Prezidentské volby ve Spojených státech jsou prakticky na spadnutí a poměr sil mezi kandidáty zůstává stejný. To znamená, že rozdíly oscilují v rámci statistické chyby.

Na chvíli se zazdálo, že třetí televizní debata přinesla kýžený zlom, ale když se prach usadil, vše bylo opět při starém. Ukázalo se, že domnělé vítězství Hillary Clintonové bylo pro sdělovací prostředky předpojaté v její prospěch přáním, které je otcem myšlenky.

Komentátoři mají za to, že nový nástup Donalda Trumpa souvisí s jeho prohlášením o tom, že volební proces může být značně zmanipulován, a proto jeho výsledek uzná nebo neuzná za platný, podle toho, jak volby dopadnou.

Naprostá většina tiskovin, které již předtím vyhlásily Clintonovou vítězem televizního rozstřelu, vnímá tento Trumpův postoj jako nevídaný útok na demokracii. Nikdo z nich se neobtěžuje odpovědět na otázku, jak to, že údajně neúspěšné vystoupení mohlo mít tak drtivý mobilizační účinek na voliče? Selský rozum napovídá, že neúspěchem rozumíme poněkud opačný dopad.

Jsou mezi americkými odborníky i tací, kteří zpochybňují ojedinělost Trumpova postoje. Kupříkladu Eric Shiraev, profesor politologie na Virginské univerzitě George Masona, ač nepatří mezi Trumpovy fanoušky, připomíná, že stejně odmítavě reagovali demokraté na Bushovo vítězství v roce 2000.

Samotná Hillary Clintonová prohlásila doslova: „Bush nebyl zvolen, byl jmenován.“ Al Gore, který v těch volbách prohrál, vysvětluje dnes, že výsledek tehdy neuznal, neboť „v té době platila taková pravidla.“

Lže nebo přehání?

Lídr tehdejší demokratické většiny v Kongresu Dick Gephardt na přímou otázku, zda uznává Bushovo vítězství v souladu s názorem soudu, odmítl odpovědět jednoznačně. V tom politolog nespatřuje nic revolučně nového a tak jako ostatní si myslí, že smyslem Trumpova výroku bylo vybudit dvě až tři procenta svých příznivců, aby k volbám přišli, a přimět stejný podíl svých odpůrců, aby k volbám nechodili.

Důležité je pro něho delegitimovat Clintonovou, což přinese ovoce v případě, že se Americe přestane dařit především ekonomicky.

Mnozí vypočítávají příklady lživých tvrzení v řečech kandidátů, leč závěry činí v přesném souladu se svým přesvědčením. I přesto, že tento přístup - zvaný v americké politologii Fact Checking, ověřování faktů – je velmi populární, je schopen přesvědčit jen předem přesvědčené.

Spolupracovník Americké zahraničněpolitické rady a profesor College pozemních sil Spojených států ve Washingtonu Stephen Blank má za to, že všichni politici lžou. Ti z nich, kteří jsou profesionálové, jako Clintonová, lžou dovedně, s úsměvem, vyhýbají se přímým odpovědím.

Hillary, tázána na netransparentní příjmy své rodinné nadace, vypráví dojatě o tom, jak s manželem pečují o děti, nemocné a starce. Trump profesionálem není, je podnikatel a televizní vypravěč, proto volí spontánní a přirozený styl lhaní. Ten mu pomohl dostat se nahoru během primárek a sotva se změní teď.

Je to jeho taktika a strategie. Lidem, kteří mu fandí, je fuk, jestli lže nebo jenom přehání. Psychologové tvrdí, že je to obecně lidská vlastnost, míní Stephen Blank.