USA: Jedinec míní, realita mění – 1
Pak tedy od teorie k praxi: z našeho maličkého Binghamtonu nic přímo k Pacifiku nelétá, nutno via Washington, na letiště nesoucí jméno Johna Fostera Dullese, válečného štváče z dávné doby Eisenhowerova prezidentování. Novostavba značná, s příležitostí snadného zabloudění, únavného pátrání po správném směru, vlézt do správné podzemní soupravy bez řidiče, vystoupit na tom kterém terminálu a pak dál putovat.
Takže rozhodnuto: poslední čtvrtek v měsíci lednu odpelášit z klimatické mizerie. Na našem lokálním letišťátku čekáme a ničeho se nedočkáme. Živly zkázonosně zasáhly, Washinghton paralyzován čerstvou dávkou sněhu, metropole beznadějně nedosažitelná. V pátek nadále nemožno,. takže teprve v sobotu se cosi s námi zvedlo a kýženého cíle dosáhlo s dostatečným zpožděním, abychom zmeškali spojení přes kontinent. Naštěstí, po několika hodinách čekání a sebelitování, se nám podařilo vtěsnat se na palubu příštího letu . Čtyři a půl hodiny letu čili maličkost.
Očekávat nás bude našinec, s nímž jsme se seznámili na měsíc trvající plavbě v Pacifiku, po stopách druhé světové války. Krajan spíš moravský než český, dokonce Valach z Valašského Meziříčí, generace posrpnová. Inženýr, založil vlastní, náramně prosperující firmu, vyrábějící ultraprecisní součástky, vybavení pro zákazníky nahlížející do kosmu. Firmu včas prodal, věnuje se svým radovánkám, svět již důkladně prošmejdil. Oženil se s rozkošným stvořením – Filipínkou jménem Milagros, z níž udělal Růženu, aniž by překřtěná namítala.
Je nám oznámeno, že v dáli západním směrem míjíme pouštní Nevadu a někde tam bliká neřestné Las Vegas. A že tedy brzo dorazíme k našemu cíli, Los Angeles - metropolis, megalopolis, rozcouráno do vzdálenosti od Prahy do Rozvadova.
Sláva, tak jsme přece jen dorazili. Valašský spolucestovatel z naší pacifické plavby nás očekával, v mercedesu jsme odsvištěli k jeho rezidenci k oblasti Rancho Palos Verdes, už dost na jižním konci L.A. Choť Milagros-Růžena nám poskytla několikrát zpožděnou večeři, notně jsme pak popíjeli a na balkoně se snažím rozkoukat do nokturnálního temna. Tadyhle vlevo k zahlédnutí mořský břeh, Santa Monica v dáli, před námi pohoří ještě dál, po rozbřesku tuhle nádheru pořádně uvidíme.
Ráno projíždka okolím, podél břehu, hele, tadyhle Donald Trump, exmanžel našinkyně, zbudoval luxusní golfové prostrory - od těch a zejména od jejich uživatelů vzdalme se značně.
Poněvadž jsme přijeli s víc než dvoudenním zpožděním, nevyhnutelnou se stala eliminace řady plánovaných setkání. Což ale nebyl případ slíbené přednášky – či spíš neformálního povídání pro místní odbočku SVU (Společnosti pro vědy a umění). Potřebné prostory dal k dispozici generální konzulát České republiky, adresa 10990 Willshire Blvd., Suite 1100 čili na tamějším jedenáctém poschodí.
Vychrlím chválu dosažených změn k tuze lepšímu, v porovnání s dobou dřívější, když za normalizace sebevědomé, arogantní kádry zacházely s veřejností jako s obtížným hmyzem a jí to na vědomí náležitě dávaly. Však kritéria kvalifikace na tak náramné, záviděníhodné funkce diktovala doba řízného třídního boje, s všelijakými bizárními výsledky. V paměti mi dosud uvízla pozoruhodnost z padesátých let, totiž odeslání diplomata reprezentovat ČSSR v Uruguayi: dotyčný nejenže neznal žádný cizí jazyk, ale on neovládal ani svou mateřštinu češtinu – zoufale totiž koktal. Ovšem kádr, stoprocentně spolehlivý soudruh.
