Očekávání demokratů byla velká, chystali zelený úděl (konec břidlicové ropy), více regulace a byrokracie, vyšší daně i minimální mzdu, reformu zdravotnictví i policie a mnoho dalších lahůdek k poškození amerického hospodářství. Na rozdíl od chybných a někdy i propagandistických průzkumů veřejného mínění, jež předvídaly Bidenovi masivní vítězství, vyhrál tento jen o pouhá 3-4 procenta, a to při nejvyšší účasti voličů v dějinách (160 milionů podle NBC). Energický Trump zabodoval a navzdory pandemii i zuřivému mediálnímu osočování získal mnohem více voličů včetně černochů (8 procent) a zejména Hispánců (33 procent), čili o třetinu víc než v minulých volbách.

Joseph Biden se dočkal a po téměř půl století v politice a dvou nepodařených pokusech se historickou náhodou stal ve svých 78 letech nejstarším prezidentem USA. Stal se antiTrumpem a na odiv dával noblesu a slušné vyjadřování. Voliči Demokratické strany neměli na vybranou, postavit proti nenáviděnému a démonizovanému Donaldu Trumpovi jednoho ze dvou socialistických kandidátů nemělo smysl, prezidenta by neporazil. Demokraté sice těsně vyhráli, těžko ale dají do kupy harmonickou a efektivní vládu. Jsou rozděleni na staré „struktury”, centristy typu Bidena a menšinu bojovných progresivistů. Tato avantgarda má ve straně zásluhou ideologie politické korektnosti ovládající univerzity a media naprosto zásadní vliv. A protože v Bílém domě nezasedl energický a charismatický prezident, ale celoživotní kariérista (vždy zastával většinový stranický názor), poněkud popletený nemocný stařec po dvou mozkových eneurysmech (výdutí cévy) a plicní embolii a na nesmírně náročnou exekutivní funkci nemá dost sil, je jen otázkou času, kdy jej ovládnou, respektive se sám postaví na jejich stranu. Zápas o nominace do vlády už běží a ideologické zápolení a vnitrostranický konflikt se hned tak neuklidní, neboť s Bidenem se v jeho 82 letech do dalších voleb nepočítá.

A pozor, do Bílého domu přichází v osobě viceprezidentky Kamaly Harrisové mladá ambiciozní a razantní politička, která politicky impotentního prezidenta nepotřebuje, bude se chtít co nejdříve prosadit a veřejnosti představit jako jediná možná kandidátka demokratů na prezidentský úřad. A nezapomínejme, že spory demokratů se budou odehrávat na pozadí těžce rozpolcené společnosti.

Američané po volbách oslavují a hořekují téměř půl na půl. Obě strany považují tu druhou za existenciální hrozbu. Bidenova slova o smíření národa znějí falešně, musel by totiž vzývat jednotu amerického národa. To ovšem nemůže, protože jeho strana reprezentuje rasové a jiné menšiny tzv. multikulturalismu. Hlavní mediální proud vysvětluje rozkol společnosti do značné míry neurvalým a provokativním Trumpem, to přece on po čtyři roky společnost rozeštvával, místo aby ji usmiřoval. To je ovšem pokrytectví non plus ultra. Prezident se stal mluvčím cenzurou umlčované a elitou posmívané poloviny národa, považované demokraty a humanitní inteligencí za „ubožáky” (Clintonová) a většinovými médii za naprosté idioty. Podstatou státnosti a demokracie je národní soudržnost a ta musí být v Americe multietnická, nikoli multikulturní, jinak by se stát rozpadl.

To americká levice dávno před Trumpem společnost tak hluboce rozdělila na internacionalisty a nacionalisty. Nemá politický zájem na jejich usmíření, domnívá se, že Amerika může a má být předobrazem pluralitního lidstva. Avšak na každé straně rozštěpené společnosti se ustálily staré i nové spory – socialismus proti tržnímu hospodářství, svoboda projevu proti cenzuře politkorektnosti a dokonce i konflikt zdravého rozumu s absurdními, ale velice rozšířenými názory, že jsou muži a ženy stejní a všichni běloši privilegovaní rasisté. Tak hluboké rozpory nejde uchlácholit líbivými hesly. A to má Amerika nevyřešené své staré hádky o právo na nošení zbraně, život nenarozených dětí, trest smrti či adopci dětí homosexuály. Na jedné straně se společnost sekularizuje, na druhé masivně přibývá věřících i kulturních křesťanů z Latinské Ameriky (60 milionů, 18,3 procenta).

Jak už to bývá, na okraji obou znesvářených stran se nacházejí extremisté, napravo alt-right neboli bílí supremacisté, na levici Antifa a revoluční jádro Black Lives Matter (na černošských životech záleží), v obou případech však nejde o více než 30-40 tisíc na každé straně. Zanedbatelný počet. Opravdovou revoluci představují miliony univerzitních absolventů indoktrinovaných zejména humanitními obory. Jak píše Douglas Murray v Šílenství davů: Ti dnes vyznávají plejádu zmatených extremistických názorů. Mocně je přitahuje příslib revolučního světonázoru na odstranění veškeré nespravedlnosti, a to nejen během jejich života, ale na celém světě. Pohled na svět brýlemi „sociální spravedlnosti”, „politiky skupinových identit” a tzv. „intersekcionalní” solidarity menšin se stal od konce studené války prvním uceleným pokusem o novou univerzální ideologii…V identitární politice nalezla doktrina „sociální spravedlnosti” svůj perfektní stranický domov.

Některé voliče demokratů progresivistická avantgarda zastrašila, a tak se revoluce odkládá. S republikánským Senátem plánovanou ústavní, zelenou ani fiskální revoluci dělat nelze, stačí připomenout paralyzovanou Obamovu vládu, nehledě na to, že po hospodářském poklesu z pandemie má tradiční politika zdaňování a rozdávání své meze.

Jisté je jen jedno. Ameriku čekají neklidné bouřlivé časy.

MfD, 12.11.2020