Americká geopolitika ovlivňuje světovou ekonomiku mnohem hlouběji, než ukazují statistiky obchodu, sankcí nebo cel. Nemění pouze podmínky, za nichž státy obchodují. Mění také jejich představu o tom, co budou muset vyrábět samy a proti jakému budoucímu nebezpečí se mají připravit.

Nejvýraznějším příkladem je Čína. Její hospodářská politika se obvykle vysvětluje snahou podporovat růst, zaměstnanost, vývoz a technologický pokrok. To všechno je pravda, ale nevysvětluje to celou strukturu čínských priorit. Peking soustřeďuje mimořádné prostředky právě do odvětví, která mohou zemi chránit před sankcemi, technologickým embargem, přerušením dodavatelských řetězců nebo omezením dovozu energií.

Čína se totiž nechová, jako by její konflikt se Spojenými státy byl přechodným nedorozuměním, které jednou odstraní nový prezident nebo lepší diplomatická dohoda. Chová se, jako by americký tlak byl trvalou vlastností mezinárodního systému.

Tlak, který podle Číny neskončí

Spojené státy představují svá omezení jako cílená opatření na ochranu národní bezpečnosti, amerických technologií a domácího průmyslu. Čínské vedení je však vykládá jako části jediného dlouhodobého procesu.

Čínští představitelé opakovaně hovoří o americkém „zadržování a potlačování“ Číny. Do stejného rámce řadí cla, kontroly vývozu čipů, omezení investic, sankce proti jednotlivým firmám i tlak na americké spojence. Si Ťin-pching sice současně prohlašuje, že Čína nechce Spojené státy nahradit, ale požaduje, aby se Washington nesnažil čínský rozvoj zadržovat.

Podstatné není, zda je tento čínský výklad americké politiky zcela správný. Podstatné je, že podle něj čínské vedení rozhoduje.

Z pohledu Pekingu navíc není rozhodující, zda je právě u moci demokratický, nebo republikánský prezident. Konkrétní opatření se mohou měnit, některá mohou být zmírněna a jiná zpřísněna, základní americká snaha zabránit čínské technologické převaze však přetrvává. Spojené státy v posledních letech omezily vývoz pokročilých polovodičů a výrobních technologií do Číny a výrazně zvýšily cla na čínské elektromobily, baterie, solární články, polovodiče a některé kritické materiály.

Čínská reakce má svou logiku. Čím důležitější technologii se Spojené státy snaží Číně odepřít, tím větší důvod má čínský stát vyvinout její domácí náhradu. Sankce se tak postupně mění v návod k sestavení čínské průmyslové politiky.

Průmyslová politika jako obranný systém

Čínský plán na období 2026 až 2030 klade mimořádný důraz na integrované obvody, letectví a kosmonautiku, biomedicínu, nové způsoby ukládání energie, robotiku a další technologicky náročná odvětví. Již před přijetím plánu čínská vláda zdůrazňovala potřebu průlomů v integrovaných obvodech, průmyslových strojích a špičkových měřicích přístrojích.

Taková politika má samozřejmě vytvářet růst, vývoz a pracovní místa. Současně však odstraňuje místa, na nichž by mohla být čínská ekonomika ochromena jediným zahraničním rozhodnutím.

Domácí polovodiče snižují riziko technologického embarga. Vlastní software, výrobní stroje a měřicí zařízení umožňují pokračovat ve výrobě bez západních dodavatelů. Satelitní navigace, lodě, železnice a logistická infrastruktura mají udržet dopravu a komunikaci. Podpora domácího zemědělství, osiv a biotechnologií omezuje možnost potravinového nátlaku.

Čína se přitom nesnaží o úplnou hospodářskou soběstačnost. Ta by byla drahá, neefektivní a v mnoha oblastech nemožná. Její strategie je přesnější:

Čína chce být soběstačná tam, kde by mohla být vydírána, a nenahraditelná tam, kde chce vydírání odradit.

Proto nestačí pouze nahrazovat dovoz. Čína se zároveň snaží získat silné postavení ve zpracování kritických surovin, výrobě baterií, solárních článků, permanentních magnetů nebo obchodních lodí. Tím nevytváří jen vlastní odolnost, ale také závislost ostatních zemí na čínských dodávkách.

Elektromobil jako prostředek národní odolnosti

Nejzajímavějším příkladem jsou elektromobily.

