USA: Jak se přemnoho politické korektnosti nevyplatilo
Po úspěšném ilegálním vykličkování z české totalitní klece jsem v roce 1960 dorazil do New Yorku, znovu tam vystudoval a začal se rozhlížet po zaměstnání. Napsal jsem na sedmdesát adres a nedostal nabídku ani jednu. Tehdy jsem nevěděl, že taková zčista jasna iniciativa písemně se někde nabízet už bylo minus samo o sobě: tím jsem přece přiznával svou neschopnost, nedostatek kontaktů, aby mě někdo někde představil, doporučil a tak mi umožnil proniknout.
Pak se to přece jen povedlo a na univerzitě v Binghamtonu, na půl cesty mezi New York City a Niagárou, jsem celkem harmonicky setrval až do penze. O občasné nepříjemnostmi se postarali militantní intolerantní radikálové, též z profesorských řad – typ permanentně morálně rozhořčených, Ameriku zatracujících, leč nevyhoditelných pseudorevolucionářů. Na našem campusu jsme aspoň byli ušetřeni vandalství, přepadání děkanátu, a všeobecné předposranosti akademických funkcionářů, tak jak si třeba užila Kolumbijská univerzita, má alma mater, nebo Cornellova univerzita, rovněž jedna z prestižních Ivy League institucí zde v nedaleké Ithace u velkého jezera Cayuga, s vodopády a svahy s vinnou révou..
Byla to doba války ve Vietnamu, úspěšně prohraná na domácí politické a mediální frontě. Situace se pak poněkud , ale ne zcela uklidnila, povstali jiné odrůdy bojovníků a bojovnic. Těm se dostalo celonárodní pozornosti iniciativou na Antioch College, jedné z učilišť, které jsem původně kontaktoval s dotazem o možnosti zaměstnání.. Tam totiž radikálky pod firmou Womyn of Antioch (ano, WOMYN takto psáno), prosadily pravidla nařizující verbal consent before proceeding to a new level of intimacy – tedy výslovný souhlas před prvním dotykem, znovu souhlas, když ruka zaputuje pod sukni, do výstřihu. Mlčenlivé přikývnutí nestačí. Totéž se vyžaduje od milenců intimně si počínajících již delší dobu. I bez sebemenšího dotyku plachým prstem se nelze se uvarovat obvinění ze sexuálního harašení. Univerzitní řád obsahoval ustanovení, že k objektivnímu důkazu harašení postačí subjektivní pocit harašené. Toho se lze dopustitb pouhým pohledem.
Campus tohoto mimořádně pokrokového učiliště je v městečku Yellow Springs ve státě Ohio, zhruba třicet kilometrů vzdálených od města Daytonu, kde se podařilo vytvořit jakousi mírovou smlouvu o konci válčení v Jugoslávii. Tehdy i Miloševič přijel a po značném váhání podepsal.
Antioch College, nesoucí jméno starobylého, hodně historického města ze začátků křesťanské éry v Sýrii , vznikla v půli devatenáctého století jako náboženská instituce, dvěma stům akrů pozemků vévodí knihovna s věžičkami, dílo architekta, který se o něco podobného ve větším postaral ve Washingtonu, D.C. (Smithonian Institution) a v New Yorku (katedrála sv. Patricka). Časem však došlo k přerodu školy v učiliště výlučně sekulární. Bylo jedním z prvních , které prosadilo koedukaci, od prvopočátku přijímalo černošské studenty, poskytovalo a vyžadovalo zvládnout latinu, řečtinu, moderní jazyky, náročné přírodovědní obory.
Mezi graduanty Antiochu je řada slovutných osobností včetně dvou laureátů Nobelovy ceny (paleontolog Stephen Jay Gould a Mario R. Capecchi, obor medicina a fyziologie) a jedné Nobelovy ceny míru (José Ramos-Horta, president Východního Timoru).
Příčiny úpadku předcházejí bláznění pověstných suprafeministek. Již v letech 1950 Antioch získal reputaci jakési beatnik college, pohrdávající tradicí sportovního soutěžení, organizování v typických fraternities a sororirties. Převládaldůraz na avantgardním předělávání systému výchovy a zvýšení studentského podílu a vlivu, jak že si škola má počínat a vypadat. V šedesátých letech už docházelo k umlčení konzervativně založených spolužáků. V září 1968 skupina homosexuálů a lesbiček – pětina celkového počtu studentstva - přepadla knihkupectví, aby znemožnila autogramiádu jim nedohodlné knihy. Někdejší atmosféra tolerance se z campusu zcela vytratila, kdo nesouhlasil s radikálně levicovými postuláty, byl ukřičen, umlčen, znemožněn. Ralph Keyes, autor knihy Is There Life After High School, uvádí příklad studenta z Polska, tam na výměně, který se v očích radikálů dopustil neprominutelného prohřešku - použitím tabuizovaného, politicky nepřípustného slova „Eskymo“ místo korektního „Inuit.“ Jiný student, který si troufl obout tenisky značky Nike, si vysloužil tolik nenávisti (však tuto obuv vyrábějí v Indonésii surově vykořisťovaní proletáři), že raději školu opustil.
Studenti se organizovali do skupin rasových, národnostních, podle všelijakých kriterií, na všechny se dostalo – s výjimkou bělochů, heterosexuálů a mužů nežidovské víry.
Antioch , vybaven grantem od Rockefellerovy nadace, se už v roce 1965 pustil do katastrofálního experimentování s Affirmative Action, náborem černochů (tzv. „high-risk students“ z „high-risk schools“), z městských ghett přesazených, naprosto nepřipravených a neadaptovatelných v normálně fungujícím akademickém prostředí.
