Kdopak si dnes vzpomene na projekt Obamovy administrativy o společných záchodcích jako důkaz rovnosti pohlaví? Pravda, zůstalo u transsexuálů, kteří mohli(y) narukovat do armády (což prezident Trump zrušil a prezident Biden znovu zavedl). A abychom nezapomněli, ještě zůstalo u práva pokrokových matek, které se nechtěly plést svým dětem do života, takže je stále oblékají „bezpohlavně“ a křestní jména jim volí tak, aby to nekomplikovalo jejich budoucí rozhodování o jejich pohlaví. Z politických panelů, které tenkrát hýbaly Amerikou, nezůstalo vlastně nic, z čeho nám hrůzou vstávaly vlasy na hlavě (Obamacare nás nechávalo chladnými, protože i my máme zdravotnictví „zadarmo“).
Obamova vláda byla ale především jen dalším potvrzením o příliš velké vzdálenosti washingtonské vlády, dalším dokladem, že federální vláda až příliš zasahuje do života lidí, a také pro mnohé konzervativní Američany jasným důkazem o stále slábnoucí úloze států. Vyjma direktivní změny všeobecného zdravotního pojištění, jejímiž následky trpí Američané dodnes, protože platí stále víc a víc, zasel Obama důležité a hlavně nebezpečné invazivní semínko demokratického socialismu. Zasel ho také dost hluboko na to, aby stačilo vyklíčit v pravou chvíli.
Jeho vyjádření o nespravedlnosti trestního soudnictví a výkonu trestu přineslo nejednu vězeňskou vzpouru a mnoho mrtvých. U mnoha černých Američanů, kteří žili v opravdově neřešitelné životní situaci – někde mezi krátkým pobytem na svobodě a dlouhým ve výkonu trestu -, vzbudil Obama naději, že to tak být nemusí. To, že je černý Obama prezidentem, který tvrdí, že mnoho černochů trčí v base nespravedlivě, pro ně znamenalo, že tady sakra něco není v pořádku.
(Když zhlédneme záběry ze zatýkání George Floyda, vidíme sebevědomého černocha, který byl zatčen pro pokus o podvod, a přesto se oháněl občanskými právy a velice se na policisty zlobil, když ho odváděli. To by naštvalo každého policajta.)
Kdo může za vaše zkažený životy?
Za vlády prezidenta Obamy vyrostlo nebývalé množství neziskových organizací, které se kriminalitou Afroameričanů zabývaly, a ty jedním hlasem troubily do světa, že původcem vysoké míry jejich kriminality je otroctví a z něho vyplývající hluboce zažitý rasismus. Tato mediální zkratka složitých sociologických procesů přetrvala dodnes a je základním východiskem i Bidenovy administrativy. Nakonec i viceprezidentka Kamala Harrisová je produkt této zatraceně nebezpečné ideologie – nebezpečného rasismu, který od 60. let minulého století vybudoval postupně systém společenských úlev pro černou část americké populace, zatímco jiné rasy se takové ohleduplnosti nedočkaly.
Kontra-kultura prezidenta Trumpa, tedy snaha o prosazení racionálních politik, které přinesou lidem peníze a nahradí tak socialisticky bezobsažné žvásty, se mnohým zalíbila, ale nedokázala předčít Obamovu rozbujelou chobotnici dotací, výhod a úlev. Obamova „rovnost“ zkrátka nepředčila sázku na sebevědomí v „osobní schopnosti“. Rovnost se stala mantrou a upozadila sílu (amerických) svobod. To je vlastně hlavní a jediný společenský výron Obamova osmiletého vládnutí.
Co dělal Nixon?
V tomto úsilí Trumpa vzpomeňme na dnes velmi falešně vybarvenou vládu prezidenta Richarda Nixona a jeho super-excelentní společenskou transformaci bezstarostných hippies, které dočista změnil v obchodnické jupíky. Tehdy Američany oprávněně trápilo, co si počít s milióny mladých a pacifisticky naladěných květinových dětí. Obrovský drogový boom spolu s dlouholetou válkou ve Vietnamu, která přinesla do Spojených států především všeobecnou skepsi, způsobil historicky nevídanou apatii mladých lidí k čemukoliv. Byl to prezident Nixon, který přinesl Americe řešení a převychoval hippísáky na „YUP“ (young urban professional – mladý městský profesionál). Tato nově vzniklá „zlatá mládež“ je dnes v důchodovém věku a tvoří páteř amerických svobod a ekonomiky.
Prezident Nixon měl k provedení tak zásadní společenské změny k ruce utrápené rodiče, kterým jejich milované děti odjížděly s kytarou na zádech kamsi do San Francisca. I prezident Trump měl tyto rodiče na své straně, přesto se mu nepodařilo novodobé hippísáky transformovat a nachytat je na něco, co by rádi vyměnili. (Zřejmě proto, že mají všechno.)
Střet uvnitř demokratů
Politický extrémismus, který Obama započal a Biden v něm bude muset pokračovat, přinese v názorově rozmanité Americe jistě mnoho zajímavých a pro nás poučných jevů. Každá akce totiž přináší reakci.
Zatím hlídají Kongres tisíce příslušníků Národních gard, ale tento uměle vytvořený strach demokratům dlouho vydržet nemůže – tím své radikály dlouhodobě sytit nemohou. Hlad po závažnějších strukturálních změnách tak v blízké budoucnosti přinese zásadní střet (všech) Američanů o charakter jejich země. Toho se umírnění demokraté obávají – obávají se ztráty rozumné části voličů, obávají se, aby nedošlo na slova prezidenta Trumpa: Jestli chcete být bohatí a úspěšní, tak volte mě, ale jestli chcete být chudí a nesvobodní, volte demokraty.
Postavení prezidenta Bidena v skrumáži extremistů je tak nezáviděníhodné. Taktika svést vše špatné na Trumpa zatím vychází, tučné flákoty v podobě odpuštění části studentských půjček a jiná líbivá gesta udrží současnou vládu na výsluní minimálně celý letošní rok. Zkušený politik Biden také ví, že je to čas, který pomáhá (objeví se nová výzva), a také ví, že už příští rok může o kongresovou většinu přijít. Musí tedy hrát více partií zároveň. Musí průběžně uspokojovat obě křídla ve své straně a také se musí chystat na opravdovou spolupráci s republikány.
A co Trump?
Ti však, budou-li chtít být zvolení ve sněmovních volbách 2022, musí myslet i na prezidenta Trumpa – člověka v pozadí, který stále disponuje neobyčejnou mocí. To, že by se stáhl do ústraní na delší čas, si totiž dnes nemyslí ve Spojených státech nikdo. A bude to prezident Trump, který rozhodne, kdo ze současných členů Sněmovny reprezentantů USA bude zvolen a kdo ne … A bude to právě politická síla prezidenta Trumpa, která udrží, či neudrží Ameriku v stále hlubokých kolejí nejsvobodnější země.
Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.