Tak je tomu teď v USA, kde advokáti jsou nejlačnější a nejpočetnější. Jen čtyři procenta pozemšťanů jsou Američané, ale sedmdesát procent všech právníků jsou rovněž Američané. Dočetl jsem se, že v jednom mrakodrapu v San Francisku má kanceláře víc advokátů, než je jejich celkový počet v civilizovaně fungujícím Japonsku. V New York City jeden ze sto patnácti obyvatel je právník, ve Washingtonu je jich napěchováno ještě víc. Harmonie ve společnosti ovšem vůbec není v jejich zájmu. Však proto se tolik zasloužili, že Američané se stali onou litigatious society, kde téměř každý se soudí s každým a advokáti bohatě inkasují. Zrodil se „národ obětí“ (A Nation of Victims, titul výtečné knihy autora Charlese J.Sykese), osobní odpovědnost přestala existovat. Jestliže kradu, jsem obětí kleptománie. Dentista, obviněný z necudného osahávání pacientek, se domáhá od státu milionu dolarů jako kompenzace svého handicapu, tzv. fondling disease - nezkrotitelného pudu osahávat ženské plemeno.
Při návštěvách rodné země nezřídka dostávám otázku, co mi na Americe nejvíc vadí. Bez váhání vyhovuji, s tvrzením, že je to právní systém, fungování justice, její formalismus, přesvědčení, že jedinou hodnotnou metou je vítězství za každou cenu, i když pak právo a spravedlnost nezřídka mívají pramálo společného. Američtí juristé jsou však přesvědčeni, že jejich systém je ten nejlepší na světě. Přitom lze jen zřídka potkat takto přesvědčeného experta, který by měl aspoň minimální ponětí, jak právo a výkon justice vypadá v jiných zemích.
Americký soudní proces, ať už trestní či civilní, je založen na principu zvaném adversarial. Protivníci neusilují o „hledání pravdy, viny či neviny“, jde o konflikt, v němž se uplatní snaha využít a zneužít procedurální finesy. Podaří-li se mi přesvědčit porotu, aby vynesla osvobozující rozsudek ve prospěch mého klienta, mnohonásobného vraha, má reputace poroste, jakož i sazby, které budu příště účtovat. A prokurátor na opačném konci kolbiště bude neméně vehementně manipulovat s důkazními prostředky, aby on zvítězil, jeho prestiž vzrostla a nezřídka pak došlo k odstartování politické kariéry, i za cenu zničení života nevinnému člověku.
Tzv. Miranda Rule zaručuje právo k ničemu se nepřiznávat(self-incrimination). Případ s typickým dopadem: James W. Killough ve Washingtonu,D.C., zavraždil svou manželku a tělo nacpal do popelnice. K činu se třikrát dobrovolně bez donucení přiznal. Policie mu ale jeho přiznání dostatečně nerozmlouvala, a soud proto vynesl osvcbozující rozsudek. „Nikdy se klienta neptám, zda je vinen, to mě nezajímá. Snažím se vymyslet takovou obhajobu, které by porota uvěřila,“ prohlásil známý newyorský advokát Ronald J. Kuby, specialista na obhajobu ultralevicových revolucionářů. „Není povinností právníků přispět k tomu, aby rozsudek byl správný,“ souhlasí Stephen Gillers, profesor etiky práva. Právníci obhajují své právo mást.
Tzv. Exclusionary Rule nařizuje, že sebemenší procedurální nepřesnost znemožňuje odsouzení sebevětšího zločince. V texaském Dallasu Arley Thomas se dostal před soud kvůli drogám – kokainu. Písařka ale omylem do protokolu místo „coca“ napsala „cocoa“. Osvobozující rozsudek následoval.
„Přece ho nemohu odsoudit za vlastnictví čokolády,“ zdůvodnil soudce Jack Hampton. V New Yorku trojnásobný vrah Guy Gregg vinou kancelářského překlepu byl poslán domů po zaplacení pokuty 75 dolarů. Takové „vylučující pravidlo“ neexistuje v žádné jiné zemi. O jeho zavedení uvažovali ve Velké Británii, Kanadě a Izraeli, ale včas si to rozmysleli.