Nás tam přivítal zástupce generálního konzula - pohledný, elegantní mladík - a dal se do řeči s mou rodinou na téma společného zájmu a činil tak čínsky. V Číně už v diplomatické službě absolvoval několik roků.
Ve funkci nového generálního konzula se představil příslušník rovněž mladé generace, jež si už užila pramálo slastí s pionýrským šátkem kolem krčku. Studoval v New Yorku na Kolumbijské uníverzitě, věnoval se filmu, pedagogem mu tam český byl režisér Jasný.
Několik tuctů zájemců se dostavilo, každá židle obsazena, přečetl jsem pár snad zajímavých ukázek z právě dopsané kníky o českých exulantech velikánech a malikánech, dost se pak debatovalo, zvlášť mě potěšily zmínky o stále přetrvávajících praktikách, absurditách, například v indickém Ahmanabádu, v tomtéž hotelu, o němž se zmiňuji v knížce „Náš člověk v Indii“. Jiná posluchačka mě potěšila zmínkou o své matce v Děčíně, pamatující se na mnou zmíněnou rozkošnost z Nové Guineje, kde jednooký farmář německého původu, občas odjíždějící do městyse, a ve snaze přimět své domorodé zaměstnance, aby zcela nezaháleli, na pole přinesl židli, vyňal skleněné oko a se slovy „Mi lukim“ – „Já se na vás dívám“ v Pidgin English - odjel, se zárukou že pod takovým dozorem pracovní morálka nepoleví. Což se úspěšně dařilo až do okamžiku, než jeden z vynalézavějších tvorů problém vyřešil, pánovo skleněné oko na židli přikryl kloboukem a okamžitě započala celodenní siesta.
Po programu trocha popíjení, kvalitní kalifornské bílé víno, povídání o všem možném, vyměňování vizitek. Jedna dáma s doktorátem pracuje v prestižní Jet Propulsion Laboratory, California Institute of Technology. V jaké funkci by asi fungovala v českém domácím prostředí?
Z Rancho Palos Verdes od rodáka z Valašského Meziřící ke generálnímu konzulátu na jedenáctém poschodí je vzdálenost odhadem porovnatelná k trase z Prahy
do Berouna a možná že až do Rokycan. Tak značnému vandrování tam a zpět jsme zabránili přesídlením do blízké enklávy Brentwood, původní též adresy neodsouzeného vrahouna O.J. Simpsona (momentálně dlouhodobě dlícího ve zdaleka míň luxusních prostorách nevadského kriminálu), tzv. „gated community“ s bránami přes cestu, otevírá se jen tamějším rezidentům a jejich hostům, jejichž totožnost si strážci telefonem ověřují.
Pozval nás kamarád z mládí čili prakticky již z pravěku, nota bene Plzeňák. Vskutku unikátní osud. Snad sedm let, rok co rok, se snažil dostat na medicinu a vždy byl odmítnut z kádrových důvodů. Nicméně vydržel, nevzdával se, až tedy přece jen byl přijat , vystudoval (za dělnické peníze, ovšem) a po promoci při první příležitosti z rodné končiny zmizel. V Americe se náramně prosadil jako odborník průkopník, mezinárodně natolik proslulý , že si v době již chřadnoucího bolševika troufl beztrestně přijet do rodného města. Tam před úřadovnou oněch soudruhů, kteří tolik roků se snažili zabránit rozvinutí jeho talentu, zaparkoval se svým luxusním, z Italie u výrobce čerstvě zakoupeným automobilem ferrari, pořádně tehdejší mocipány namíchnout skutečností, že vzdor jejich značnému úsilí se jim přece jen nepodařilo zničït mu život. Doma v garáži má vehiklů půl tuctu, včetně stříbrného rolls-royce. Takové arogantní provokace!
Teď, když se v Brentwoodu zbavili O.J. Simpsona, ptám se kamaráda na jeho současné sousedy. Dozvídám se, že hned vedle přes ulici se usídlila britská hollywoodská diva Kate Winslet (Titanic).