V Evropě jsou chápány především jako nástroj klimatické politiky. Diskutuje se o emisích, ceně vozidel, dobíjecí infrastruktuře nebo budoucnosti spalovacích motorů. V Číně má však elektrifikace dopravy ještě jednu strategickou funkci: snižuje závislost země na dovážené ropě.

Čína dováží přibližně sedm desetin ropy, kterou spotřebuje. V roce 2024 dosahovala její závislost na dovozu podle údajů čínského státního sektoru 71,9 procenta. Velká část dovozu současně přichází námořními trasami přes Hormuzský a Malacký průliv. Čína byla v první polovině roku 2025 cílem téměř poloviny ropy dovážené přes Malacký průliv.

Tyto trasy jsou zásadní čínskou slabinou. Čína nemůže předpokládat, že budou v případě vážného konfliktu vždy otevřené.

Budoucí americká blokáda dovozu ropy do Číny není veřejně oznámeným americkým plánem. Její uskutečnění by navíc představovalo krajní eskalaci, pravděpodobně součást války. Strategické plánování se však neopírá pouze o dnešní úmysly protivníka. Musí vycházet také z jeho schopností a z možnosti, že se politické podmínky v budoucnu změní.

Spojené státy a jejich spojenci mají stále výrazně větší schopnost kontrolovat světové námořní trasy než Čína. Peking proto musí přinejmenším počítat se scénářem, v němž se dovážená ropa stane nástrojem nátlaku nebo nejslabším místem celé čínské ekonomiky.

Elektromobil tento problém neodstraní. Letadla, lodě, petrochemický průmysl a část nákladní dopravy budou kapalná paliva potřebovat i nadále. Každé elektrické osobní vozidlo, autobus nebo nákladní automobil však snižuje množství ropy, bez něhož se čínská ekonomika neobejde.

Rozdíl mezi ropou a elektřinou je z hlediska státní bezpečnosti zásadní. Ropa musí být z velké části dovezena přes moře. Elektřinu může Čína vyrábět na vlastním území z uhlí, jádra, vody, větru nebo slunce. Z klimatického pohledu nemusí být všechna tato elektřina čistá. Z geopolitického pohledu je však pod čínskou kontrolou.

Elektrifikace dopravy proto není pouze přechodem od špinavější energie k čistší. Je také přechodem od energie, jejíž dovoz může být přerušen, k energii vyráběné převážně doma.

Čínské plány tuto logiku podporují

Nelze doložit, že byla čínská podpora elektromobilů přijata výslovně jako příprava na americkou námořní blokádu. Takové tvrzení by bylo silnější než dostupné důkazy.

Lze však doložit, že čínská vláda sama propojuje elektrifikaci, omezování spotřeby ropy a energetickou bezpečnost. Čínský plán dosažení emisního vrcholu vychází z konstatování, že země má dostatek uhlí, ale málo ropy a plynu. Požaduje podporu nových energetických vozidel, elektrifikaci veřejné a nákladní dopravy a dosažení vrcholu spotřeby ropy v pozemní dopravě před rokem 2030.

Čína podporuje elektromobily daňovými úlevami, programy výměny starých vozidel, dobíjecí infrastrukturou i propojením automobilů s elektrickou sítí. Program pro rok 2026 poskytuje při nákupu elektromobilu vyšší podporu než při pořízení nového automobilu se spalovacím motorem. Čínské plány zároveň počítají s tím, že elektromobily budou prostřednictvím řízeného a obousměrného nabíjení pomáhat stabilizovat elektrickou soustavu.

Výsledkem už není okrajová technologie. V roce 2025 se v Číně prodalo více než třináct milionů elektrických automobilů a jejich podíl na prodeji nových vozidel se přiblížil 55 procentům. Na čínských silnicích jich bylo přibližně 44 milionů.

Celosvětově elektromobily v roce 2025 nahrazovaly spotřebu přibližně 1,7 milionu barelů ropy denně. Mezinárodní energetická agentura očekává, že do roku 2030 se tento účinek přibližně ztrojnásobí a že Čína bude představovat podstatnou část celkového omezení spotřeby ropy.

Představa elektromobilu jako obranného prostředku proti budoucímu omezení dovozu ropy tedy není doloženým čínským prohlášením. Je to analytický závěr vyplývající z čínské závislosti na námořním dovozu, z jejího vnímání americké politiky a ze směru čínských investic.

Jako vysvětlení čínských priorit je tento závěr velmi silný.