Americké soudy v návalu práce si vypomáhají tzv. plea bargaining („přiznávacím smlouváním“), dohodou mezi obviněným a státem o druhu zločinu a výši trestu. Nejvyšší soud shledává tuto praxi jako naprosto nepominutelnou, bez níž by justiční mašinerie nemohla fungovat. V praxi to pak vypadá i takto: Recidivista Calvin Jackson se přiznal k vraždě devíti starších žen, které uškrtil a ubodal. Policie na Manhattanu neprojevila o tuto činnost příliš zájmu a vypracovala spis jen ve věci násilné loupeže. Hrozil trest patnácti let odnětí svobody. Následovalo však úspěšné přiznávací smlouvání, prokurátor a obhájce se dohodli a soud dohodu schválil. Mnohonásobný vrah si šel odsedět trest v trvání třiceti dnů.
V procesech před porotou zazáří jedinci s talentem pro drama a šalbu. Zejména v některých státech, kde rozsudek poroty musí být jednomyslný, se naskýtá výtečná příležitost ovlivnit úplatkem nebo hrozbou újmy členu rodiny. Potom nepřekvapuje žeň bizarních zprošťujících rozsudků. Nejednou jsem již v televizi sledoval vychloubání gangstera, kolik takových verdiktů se mu podařilo zfixlovat.
Na rozdíl od Velké Británie, kolébky anglosaského zvykového práva, se na opačném břehu Atlantiku zrodila jeho prapodivná americká varianta. Podle sdělení Nejvyššího soudu americký proces zásluhou dovolených procedurálních průtahů si v průměru vyžádá desetkrát víc času a nespočetněkrát víc nákladů. Rovněž na rozdíl od Velké Británie americký systém dovoluje porotní procesy v občanskoprávních sporech.
Záplavy žalob s absurdními požadavky umožňuje skutečnost, že v USA neplatí pravidlo loser pays - všude jinde ve světě uplatňovaná odpovědnost žalobce hradit náklady řízení a výlohy protistrany v případě prohry. Všechny snahy o uzákonění tohoto nejsamozřejmějšího principu, jenž by účinně odrazoval od podávání frivolních žalob, prozatím ztroskotaly zásluhou mocné lobby advokátů, kteří by tak přišli o přemnoho lukrativního byznysu. Takže nadále mají žalobci všechno gratis a žalovaná strana nikdy nemůže opravdu vyhrát – však každý, i stoprocentně vyhraný spor ji stojí čas, nervy a nemalé peníze. Například výrobce letadel Beech Aircraft byl během čtyř let žalován 203krát. Vždy vyhrál, ale každý spor ho stál v průměru přes půl milionu dolarů.
Takový advokát bývá dost věrohodně přirovnáván k hotelovému zloději, který jde od dveří ke dveřím, až se mu podaří do některých vniknout. Praxe tzv. contingency fee mu zaručuje, že bude mít o práci postaráno. Je to totiž dohoda s klientem, že v případě prohry to klient bude mít zadarmo, nebude nic platit, nemůže tratit, kdežto v případě výhry se podělí, třeba půl na půl. V Kalifornii bicyklista jel po soumraku bez světla a vrazil do automobilu. Zažaloval výrobce svého kola za nedostatečné upozornění, že za tmy bývá tma. V televizi jeho advokát Ken Berkowitz vehementně obhajoval správnost rozhodnutí poroty, jež jeho klientovi přiznala náhradu škody ve výši sedmi milionů dolarů.
Žalobci si vybírají ten který soud v padesáti státech, kde s žalobou nejspíš uspět. Státy Mississippi a východní část Texasu se těší oprávněné reputaci jako adresa hodně štědrých porot. Lze tam vyhrát proti výrobcům asbestu, údajně karcinogenního, na základě tvrzení, že žalobce sice rakovinou či sebemenšími příznaky netrpí, ale má strach, že „někdy v budoucnosti by rakovinu mohl dostat“. A taková obava, kterou snad sdílíme všichni, již stála společnost USG Corporation 36 milionů dolarů. K původně žalovaným výrobcům asbestu přibyly firmy, které tento materiál v jakékoliv formě a třeba i v miniaturním množství kdy použily. S výsledkem, že přemnozí žalovaní vyhlásily bankrot a spousta lidí ztratila zaměstnání.