A na kopci ve výši vznikl unikát nedávného data – tzv. Getty Center, o nějž se zasloužil mecenáš J. Paul Getty, původním povoláním „olejář“ (oilman). Takový projekt je uskutečnitelný buď jen v diktaturách, nebo v případě demokracií pouze z privátních zdrojů, soukromé iniciativy. Proti něčemu takovému, financovanému z veřejných peněz, by se daňoví poplatníci právem vzbouřili, takové extravagance promptně smetli se stolu. Jenže Getty se rozhodl utratit 1,3 miliardy dolarů svých peněz. Brány se otevřely v roce 1997, ročně tam přijde 1,3 milionu zájemců, je to jedno z nejvíc navštěvovaných muzejí, kulturních center v USA. A vše je gratis – zdarma, vstupné nulové. Denní výlohy provozu – odhadem 80 000 dolarů.
Přivezla a vysadila nás lékařova manželka Jiřina. Poněvadž je tam doma v nejbližším sousedství, brnkneme jí, až se nabažíme, dostatečně pokocháme, a ona nás vyzvedne. K parkování je tam k dispozici podzemní prostor o sedmi poschodích-podlažích, pro 1200 vozidel.
Nelze tam dojít, dojet, na svah se vyšplhat, musí se extra vláčkem, spíš připomínajícím částečně horizontální výtah, šplhat se do výše 270 metrů. Tři vagony, moderní bezzvučný pohyb, jeden kilometr, pět minut, a dorazíme na campus (10 hektarů), k rotundě s pěti pavilony různým směrem. Příležitost panoramatického pohledu, téměř 180 stupňů, na metropolitní L.A., na neutuchající mravenčí pohyb po I (Interstate) 405 dálnici.
Na přivítanou jsou nám rozdávány mapy a denní program - architecture tour, garden tour, mnohé další. Minimálně týden by se tam dal strávit. Vší krása tam v bílém, hlavním tvůrcem architect Richard Meier. O výtvor pozoruhodnosti „central garden“ se zasloužil Robert Irwin se záměrem „vytvořit zahrady usilující o cíl stát se uměním“.
Do kolika pavilonů za uměním nahlédnout? Skvosty stále přibývají - Gaughin tu, van Gogh onde. Přemnohé se zmešká, čili dobrý důvod se na místo vrátit. V jedné hale, zabývající se písemnými vzácnostmi, jsem postřehl na zdi visící velká zvětšovací skla, celou jich sadu. Zájemci vyzvednou, použijí, vrátí. Pomyslel jsem na pravděpodobnost návratnosti v českých podmínkách.
Getty Centrum je komplex o několika údech. Významný je GRI (Getty Research Institute) s knihovnou (téměř milion svazků). Dva miliony fotografii v oboru umění a architektury. Příležitost tam bádat.
Poněvadž oblast Los Angeles není jediná, již občas obtěžuje zemětřesení, Getty Centrum je vystavěno způsobem zaručujícim přežití katastrofy až do intenzity 7,5 stupňů na Richterově škále.
Rozhlížím se po návštěvnících, odhaduji počet zájemců zahraničních a domorodých tak půl na půl. Hodně cizinců z Asie - Číňané, Japonci, Korejci. Školní mládež v uniformách – zřejmě, nepochybně, školy privátní.
Všeho všudy jsem postřehl jen jednu černošskou rodinu.
Jak dlouho potrvá, než mecenášství se rozmůže v naší rodné zemi, kdy se český národ dočká tak štědré iniciativy z privátních zdrojů? Pokud již máme miliardáře a určitě žádné oilmany, nemyslím, že doba natolik pokročila, že by hromadění majetku již přestalo být alfou a omegou smyslu života, že ještě nedošlo ke kýženému posunu hodnot. Velerád bych se ovšem s takovým předpokladem mýlil.
Brnkli jsme Jiřině, vyzvedla nás a my odspěchali na letiště, nezmeškat spojení do Arizony.
Neoficiální stránky Oty Ulče
Poznámka redakce: V těchto dnech vychází další autorova knížka, tentokrát s názvem Z Hongkongu na ostrov, který nebyl. Zážitky z putování po světě jsou doplněny spoustou autorem pořízených fotek. 224 stran, cena 263 korun.
