Nová ústavní žaloba proti exprezidentu Trumpovi už není záležitostí čistě stranickou

V americkém Senátu probíhá po roce už druhý impeachment (ex)prezidenta Trumpa, který je však ve dvou zásadních ohledech od toho prvního odlišný.

Za prvé, ten před rokem byl stranickou záležitostí, politickou hrou demokratů s dvěma cíli: usmířit a aktivizovat své levicové radikální křídlo, které usilovalo o impeachment Trumpa od 12:00 hod. washingtonského času dne 20. ledna 2017, tedy od momentu, kdy Trump složil prezidentskou přísahu. A zajistit, aby Trump vešel do dějin jako jen jeden ze tří prezidentů, vůči nimž Sněmovna reprezentantů impeachment schválila (těmi dvěma dalšími byli Andrew Johnson v roce 1868 a Bill Clinton v roce 1998). Stejně jako v případě prezidenta Clintona, bylo jasné, že prezidenta Trumpa Senát dvoutřetinovou většinou z úřadu nesesadí (sesazení Johnsona neprošlo o hlas). O stranickém charakteru prvního Trumpova impeachmentu svědčí i to, že pro impeachment ve Sněmovně hlasovali pouze demokraté a žádný republikán ho nepodpořil; v Senátu za sesazení Trumpa hlasoval jen jediný senátor, Mitt Romney ze státu Utah a bývalý kandidát republikánů na prezidenta v roce 2012.

Tentokrát oprávněný proces

Tento druhý impeachment však v důsledku Trumpova chování po listopadových volbách a především událostí 6. ledna, kdy došlo k útoku demonstrantů na budovu Kongresu, už svou vlastní logiku a oprávněnost má. Pro impeachment hlasovalo ve Sněmovně deset republikánských kongresmanů, včetně kongresmanky Liz Cheneyové (dcery bývalého viceprezidenta v letech 2001–09), která zastává v hierarchii republikánského vedení ve Sněmovně pozici č. 3. Tu následně při hlasování republikánské frakce, jež si sama vyžádala, velkou většinou obhájila. Impeachment už není věcí čistě stranickou.

Navíc pět republikánských senátorů oznámilo, že v Senátu budou za schválení impeachmentu hlasovat. Možná jich nakonec bude víc než pět, ale pět to už potvrdilo. Kdo to jsou? Dvě centristické dámy ze států Aljaška (Lisa Murkowská) a Maine (Susan Collinsová), kterým to v jejich státech u jejich voličů neublíží. Pak již výše zmíněný Mitt Romney a dva další velice konzervativní senátoři: Ben Sasse z Nebrasky, jenž vždy považoval Trumpa za ostudu, a Pat Toommey z Pensylvánie, který řekl, že už opět kandidovat nebude a je mu jedno, co si o něm budou myslet jeho trumpističtí voliči.

Jenže proč schvalovat v Senátu impeachment Trumpa, když Trump už není prezidentem?

To je druhý zásadní rozdíl mezi prvním a druhým impeachmentem. Trump už prezident není, tedy ho nelze sesadit z úřadu. Podle americké ústavy však součástí Senátem schváleného sněmovního impeachmentu vysokých státních úředníků (včetně prezidenta) může být i zákaz zastávat v budoucnu jakoukoli veřejnou funkci. V případě Trumpa by se jednalo o zákaz jeho kandidatury na prezidenta v roce 2024.

Zůstává tady několik otázek. Bylo by schválení druhého impeachmentu Trumpa spravedlivé? To je politické rozhodnutí; nejedná se o právní proces, nýbrž o politický. Pokud tak vysoké kvorum, jako jsou dvě třetiny senátorů (67 ze 100) usoudí, že je to příšerně nehodný člověk, mohou ten krok udělat. Není to o právu, je to o politickém úsudku a rozvaze.

Proč to dělají demokraté i ti republikáni, kteří za schválení impeachmentu hlasovat budou? Demokraté jednak proto, aby definitivně pošpinili Trumpa a on vešel do dějin jako (prý) nejhorší prezident. Někteří demokraté a všichni protitrumpovští republikáni proto, aby se tato situace už neopakovala, jako prevenci dalšího potenciálně skandálního chování prezidentů příštích.

Rutinní politický manévr

Bude impeachment schválen? Ne, je to extrémně málo pravděpodobné. Muselo by se najít až 17 republikánských senátorů (z 50, tj. 34 procent), kteří by se přidali k demokratům.

Proč to neudělají? Někteří proto, že jsou přesvědčeni, že je to demokratická msta za porážku v roce 2016. Jiní proto, že se domnívají, že Trump nic až tak strašného neprovedl a jeho spojitost s útokem na Kapitol 6. ledna není prokázaná; co když v tom davu byli aktivisté levicové Antifa, nebo agenti-provokatéři z tajných služeb „hlubokého státu“, který Trumpa čtyři roky nenáviděl a snažil se ho zničit?

A někteří proto, že u jejich voličů, členské základny republikánů, je Trump stále většinově oblíbený. Kdyby hlasovali proti němu, v primárkách do voleb 2022, 2024 a 2026 by je mohli porazit trumpističtí oponenti.

Může spor trumpistů a antitrumpistů Republikánskou stranu rozštěpit? Ano, může, ale nejspíš se tak nestane, protože je bude spojovat odpor vůči radikální politice nové Bidenovy vlády.

Lze však říct, že za prvních cca 180 let amerického prezidentství (cca do roku 1970) proběhl impeachment jeden, zatímco za posledních 50 let to byly tři, a kdyby v roce 1974 prezident Nixon nerezignoval, byly by čtyři. Z toho, co původně mělo být mimořádné opatření, se stává rutinní politický manévr. Tím se stigma impeachmentu oslabuje.

LN, 12.2.2021