Donald J. Trump může pokračovat v přípravě pravidel zpřísňujících hlasování poštou

Rozhodl o tom v pátek 17. července 2026 Odvolací soud USA pro obvod District of Columbia. Jde o významné procesní vítězství Trumpovy administrativy. Soud totiž rozhodl, že Poštovní služba Spojených států (United States Postal Service – USPS) může pokračovat v přípravě nových pravidel pro doručování volebních zásilek, zatímco soudní spor pokračuje.

Odkaz...

Dne 31. března 2026 vydal prezident exekutivní příkaz č. 14399 – Ensuring Citizenship Verification and Integrity in Federal Elections.

Odkaz

Exekutivní příkaz mimo jiné:

- ukládá federálním úřadům spolupracovat při ověřování občanství a volební způsobilosti voličů;

- ukládá Ministerstvu vnitřní bezpečnosti USA (DHS) poskytovat státům údaje potřebné k ověřování oprávněných voličů;

- ukládá Poštovní službě Spojených států (USPS) zahájit přípravu pravidel upravujících doručování volebních zásilek.

Prezident tato opatření zdůvodnil snahou posílit integritu federálních voleb a zabránit tomu, aby byly hlasovací lístky zasílány osobám, které nejsou oprávněny volit.

Jednou z napadených částí exekutivního příkazu je právě zmocnění pošty připravit pravidla, podle nichž by mohlo být doručování některých volebních zásilek podmíněno tím, že státy budou spolupracovat při ověřování oprávněných voličů.

Je však třeba dodat, že jde pouze o jednu z několika probíhajících soudních kauz, které se týkají Trumpova exekutivního příkazu.

Dne 25. června 2026 vydal Okresní soud USA pro okres Massachusetts předběžné opatření, kterým dočasně zablokoval uplatňování části exekutivního příkazu do doby, než bude spor pravomocně rozhodnut.

Žalobu podalo 23 států vedených demokratickými guvernéry a District of Columbia (Washington, D.C.). Tvrdí, že prezident překročil své ústavní pravomoci, neboť organizace federálních voleb je podle Ústavy USA převážně v kompetenci jednotlivých států. Dále namítají, že federální vláda nemůže státům jednostranně ukládat nové povinnosti při ověřování voličů a že zpřísněná pravidla by mohla vést k tomu, že některým oprávněným voličům nebudou hlasovací lístky včas doručeny.

Žalobci proto napadli zejména ty části exekutivního příkazu, které ukládají federálním úřadům sdílet údaje o oprávněných voličích, zavádějí nové požadavky na doručování volebních zásilek a podle jejich názoru nepřípustně zasahují do pravomocí jednotlivých států.

Trumpova administrativa proti předběžnému opatření podala odvolání a současně požádala Odvolací soud Spojených států pro první obvod v Bostonu, aby účinky předběžného opatření dočasně pozastavil. Odvolací soud však tento návrh zamítl, takže předběžné opatření zůstalo v platnosti.

Odkaz

To znamená, že Trumpova administrativa zatím nesmí ve 23 žalujících státech a District of Columbia uplatňovat napadené části exekutivního příkazu, dokud nebude odvolací řízení nebo samotný spor pravomocně ukončen.

Obě rozhodnutí si přitom neodporují. Odvolací soud pro obvod District of Columbia řešil otázku, zda může pošta pokračovat v přípravě nových pravidel, zatímco Odvolací soud pro první obvod v Bostonu rozhodoval o tom, zda má být pozastaven účinek předběžného opatření vydaného soudem v Massachusetts. Jedná se tedy o dva odlišné soudní spory týkající se různých částí téhož exekutivního příkazu.

Nabízí se tedy ústavní otázka:

Má prezident pravomoc prostřednictvím exekutivního příkazu ukládat federálním úřadům a americké poště kroky, které zasahují do způsobu, jakým státy organizují federální volby, nebo tím překračuje své pravomoci ?

