V současných sporech na téma Donald Trump poměrně často zaznívá srovnání současného, pětačtyřicátého prezidenta Spojených států amerických s tím čtyřicátým, tedy s Ronaldem Reaganem. Tuto paralelu pochopitelně rýsují zejména Trumpovi příznivci, kteří v něm někdy spatřují skoro až Reaganovu reinkarnaci.

Jimi předestíraná analogie je veskrze optimistická. Reagan revitalizoval chřadnoucí Ameriku, oslabenou lidskoprávním „sluníčkářem“ Carterem, a přivedl ji k triumfálnímu vítězství nad komunismem. Důrazný Trump má nyní podobně probudit zemi stiženou důsledky nemotorné Obamovy politiky a vrátit ji zpět na výsluní.

Migranti, Číňané i Putin prý radši zařadí zpátečku a my se posléze opět ocitneme v báječných 90. letech. Jde prostě pouze o to, umět pojmenovat věci pravým jménem a ve vhodnou chvíli ukázat svaly. Onen „dvojportrét“ působí na první pohled přitažlivě. Má ovšem četné nedostatky, respektive opomíjí řadu podstatných rozdílů mezi érou obou srovnávaných prezidentů i mezi jejich přístupem.

Jistě, Donald Trump je teprve na začátku svého mandátu a pořád lze spíše jen spekulovat, co se z něj nakonec vyklube. Ronald Reagan však nehlásal, že by Amerika měla sledovat skoro výhradně vlastní zájem. V roce 1983 pak dokonce přišel s poněkud středověkým heslem o boji s říší zla.

Nic jiného než zápasit s komunismem mu ostatně ani nezbývalo a věděl, že obětováním západní Evropy by si v zápolení s ním moc nepomohl, ba právě naopak.

Uvedený slogan, zejména západní levicí hojně kritizovaný jako ideologický primitivismus, samozřejmě maskoval i řadu hodně pragmatických motivů, leč na druhou stranu evokoval idealismus a vtiskoval politice silný morální rozměr. Trump se oproti tomu jeví už jen jako pragmatik, který coby ideál vystavuje ostré lokty byznysmena.

Hlavní je však proměna doby. Svým způsobem šlo o hezké a přehledné časy, když proti demokratickému Západu stál moloch totalitního impéria, kdy se zápasilo o to, který z obou táborů dosáhne rozhodující vojenské převahy. A i díky faktu, že v jejich globálním souboji hrála hlavní roli invence v rozvoji technologií, nejen těch vojenských, slavil Západ nakonec triumf.

Kdo je ale nyní jeho úhlavním nepřítelem? Vlastně téměř nikdo a zároveň skoro všichni. Svět jakoby se vracel do 19. století, do období soupeření mnoha mocností, s tím rozdílem, že řada nových mocenských hráčů vyrostla nebo vyrůstá ze zemí někdejšího takzvaného třetího světa – díky jejich demografickému i ekonomickému rozmachu. A navíc, s takovými skutečnostmi jako migrace, terorismus či změny klimatu si balistické rakety ani letadlové lodi poradit nedovedou.

Donald Trump zatím jednoznačně avizoval, že se Amerika bude napříště starat hlavně sama o sebe. Prosím, má na to právo i mandát od voličů, pouze nechápu, proč od toho kdokoliv v Evropě očekává nějaké terno.