) se kromě jiného soustřeďuje na zhoubný dopad tohoto systému welfare state s jeho entitlement, čímž se míní government transfers to individuals for reasons other than remuneration. Za poslední půl století tyto platby vzrostly o 700 procent. Pozřou dvě třetiny federálního rozpočtu. Je to obrovský přesun hodnot od bohatých k chudým, od příslušníků mladé generace k seniorům. Však stále rostoucí dluhy nebudou muset platit nynější příjemci, ale jejich děti, vnuci, pravnuci. Vyrůstá zřetelné nebezpečí dependency - závislosti na státu, ten ať se postará. Došlo k posunu hodnot do takové míry, že již pominula dřív převládající nedobrá pověst parazitující existence žít na úkor jiných bez jakéhokoliv vlastního přičinění. Víc než osm milionů Američanů mladších 65 roků dává přednost existenci z podpůrných peněz některého z mnohých federální programů neschopnosti, třeba s odůvodněním mood disorders - "porucha nálady".

Eberstadt předkládá přesvědčivé důkazy, že Američané se v stále větší míře stávají národem příliš mnoha takers - těch inkasujících, a ubývajího počtu makers - autentických tvůrců. Celospolečenským problémem spíš než nerovností příjmu je nerovnost v motivaci, osobní satisfakci dosaženého.

Velmi značný tedy rozdíl a posun hodnot, uvažování od doby Martina Luthera Kinga a Johna Fitzgeralda Kennedyho.

KONEC