USA: Kýžená harmonie stále v nedohlednu - 2
Černoši se však dosud nevzdali své dominantní politické role ve prospěch početnějších, ke španělštině stále lnoucích Latinos. Klub černošských kongresmanů – onen Black Caucus – značně uplatňuje svůj vliv, dovede se rozpřáhnout a prosazovat nezřídka nehorázné požadavky. A určitě jich neubyde, teď s prezidentem, jenž vzdor svému původu se s černošstvím stoprocentně ztotožňuje.
Jakkoliv rozmnožení Hispánci aby se nejspíš nadále smiřovali s fidláním druhých houslí v orchestru, kdysi pokřtěném na Rainbow coalition – „duhovou koalici“. Disfunkční to koalice, s rozličnou řečí i mentalitou (rozdíl ve stabilitě rodin hispánských na rozdíl od rozkladu v černošské komunitě poslouží příkladem), ale se společným, stejně nelichotivým výkonem ve značné kriminalitě a vesměs ubohoučkých výkonech ve školním vzdělání. Do koalice takto duhové by se pak s nemalými potížemi dala připočítat rovněž značně početně a i jinak se rozmáhající menšina přistěhovalců z asijských zemí.
My, přistěhovalci do amerického světa, vzdor vší snaze asi nikdy zcela nepochopíme, neztotožníme se s tamějšími pocity provinění bělošských liberálů za předpokládané hříchy svých předků. V nedávném svém článku (Mouchy na americkém akademickém talíři) na tvrzení profesora, že všichni jsme poskvrněni, všichni jsme měli a máme prospěch z bělošského rasismu, jsem zareagoval otevřeným dopisem, že „Nesdílím masochistické pocity amerického bělošského liberála kajícníka. Obvinění pokládám za urážku a implikaci kolektivní viny za barbarství.“
Zvolení Baraka Husseina Obamy, jemuž jsem z řady důvodů svůj hlas nedal, měl znamenat začátek blahé post-racial éry. On jako kandidát opakovaně zdůrazňoval, že rasa přece není či aspoň by neměla být tím primárním kritériem. Jak tedy možno z rasismu obviňovat bělochy, kteří ve své většině mu dali svůj hlas? Konečně nastává advent tolik potřebného smíření, porozumění, jásali mnozí optimisté, mezi nimiž jsem nebyl.
Euforie již značně oslábla, leckdo si teď troufne poněkud se ozvat. Prozatím jsem postřehl otevřené, přímočaré hodnocení nynějšího stavu věcí od dvou autorů – černochů, jejichž integrity, inteligence si tuze vážím a obdivuji.
Jedním je Walter E. Williams, ekonom, profesor na univerzitě George Mason ve Virginii. Před sebou mám jeho čerstvý text „Black Americans and Liberty“ (internetový zdroj Townhall.com, 5.5.2010). Začíná přiznáním o svém největším zklamání v životě, jímž je pohrdavý postoj amerických černochů k principům občanských svobod a naopak jejich důvěra a spoléhání na vládu, ta ať se o ně postará. Williams připouští, že to jsou sklony pozorovatelné i v jiných vrstvách americké společnosti, ale v případě černochů by měly být co nejmíň omluvitelné. Však to byla vláda, která uzákonila otroctví a dlouho trvalo, než došlo k jeho úplné demontáži, kulminující v roce 1964 přijetím zákona (Civil Rights Act). Ten ale vedl k neblahému fenoménu zcela osvobozených černochů, pak žijících v nové éře strachu ze zločinců – vloupání, násilí, vraždy. Černoši, oněch 13% obyvatelstva USA, spáchá většinu (52%) všech vražd, téměř polovina (49%) obětí jsou černoši a naprostou většinu (93%) jich zabijí jejich rasoví soukmenovci.
Stát tedy selhává v jedné ze svých hlavních odpovědností, jíž je ochrana vlastních občanů.
Stát selhává rovněž v roli vychovatele, jak dokazují bídné výsledky v černošských řadách. Povinných dvanáct roků ve škole, z níž s podvodnými diplomy odcházejí absolventi se znalostmi odpovídající úrovni z páté či šesté třídy. Ti z žáků, kteří se skutečně snaží nějaké vzdělání dosáhnout, jsou vystaveni obvinění, že to jsou „Uncle Toms“, zrádci své rasy.
