USA: Kalifornské požáry - zpráva z bojiště
V sobotu bylo nádherné počasí, pravé kalifornské podzimní počasí. Konala se akce stříhání mužstva. Jedna z českých maminek je profesionalni kadeřnice, a tak se scházíme jednou za měsíc v domě vybrané oběti a ten obrátíme vzhůru nohama, není se co divit při složení naší skupiny, bylo nás tentokrát celkem 50 lidí, z toho 36 dětí.
Naší známí mají v komunitě tenisové hřiště, a tak tři tatínci a tři synové hráli jako o život tři hodiny nohejbal.
V neděli ráno jsme se probudili a hned bylo jasné že došlo k rapidní změně počasí. Bydlíme pár mil od moře a počasí je skoro celý rok až na pár týdnů (většinou jeden či dva) přímořské s vysokou vlhkostí vzduchu
Tohle ráno nás přivítaly takzvané Santa Anna winds. V důsledku přerušení proudu studených vody okolo kalifornského pobřeží dojde k obrácení, začne vát z vnitrozemí. Protože za námi jsou pouště, začne znenadání proudit velice teplý vítr se skoro nulovou vlhkostí vzduchu. Tyhle suché dny jsou skoro k nepřežití - pro nás, zvyklé na nádherné celoročni přímořské podnebí.
Po cestě do kostela jezdíme podél trajektorie přistávajících letadel místního letiště Johna Wayena a letadla jen potrvzovala náš první pocit: startovala směrem do vnitrozemí, což, jak jsem již řekl, je velice zvláštní jev, který nás vždy překvapí.
Večer jsem přemluvil ženu, aby opustila naši družinu a doprovodila mě na koncert Olympicu, ne snad, že bych byl jejich nějaký zvláštní fanoušek, až snad na první desky z 60. let, ale je to přeci jenom vzácnost tak daleko od domoviny mít příležitost si zajít na českou kulturu.
V té doby již hořelo v Malibu, což je od nás dost daleko (100km), ale pro jistotu jsme se rozhodli, že dvě naše mladší děcka necháme u známých a jen tři starší zůstanou doma. Jen tak ze cviku jsem jim připomínal co dělat, kdyby se něco neobvyklého stalo, jako například začalo hořet a pod.
Zanechali jsme děcka doma, dívala se na Independence Day (Den nezávislosti) a vyrazili jsme do Anheimu na koncert. Mělo to začít okolo páté, ale Janda se dal do zpívání až v půl osmé. Slyšeli jsme ho však asi 20 sekund a náš známý nám sdělil, že naše nejstarší dcera volala jeho ženě, že nám za chalupou hoří.
Na nic jsme nečekali a vyrazili domů a po cestě jsme ještě vyjednali se známými odvoz našich starších děcek do bezpečí.
V osm jsme byli doma, děcka nám zanechala doma cedulky, abychom doma nezapomněli naše zvířátka a vzali je do bezpečí.
Bydlíme hned v první linii pod kopci, ale dělí nás od nich dálnice a pak ještě šestiproudová ulice, tak jsem se šel podívat a vypadalo to, že se požárníkům daří udržet oheň za dálnicí, takže jsem dovezli děcka zpátky domů.
Se Šimonem a Hynkem (moji synové) jsme vylezli na malý kopeček asi 30 metrů za naším domem, jenž končí zdí. Na tu jsme vylezli a sledovali požár, bylo to lepší než sledovat zprávy v televizi. Tohle bylo aktuálnější a bylo by nám jasné, kdy se máme začít dekovat. Naše ulice byla plná lidí, kteří se přijeli podívat na ohníček, moje děcka z toho byla dost znechucena, nám přeci jenom šlo o to, jestli nepřijdeme o dům.
Je třeba připomenout, že noc před tím a během dne vál opravdu silný vítr, v nárazech to bylo hodně přes 100 km/h. Najednou vidím, jak se takový hořící kus vznesl nad dálnici a dopadl na druhou stranu naší ulice. Seskočil jsem ze zdi a běžel přes ulici to uhasit, byl tam však plot a lidi říkali, že už zavolali hasiče. Než však přijeli, trvalo to tak tři minuty, byla druhá strana plná ohně a do půl hodiny hořela celá protější ulice v délce dvou kilometrů, a to přesto, že šest požárních aut se snažilo požár uhasit.
V té době již žena s děcky byla pryč, jen já jsem zůstal. Měl jsem dojem, že kdyby se něco podobného stalo na naší straně ulice nebo za naší zdí, byla by šance to uhasit. Většina lidí opustila naši kolonii, měl jsem dojem, že jsem tam zůstal sám jen s jedním sousedem. Všichni sousedi duchapřítomně před tím, než odjeli, spustili zavlažovací systém, jen ta stráň nad našimi domy byla suchá. Snažili jsem zavolat naši asosciaci, aby to spustili, ale nepadařilo se nám zasithnout osobu, která by v tom mohla něco udělat..Tak jsem spojil svoje dvě hadice a běhal po stráni, kam jsem se až dostal, a zaléval a zaléval.
A situace se začal zhoršovat, jiskry začaly padat na stráň, na domy, ale kupodivu nic se neujalo, asi proto, že jsem naše zahrádky proměnili v koupaliště.
Ve chvíli, kdy přestaly padat jiskry, jsem se vyšplhal po stráni a přes zeď sledoval, co se děje. Po dvou hodinách začalo být zřejmé, že oheň se vydal směrem na jih a na druhé straně ulice po něm zůstalo spáleniště.
Ve chvíli, kdy jsem začal mít naději, že jsem přečkali všechno bez ztráty desítky, se otočím a vidím, že je jedna z našich palem v plamenech. Vypadalo to skoro jako věčnost, než jsem tam doběhl, ale ve chvíli kdy jsem přiběhl, již tři sousedé zalévali palmu prameny vody, tak jsem zvěděl, že aspoň část mužské populace zůstala. Přijeli pak ještě požárníci, aby dokončili hašení, upozornili mě však, že to musím hlídat, že palma je měkká a že to může uvnitř ní stále doutnat a znovu vzplanout.
Tak jsem si šel pustit Independe Day a každou hodinu se šel podívat, zda někde něco nehoří.
Požár začal v šest hodin a my se ocitli v největším nebezpečí mezi devátou a jedenáctou. Protože všechno okolo nás shořelo, jsem docela v bezpečí, ale v době, kdy píši tyto řádky, řádí tentýž oheň v 40 kilometrů daleko, kam se dostal během těch tří dnů.Naprosto jako zázrakem se podařilo hasičům zachránit Severní Irvine, který byl v přímém směru převládajících větrů.
Připomíná mi to situaci po 9/11, svět se tady zastavil a vsechni žijí požárem a hrdinstvím požárníků a obyčejných lidí .
Samzřejmě nejhůř to odnesli lidé v San Diegu, jejich hlavní požár začal o den později, ale díky terénu mají větší škody a ztráty na životech.
Žijeme tady 10 let, skoro každý rok tady řádí požáry a vždycky se smějem, když v Čechách povídají, jak Kalifornie hoří, až do tohohle roku šlo totiž o okrajové části, mimo hlavní aglomerace, většinou rekreační oblasti.
Tentokrát živel řádil uprostřed hustě zabydlených oblastí.
24.10.2007