Advokátní kanceláře tak tristní osud určitě nepostihne. Však objevily nová rýžoviště, například mezi výrobci cigaret. Soud v Kalifornii přiznal Richardu Boekenovi, rakovinou plic trpícímu kuřáku cigaret Marlboro, náhradu škody v gigantické výši 3 miliard dolarů a žalovaná strana Philip Morris marně namítala, že žalobce, člověk gramotný, racionální, jistě byl schopen porozumět zřetelnému varování na každé z krabiček, že kouření není zdraví příliš prospěšné. Jeho advokát Michael Piuze, zastupující rovněž rakovinou postiženou Betty Bullockovou, věk 64, proti téže firmě Philip Morris, v říjnu 2002 zvítězil ještě náramněji: porota v Los Angeles přiznala náhradu 750.000 dolarů jako odškodné (compensatory damage) povahy ekonomické, 100.000 dolarů za fyzické utrpení a navrch surrealistických 28 miliard dolarů (28,000.000.000) - obnos přesahující roční rozpočet celé řady států, členů OSN – jako tzv. punitive damages, další to americkou specialitu, jíž je trestáno zvlášť podlé počínání provinilé strany. Žalobkyně tvrdila, že byla výrobcem cigaret „lured“ – vlákána do tohoto zlozvyku, vzdor svědectví její rodiny o snaze ji přemluvit, aby kouření zanechala, tak jak zanechaly miliony jiných kuřáků. Advokát rozhodnutí poroty ovšem velebil, zdůrazňoval utrpení nespočetného množství zlozvykem postižených. (Stále mi uniká smysl těchto punitive awards. Neměl by je inkasovat stát, proč jen jedna osoba s odkazem na touž újmu dalších milionů? Nejvyšší soud doporučil, že výše punitive awards nemá přesahovat čtyřnásobek přiznané skutečné škody. V tomto případě to porota znásobila 33.000krát.)
Populárním terčem tohoto druhu zlatokopů jsou lékaři. Ti pod hrozbou žalob se uchýlili k praxi tzv. defenzivní medicíny, kdy pacient je vnímán především jako potenciální žalobní nebezpečí, a podle toho pak důvěra a péče vypadá, s nařizováním většinou nepotřebných a ovšem nákladných testů. Amputovat nesprávný úd, vyjmout zdravou ledvinu je jedna věc, jenže advokáti se snaží přesvědčit porotu, že jakékoliv zhoršení zdravotního stavu nás, přece jenom stoprocentních smrtelníků, je důkazem malpractice - „zanedbání povinné péče“.
Nejpostiženější, největšímu riziku vystavení jsou porodníci a neurochirurgové. Výše jejich pojištění se zmnohonásobila, někdy až do výše jejich příjmů, což už způsobilo, že své praxe zavírají a stěhují se z takového státu ven. Snahy na prosazení velepotřebných změn prozatím ztroskotávaly zejména zásluhou zmíněné mocné lobby právníků. Advokáti též dychtí bohatnout iniciativou tzv. class action suits, žalobami ne jménem jednotlivého klienta, ale celých skupin – kuřáků, motoristů, polykačů aspirinu, žen se silikonem zmohutnělými mamáliemi, majitelů dětských kočárků, kohokoliv, kdo přišel do styku s jakýmkoliv produktem. A když je proces u konce, iniciátoři inkasují miliony, případně i miliardy. Soud na Floridě takto potrestal tabákový průmysl kolosálním obnosem 145 miliard dolarů. Patrick J. Coughlin, advokát v San Diegu, ve sporu s výrobcem cigaret R.J.Reynolds vyhrál 10 milionů dolarů a na nákladech požadoval 650 milionů. Iniciativa proti gigantům tabákového průmyslu skončila mimosoudním vyrovnáním, v němž si advokáti naúčtovali náklady ve výši 11 miliard, což v přepočtu vyšlo na 110.000 dolarů za každou hodinu účtovaného pracovního úsilí.
Tito multimilionáři se již znamenitě soustřeďují na další adresy – na zdravotnická zařízení, farmaceutický průmysl, výrobce zbraní, alkoholu, kompjútrů, softwaru, čehokoliv.
V únoru 2005 se podařilo prosadit zákon (tzv. Class Action Fairness Act), který omezuje možnost advokátů obcházet soudy, kde by předem mohli vyčenichat nejlepší podmínky na podání žaloby: Rovněž stanoví limit na jejich honorář a na disproporce v porovnání s tím, co se dostane jejich mandantům. Všeho všudy žádný to revoluční krok správným směrem, ale aspoň toto něco málo se prý prozatím povedlo.
V průzkumech veřejného mínění se prestiž právnické profese již dostala pod úroveň čističů kanálů. Nicméně zájem zmnožit řady těchto lačných supů neutuchá.
Předpokládám, že čeští advokáti také takto dychtí mohutnět a že se jim to z hlediska zájmu českého národa aspoň dosud příliš nedaří.
KONEC