I když pro svět je tento případ okrajový, je na něm řada zajímavostí, které stojí za zmínku – už jen proto, že Izraeli trvalo čtvrt století, než o Pollardovo propuštění požádal.

Jonathan Pollard byl námořní zpravodajský analytik, který v roce 1984 sám kontaktoval izraelské zpravodajce ve Spojených státech a nabídl jim materiály „zásadního významu pro bezpečnost Izraele“. Podle Izraelců skutečně významné byly, a tak s ním spolupráci navázali a získali od něj tisíce dokumentů. Už o rok později však Pollard vzbudil pozornost Američanů a ti ho začali sledovat, a když si to špion uvědomil, odjel s manželkou na izraelské velvyslanectví s úmyslem požádat o politický azyl. Izraelci je však odmítli pustit dovnitř a manželé byli zatčeni. Pollard se k špionáži přiznal výměnou za slib, že rozsudek bude mírnější, ale Američané slib porušili a v roce 1987 ho odsoudili k nebývale přísnému trestu – na doživotí. Špionáž pro spřátelenou zemi se ve Spojených státech většinou trestá nanejvýš čtyřmi lety vězení; doživotí dostávali prosovětští špioni za studené války nebo dnes někteří proruští agenti. K pěti letům byla odsouzena Pollardova manželka.

Následovalo rozpačité izraelské mlčení, které trvalo dlouhých 12 let. Izrael spolupráci s Pollardem oficiálně nepotvrdil a dělal, že ho nezná – přestože předané dokumenty Američanům vrátil. Teprve Benjamin Netanjahu ve své první funkci premiéra v roce 1998 poprvé oficiálně přiznal, že Pollard špionáž pro Izrael prováděl. A to mu přitom už tři roky předtím Izrael udělil občanství a začal o jeho propuštění žádat americké prezidenty, ale jen neoficiálně a vždycky marně – jeho osvobození si údajně nepřály americké tajné služby. Výsledek nepřinášely ani žádosti jeho obhájců o snížení trestu, které americký federální soud opakovaně zamítal. Pollard se právem cítil všemi opuštěn.

Proč jej Izrael zapíral a proč špion dostal tak vysoký trest? Pro Izrael byla celá záležitost navýsost trapná – v zemi věrného spojence, který navíc židovský stát tak štědře financuje, se špionáž neprovádí a politikové se obávali, že by přiznání mohlo znamenat i ztrátu americké podpory i peněz. Pocit zrady spojence byl zase možná jedním z důvodů nepřiměřeně tvrdého rozsudku amerického soudu, ale tento aspekt celého případu zůstává dodnes nevyjasněn. Podle Pollarda se o to přičinil tehdejší ministr obrany Caspar Weinberger a svou roli možná sehrály i americké emoce.

Dnes Izrael zdůrazňuje, že Pollard rozhodně nenarušil americkou bezpečnost, ale vynesl jen dokumenty důležité pro bezpečnost izraelskou, které měli Američané svému spojenci poskytnout oficiální cestou – detaily o arabských jaderných, chemických a biologických schopnostech a vývoji balistických střel.

Důležitou součástí nynějšího dopisu Netanjahua prezidentu Obamovi je i oficiální omluva Izraele za to, že prováděl špionáž ve Spojených státech, a slib, že se to už nikdy nebude opakovat. Žádost o milost podpořila i řada amerických židovských a křesťanských organizací a amerických politiků a dalších osobností.

Lze předpokládat, že naději na úspěch izraelská žádost má, protože byla nepochybně konzultována a koordinována s Washingtonem. Je pravděpodobné, že jestli Obama Pollarda omilostní, bude za to chtít od Izraele protislužbu, například další moratorium na výstavbu židovských osad, kterým Palestinci podmiňují obnovu mírových jednání; podobné náznaky se objevily už před měsícem. Pollardovo jméno jako součást širší hry padlo už v minulosti, kdy se dokonce hovořilo o jeho „výměně“ za předáka palestinského Fatahu Marwána Barghutího, odsouzeného v Izraeli na doživotí za terorismus.

Doba k propuštění Pollarda je příznivá. Odpykal si už 25 let a jeho osvobození se dá zrovna šikovně využít. Pomohlo by především Obamovi, který potřebuje povzbudit americké veřejné mínění po porážce v listopadových kongresových volbách. Milost by mu mohla vrátit ztracené židovské voliče a zlepšit pověst také u izraelské veřejnosti.

Jestli bude Jonathan Pollard propuštěn, nebude to ze soucitu ani kvůli jeho zhoršenému zdraví, ale jen proto, že se to politicky hodí. A když ne, na svobodu možná vyjde za čtyři roky i bez udělení milosti – po 30 letech výkonu trestu smí požádat o prominutí jeho zbytku.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6