Má soukromá odpověď (založená z části na znalosti Ústavy a způsobu rozhodování Nejvyššího soudu USA a z části také na mém osobním přání) zní:

Takovou pravomoc prezident nemá. Ať už je prezidentem kdokoliv.

Článek I, oddíl 4 Ústavy USA stanoví, že pravidla pro volby do Kongresu určují jednotlivé státy, i když Kongres má možnost tato pravidla měnit. Z toho vyvozuji, že sám prezident stanovovat pravidla federálních voleb nemůže.

Druhým důvodem, pro který se domnívám, že prezident takovou pravomocí nevládne je skutečnost, že prezidentovy exekutivní nařízení nemohou nahrazovat zákon. A ukládat všeobecné povinnosti může jen zákon. (Pošta přeci nemůže rozhodovat, kdo je voličem.)

Donald Trump tvrdí, že má ústavní pravomoc chránit průběh voleb. Vláda tedy neurčuje, kdo může volit, ale pouze zajišťuje, aby federální prostředky nebyly používány k podpoře nezákonného hlasování. A americká pošta (USPS) je federální instituce.

Pokud se spor skutečně dostane před Nejvyšší soud USA, pak si soudci položí otázku, zda je exekutivní příkaz prezidenta skutečně výkonem prezidentovy existující pravomoci, nebo jde o vytvoření nových volebních pravidel bez souhlasu Kongresu.

Pokud by soud dospěl k závěru, že jde o novou regulaci voleb, kterou může přijmout pouze Kongres nebo státy, prezident by pravděpodobně neuspěl.

Ale pokud by naopak uznal, že jde pouze o správu federálních prostředků a ochranu integrity federálních voleb, mohl by příkaz ponechat v platnosti.

Americká ústavní tradice se neptá na to, zda je důležitá „legitimita voleb“, nýbrž na to, „kdo má oprávnění přijmout opatření na ochranu legitimity voleb“. I v tomto ohledu je americké ústavní rozhodování vůči kontinentálnímu propastně rozdílné.

Například český Ústavní soud zcela proti očekávání a s odkazem mimo jiné na německou judikaturu zrušil ústavní zákon o zkrácení volebního období, ačkoli byl přijat ústavně předepsaným postupem (Pl. ÚS 27/09) – týkal se ústavního zákona č. 195/2009 Sb.).

Dospěl totiž k závěru, že ani ústavní zákon nesmí odporovat materiálnímu jádru Ústavy. Do té doby přitom převládal názor, že ústavní zákony jsou již z logiky věci z přezkumu Ústavního soudu vyňaty. V České republice tomu tak žel není.

(Snad se nám jednou tento ústavněprávní aktivismus nevrátí jako bumerang – třeba až se někdo rozhodne Ústavní soud ústavním zákonem zrušit a soud prohlásí, že takový ústavní zákon je protiústavní. To bychom se teprve divili.)

Pravým opakem nečekaného ústavněprávního aktivismu v kauze Melčák byla podle mého názoru stejně nečekaná zdrženlivost Ústavního soudu při přezkumu Lisabonské smlouvy (Pl. ÚS 19/08 a Pl. ÚS 29/09). Ačkoli navrhovatelé namítali, že Lisabonská smlouva povede k protiústavním důsledkům, Ústavní soud značnou část těchto námitek odmítl s tím, že jde o hypotetické budoucí situace a politické úvahy, nikoli o otázky způsobilé k jeho přezkumu. Jinými slovy, soud se odmítl zabývat tvrzením, že určitá ústavní kolize sice ještě nenastala, ale je nevyhnutelným důsledkem ratifikace smlouvy. Kritici právě v tomto spatřují rezignaci Ústavního soudu na preventivní ochranu ústavnosti.

Americká ústavní tradice je Poučně-názorná pro českého pozorovatele např. v případě pandemie COVID-19. Nejvyšší soud USA se opakovaně nezabýval primárně otázkou, zda jsou opatření proti covidu potřebná nebo užitečná, ale zda je konkrétní orgán měl pravomoc vydat.