Největší podíl na skáze instituce měl James Payson Dixon, patnáctý rektor od 1959 do1975. V té době například došlo ke zrušení systému známkování, což přivítali zejména nekvalifikovaní studenti, motivovaní snahou vyhnout se vojenské službě ve Vietnamu. Zásluhou Rockefellerových peněz přibývalo černošských zájemců, pro něž kriminální rasistická organizace Black Panhers se stala modelem, spolu s požadavkem mít své vlastní koleje (pojmenované Nyambi Umoja ve swahili), do nichž by běloši neměli prístup. Bělošský rektor Dixon se s svým neméně politicky korektním týmem souhlasil s jednoznačně nezákonnými nehoráznostmi (Civil Rights Act, 1964, zakazující takovou segregaci) .
Jenže příval Rockefellerových fondů v roce 1973 ukončil, černošští revolucionáři s podporou marxisticky naladěných bělochů, příliš navyklí na kapitalistickou štědrost, se rozkatili, došlo k vyhlášení „třídního boje“, šest týdnů trvající stávce, kdy campus přestal fungovat, zabráněno hrstce profesorů ochotných dál vyučovat, v učebnách vypuklo pár požárů, došlo k vandalizaci děkanátu. Nic z toho nepřimělo rektora kontaktovat policii, aby se pokusila obnovit jakýsi pořádek. Z tak dlouhodobé krizové situace se už Antioch pořádně nevzpamatoval.
Takový druh publicity přitahoval všelijaké ultraradikály a odrazoval zájemce s normálnější orientací. Příkladem nám poslouží výběr slavnostních řečníků o promocích, kdo přednese tzv. commencement address. Zájem ovšem bývá o celebrity, jednou tak u nás v Binghamtonu zazářil Isaac Asimov, rekordně plodný autor (tehdy jsem se ho zeptal, jak dlouho mu trvá napsat novou knížku, a dozvěděl jsem se, že úkol zvládne za jeden víkend). Ale i my si vybírali všelijaké potrhlíky. Publicista I.F. Stone důkladně pokazil slavnostní náladu zejména rodičů graduantů svým dlouhým prokurátorským projevem zatracujícím Ameriku, jak že ta je hanebná. Rok poté vybrána byla Helen Caldicott, mezinárodně mediálně proslulá bojovnice za světový mír, v Moskvě tehdy tuze považovaná. Podle mého vkusu však hysterická kráva, jak nám prokázala svým řečnickým výkonem, když předpověděla, že v případě znovuzvolení Ronalda Reagana (k němuž pak za pár měsíců došlo) tento zloduch rozpoutá nukleární inferno a život na naší planetě přestane existovat. Většina našeho profesorského sboru tehdy povstala a nadšeně aplaudovala. Jen pár nás zůstalo bez potlesku zarputile sedět.
Ve výběru slavnostních řečníků nás Antioch hravě překonal. Po útoku 11. září 2001 si totiž vybral Warda Churchilla, šílence působícího na univerzitě v Coloradu. Ač švýcarsko-britského původu, vydává se za Indiána (kmen Cherokee ho vskutku jmenoval čestným Indiánem), a rozsah jeho politické korektnosti charakterizuje jeho opakované tvrzení, že všechny oběti v zasažených mrakodrapech si to zasloužily, že to byly „Malí Eichmannové“, včetně tedy i tam zahynuvších portorikánských uklizeček.
Na poslední chvíli přece jen došlo k jeho odpozvání – na rozdíl od pocty, jíž byl definitivně obdařen černošský vrah, bývalý Černý pardál s jménem Mumia Abu-Jamal. V roce 1982 ve Filadelfii z blízkosti pár kroků zabil policistu Daniela Fauknerta pěti výstřely do tváře, o vině nikdo nepochyboval, odsouzen byl k smrti, avšak bez vykonání trestu. Vrah se pokládá za politického vězně, těší se sympatií v hodně progresivních kruzích, a toho si tedy Antioch vybral jako slavnostního řečníka. Slavnostně tedy oslovil hrstku graduantů z cely smrti. Vdova zavražděného policisty protestovala proti takové nehoráznosti a z Antiochu obdržela odpověď, že „ Je povinností nás jako vychovatelů vytvářet prostředí, v němž lze vyjádřit širokou škálu názorů.“ (cituje Charlotte Allen, autorka podrobného pojednání s názvem „Death by Political Correctness“, The Weekly Standard, 12.11.2007).
Začátkem šedesátých let minulého století počet žactva dosáhl 2000, svého vrcholu , načež došlo k útlumu, postupnému poklesu, s výsledkem, že ve školním roce 2006-7 zbylo pouhých 330 studentů. Škola přitahuje už jen převážně potrhlíky, ultraradikály nenávidějící svou štědrou vlast, pokládající ji za příčinu všeho zla, za peklo na zemi.
Není divu, že aspoň poněkud normální tvorové se na takové učiliště pak nehrnou a rodiče nejsou ochotni platit za takovou výchovu horentně vysoké školné. Je to privátní instituce vyžadující značné finanční výdaje (kolem 40 000 USD ročně), a absolventi svou takto se vyvinuvší a vyšinuvší almu mater nemíní finančně podporovat, tak jak je v Americe chvalitebným zvykem. Antioch se už řadu let let potýkal s nedostatečným množstvím takové podpory (tzv. endowment): pouhých 36 milionů na kontě – v porovnání se 700 miliony, získanými nedalekou Oberlin College.
Již padlo rozhodnutí Antioch 1. července 2008 zavřít, aspoň na pár roků, ne-li napořád. Kdysi sličný campus zarůstá pohřební trávou. Toť tedy případ existenční sebevraždy vlastním, politicky ultrakorektním, počínáním.
Neoficiální stránky Oty Ulče
