„Prezident Donald J. Trump by se měl zdržet protiimigrační rétoriky, neboť poškozuje Republikánskou stranu v nadcházejících kongresových volbách,“ zní již dlouhá léta hodnocení mediálních odborníků a politických analytiků.

Donald Trump však na podobná doporučení nikdy příliš nedbal. Stavěl zeď na jižní hranici s Mexikem, opakovaně jednal s představiteli států Střední a Jižní Ameriky, aby odradil jejich občany od nelegálního vstupu do Spojených států, a neúnavně vysílal federální imigrační agenty do rozsáhlých operací po celé zemi. Tyto kroky stály americké daňové poplatníky miliardy dolarů, ale jejich cílem bylo zlepšit neutěšenou bezpečnostní situaci a obnovit kontrolu nad hranicemi.

Po roce, během něhož musel snášet kritiku a nadávky z celého pokrokového světa, se dostavily výsledky. Ze země dobrovolně odešlo více než dva miliony nelegálních migrantů a počet vražd klesl na historicky nejnižší úroveň od dob, kdy měly Spojené státy přibližně polovinu dnešního počtu obyvatel. Tvrdý postup proti nelegální migraci se Američanům vyplatil. Poklesla nejen nelegální migrace, ale i kriminalita.

Ačkoli je vyjadřování prezidenta Trumpa o nelegální migraci skutečně tvrdé, neodráží se negativně v jeho podpoře mezi hispánskými voliči. Právě naopak.

Donald Trump získal přibližně 28 % hispánských hlasů v roce 2016,

https://www.reddit.com/.../npr_exit_poll_28_of_asians_35.../

kolem 38 % v roce 2020,

https://www.pewresearch.org/.../behind-bidens-2020-victory/

a podle analýzy Pew Research Center již 48 % v roce 2024.

https://www.pewresearch.org/.../behind-trumps-2024.../

Mezi lety 2016 a 2024 tak Trumpova podpora mezi Hispánci vzrostla přibližně o dvacet procentních bodů a jde tak o jeden z nejvýraznějších posunů jakékoli významné etnické skupiny v americké politice za poslední desetiletí.

K tak rozsáhlé politické migraci došlo ve Spojených státech naposledy v období let 1960 až 1980. Po přijetí zákonů o občanských právech za prezidenta Lyndona B. Johnsona začala velká část bílých jižanských voličů opouštět Demokratickou stranu. Tento proces zásadně proměnil americkou politiku a jeho důsledky jsou patrné dodnes.

V 70. a 80. letech přešla významná část tradičně demokratických dělnických voličů k republikánům pod vedením Ronalda Reagana. Vznikl tehdy pojem „Reagan Democrats“.

Současně šlo o období, kdy se Demokratická strana definitivně proměnila v levicovou stranu. Dnes tento vývoj vyústil do podoby strany, která aktivně prosazuje demokratický socialismus, stále větší část jejího členského i voličského zázemí tíhne k marxistickým cílům, klade důraz na environmentální a genderovou politiku a podporuje politické proudy, které jsou v ostrém rozporu s tradičními americkými hodnotami, mnozí se neštítí podporovat i nepřátele USA.

Zatímco republikánům v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech trvalo získání bílé dělnické třídy přibližně tři desetiletí, Donald Trump dokázal získat značnou část hispánských voličů během pouhých osmi let.

Trump po Reaganovi nejen upevnil postavení Republikánské strany jako strany pracujících Američanů, ale také ukázal, že není republikán jako republikán. Nestačí volit správnou stranu; je třeba volit také správné kandidáty. Má-li být země úspěšná, musejí se občané o politiku zajímat, sledovat ji a aktivně se jí věnovat.

Demokratická strana se v posledních desetiletích stala sběrným táborem nejrůznějších progresivních, identitárních a aktivistických hnutí. Donald Trump si naproti tomu vybral jednodušší cestu: zaměřil se na pracující Američany. Na lidi, kteří vstávají do práce, platí účty, vychovávají děti a očekávají od státu především bezpečnost, pořádek a ekonomickou prosperitu. Výsledky voleb naznačují, že tato sázka nebyla chybná.

Můžete závěr vystavět jako varování před předčasným optimismem: Bylo by předčasné hovořit o definitivním vítězství. Politika není sprint, ale maraton, a ani nejvýraznější volební úspěch nezaručuje úspěch trvalý.

Již na podzim čekají Spojené státy kongresové volby, v nichž republikánům objektivně hrozí ztráta většiny nejen ve Sněmovně reprezentantů, ale i v Senátu. Historická zkušenost navíc ukazuje, že strana úřadujícího prezidenta v průběhu jeho mandátu často ztrácí část své parlamentní podpory.

Případná demokratická většina alespoň v jedné komoře Kongresu by Donaldu Trumpovi výrazně zkomplikovala vládnutí. Prosazování zákonů by bylo obtížnější, zesílil by dohled Kongresu nad exekutivou a demokraté by získali možnost zahajovat rozsáhlá vyšetřování jednotlivých kroků administrativy.

Nelze vyloučit ani návrat osvědčené politické zbraně posledních let – impeachmentu. Donald Trump již dvěma pokusům o odvolání z funkce čelil během svého prvního prezidentského období. Demokratická většina ve Sněmovně reprezentantů by mohla otevřít cestu k třetímu pokusu, který by bez ohledu na konečný výsledek zaměstnával americkou politiku po mnoho měsíců.

Trumpovo volební vítězství v roce 2024 proto nebylo rozhodně cílovou páskou, ale spíše začátkem další etapy politického zápasu. O tom, zda se republikánům podaří udržet současnou dynamiku a přetavit ji v dlouhodobou politickou převahu, budou ve značné míře rozhodovat právě listopadové kongresové volby.