Např. federální Úřad pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci (OSHA) stanovil federální povinnost očkování a testování pro zaměstnance velkých firem. Soud neřekl, že boj proti covidu není důležitý, ale že OSHA k tak širokému opatření nedostala od Kongresu dostatečné zmocnění.

Jiným případem je věc Biden versus Missouri. Zde naopak soud ponechal v platnosti požadavek očkování zdravotnických pracovníků v zařízeních financovaných z programů Medicare a Medicaid. Zde dospěl k závěru, že federální agentura měla pro takové opatření zákonné zmocnění.

Podobně je tomu i v případě Trumpova exekutivního příkazu o volbách.

Nikdo v USA vážně a nahlas nezpochybňuje, že integrita voleb je legitimním cílem. Právní spor se vede o to, zda prezident může tohoto cíle dosahovat prostřednictvím exekutivního příkazu, nebo zda je k tomu třeba zákon přijatý Kongresem, případně rozhodnutí jednotlivých států.

To je v americkém ústavním právu velmi typický způsob uvažování: soudy často nehodnotí, zda je politika rozumná (potřebnáa nezbytná), ale zda ji přijal orgán, který k tomu měl ústavní nebo zákonné oprávnění.

Tak jako všechno, co se kolem nás děje, tak i integrita voleb má své nesmazatelné politické konotace.

Republikáni dlouhodobě zdůrazňují integritu voleb. Tvrdí, že i ojedinělé případy neoprávněného hlasování nebo nepřesné seznamy voličů mohou podkopávat důvěru veřejnosti. Proto podporují opatření jako ověřování občanství, aktualizaci seznamů voličů nebo přísnější pravidla pro hlasování poštou.

Demokraté kladou větší důraz na co nejširší přístup k volbám. Obávají se, že přísnější požadavky mohou zkomplikovat hlasování některým oprávněným voličům – například lidem, kteří často mění bydliště, starším občanům nebo lidem s omezeným přístupem k úředním dokumentům. Tito lidé jsou podle demokratů především voliči demokratů, proto demokraté deklarují, co nejširší volební účast.

Většina republikánů argumentuje, že:

- ověřování občanství je běžným bezpečnostním opatřením,

- přesné seznamy voličů jsou nezbytné pro důvěryhodné volby,

- poctivý volič by neměl mít problém splnit přiměřené požadavky.

Většina demokratů argumentuje, že:

- požadavek na prokazování občanství může ztížit účast ve volbách oprávněným voličům, kteří potřebné doklady nemají snadno k dispozici,

- příliš přísné či nepřesné čistění seznamů voličů může vést k neoprávněnému vyřazení oprávněných voličů,

- ochrana voleb musí být vyvážena ochranou ústavního práva volit a opatření by měla reagovat na skutečně prokázaná rizika, nikoli jen na hypotetické obavy.

To, co prosazují republikáni, znamená posílení pravomocí federální vlády na úkor jednotlivých států. To, co naopak prosazují demokraté, podle jejich kritiků oslabuje důvěru v samotný volební a politický systém.

Pokud se touto otázkou bude zabývat Nejvyšší soud USA, měl by tak učinit co nejdříve, aby případné rozhodnutí bylo možné včas promítnout do organizace voleb.

Soudci Nejvyššího soudu USA opakovaně upozorňují, že politici na ně přenášejí rozhodování otázek, které mají být řešeny především politickou cestou. Podle tohoto názoru mají pravidla měnit především volení zákonodárci, kteří nesou politickou odpovědnost vůči občanům. Soudci Nejvyššího soudu naproti tomu nevzešli z voleb a nejsou odpovědní voličům, ale Ústavě Spojených států.

Americké ústavní právo znovu připomíná jednu zdánlivě prostou zásadu: Ústava nerozhoduje jen o tom, co se smí dělat, ale především o tom, kdo to smí dělat. A právě na odpovědi na tuto otázku bude záviset nejen osud Trumpova exekutivního příkazu, ale i budoucí hranice prezidentské moci ve Spojených státech.a