Washington jako nechtěný ekologický aktivista

Vzniká tím pozoruhodný paradox.

Evropská unie se snaží přimět svět k omezení spotřeby fosilních paliv prostřednictvím emisních norem, klimatických závazků, obchodování s povolenkami a dalších regulačních nástrojů. Její argumentace vychází především z ochrany klimatu.

Americká geopolitika vytváří pro Čínu podstatně tvrdší motiv. Nedělá z ropy pouze ekologický problém, ale strategickou slabinu.

Evropa Číně říká, že by měla spotřebovávat méně ropy, protože je to správné pro planetu. Americká moc jí připomíná, že pokud zůstane na dovážené ropě závislá, může být v budoucím konfliktu ochromena.

Hrozba bývá silnějším motivem než ušlechtilý cíl. V tomto smyslu může americká protičínská politika pro omezení budoucí čínské spotřeby ropy udělat více než evropské klimatické apely. Nikoli proto, že by Washington podporoval čínskou ekologickou transformaci, ale proto, že nutí Peking vnímat dováženou ropu jako bezpečnostní riziko.

Čínské elektromobily jsou tak vedlejším produktem amerického tlaku podobně jako čínské čipy, vlastní internetové služby, navigační systém, alternativní obchodní trasy nebo rozsáhlé strategické zásoby ropy. Čína v roce 2025 své ropné rezervy dále výrazně navyšovala, což ukazuje, že elektrifikace není náhradou za přípravu na přerušení dodávek, ale její součástí.

Sankce mění svět jinak, než jejich autoři zamýšlejí

Americká politika může být krátkodobě úspěšná. Dokáže Číně zdražit přístup k některým technologiím, zpomalit výrobu nejpokročilejších čipů nebo omezit přístup čínských výrobků na americký trh.

Dlouhodobý účinek je však složitější. Každé omezení zvyšuje čínskou ochotu financovat domácí náhradu. Každé embargo ukazuje čínskému vedení, kterou závislost musí odstranit. Každá sankce posiluje argument, že bezpečnost musí dostat přednost před okamžitou ekonomickou efektivitou.

Tím lze částečně vysvětlit také čínské nadvýrobní kapacity. Z čistě podnikatelského hlediska nemusí dávat smysl budovat tolik továren na baterie, solární panely, elektromobily nebo polovodiče. Z hlediska státu, který očekává dlouhodobé technologické zadržování, však nadbytečná kapacita není pouze plýtváním. Je současně rezervou, pojistkou a prostředkem k ovládnutí dodavatelského řetězce.

Výsledkem je levnější čínská výroba, rostoucí vývoz a tlak na evropské i americké podniky. Západ reaguje dalšími cly a omezeními. Čína v nich vidí potvrzení svého původního předpokladu, že tlak nikdy neskončí, a získává další důvod podporu zvýšit.

Vzniká samoposilující mechanismus. Americká omezení vedou k čínským investicím. Čínské investice vytvářejí obrovské výrobní kapacity. Ty ohrožují zahraniční konkurenty a vyvolávají další americká a evropská omezení. Ta znovu přesvědčují Čínu, že musí být ještě soběstačnější.

Geopolitika jako skrytý plánovač ekonomiky

Světová ekonomika proto není formována pouze spotřebitelskou poptávkou, technologickými objevy a cenou práce. Stále více ji utvářejí také očekávání budoucích sankcí, embarg a válek.

Americká geopolitika se tím stává nepřímým plánovačem čínské ekonomiky. Označuje technologie a odvětví, v nichž je Čína zranitelná, a tím Pekingu ukazuje, kam má vložit veřejné prostředky.

Spojené státy se snaží omezit čínský rozvoj v nejcitlivějších oblastech. Současně však nutí Čínu, aby právě tyto oblasti považovala za svou nejvyšší prioritu.

Čína nemusí ve všem uspět. Některé technologické závislosti mohou přetrvávat desítky let a případné přerušení dovozu ropy by pro ni zůstalo mimořádně ničivé. Směr jejího vývoje je však zřejmý.

Elektrifikuje dopravu, buduje domácí energetické zdroje, vyrábí vlastní technologie, diverzifikuje obchodní trasy a vytváří odvětví, bez nichž se její protivníci jen obtížně obejdou.

Americká politika tak skutečně mění Čínu. Jen ne vždy způsobem, který si Spojené státy přejí.