„Chci doufat, že to je pouze nedorozumění a nikoliv pohrdání, jež by vysvětlovalo tuto nenávist vůči principům svobody.“ Takto Williams končí svou neveselou stať.
Předchozí den v tomtéž zdroji (Townhall.com, 4.5.2010), Thomas Sowell, ekonom na Hoover Institute v Kalifornii, uveřejnil své pojednání „Race and Resentment“ (resentment- „nelibost, odpor, rozmrzelost“, takto Slovnik, Poldauf a kol., 10 vydání, překládá. Spíš bych dal přednost překladu „závistivý vztek“ či „vzteklá závist“). Začíná zmínkou o násilí, útocích černošských studentů na své spolužáky z asijských přistěhovaleckých rodin. Tito Asiaté jsou ti naprosto nejpilnější a nezřídka i nejinteligentnější americkou mládeží, což po 34 letech vyučování v takovém prostředí potvrzuji. A teď, v údajné post-racial éře, černoši je bijí, násilí se dopouštějí.
„Resentment a nepřátelství vůči lidem s většími výkony je jednou z nejrozšířenější lidskou slabostí. Je smrtelnější, než závist bohatství,“ tvrdí Sowell.
Poskytuje příklady o nenávisti vůči těm, kteří začali na úplně nejnižším stupni socio-ekonomického řebříčku, a svým výkonem jsou tak i výčitkou neúspěšným závistivcům. V Malajsku nenávist není zaměřena vůči v bohatství zrozeným sultánům, ale proti Číňanům, tam dovezeným nedobrovolným nádeníkům, kteří začali z ničeho a vbrzku se vyšvihli. V Americe dědicové Rockefellerova bohatství nejsou závidění, ale naopak natolik populární, že dosáhli zvolení za guvernéry ve třech státech. (Karel Schwarzenberg se mi v mysli mihnul.) Porovnejme pak s nenávistí vůči židovským imigrantům, vyrostlým z bídy na Lower East Side Manhatanu. Stejný osud se stejným dopadem potkal Libanonce v západní Africe, Indy na sououstroví Fidži, Arménce v oblasti bývalé otomanské říše.
Narodit se jako sultán nebo Rockefeller není zásluha. Z ubohých začátků se vyšvihnout, mnohé docílit, je skutečnost, na kterou leckdo reaguje nejen s nelibostí, stane se mu výčitkou, může ji pokládat za urážku. Jestliže v černošských školách pilný student bývá lenivými spolužáky zmlácen s obviněn že „acting white“, tedy zrádcem své rasy, nemenší nenávist je namířena vůči mládeži z Asie, která vesměs svým výkonem bělochy předčí. Na tak ošklivé sklony nemají v USA monopol. Však stejně si počínají běloši v méně úspěšných vrstvách britské společnosti vůči stejnému druhu přistěhovalců.
Sowell je velmi kritický vůči příslušníkům amerického establishmentu - inteligenci, pedagogům, mediím a ovšem politikům, de facto prosazujícím postoj, že úspěch jiných nemá zejména být pobídkou k dosažení téhož, ale důvodem tzv. grievance („stížnost, rozhořčení, zlost“). S jedovatým, sebedestruktivním dopadem (Sowellowa slova), kdy autentický poctivý výkon, úspěch, je devalvován odsudkem „privilege“, případně i jako „inequity“ („nespravedlnost“), kdy lidé neúspěšní, jakkoliv třeba jen svou vlastní výlučnou vinou, jsou poctěni přejmenováním na „less fortunate“, což vše by se mělo napravit reformami, sociálním inženýrstvím, redistribucí dosažených výsledků ve jménu „social justice“.
Tolik tedy moudré, statečné, vesměs dosud ojedinělé hlasy dvou černošských, nepříliš populárních myslitelů.
Třeba to není jen ozvěna z velkých dálav, ledacos z vyřčeného za aktuální bude pokládat i čtenář v českém postředí.
Neoficiální stránky Oty Ulče
