Říká se, že krása uměleckého díla tkví v oku divákově. Ale že by to platilo i o korupci?

Syn prezidenta Joea Bidena, Hunter, se nyní vrhl do světa mezinárodního umění a začal spolupracovat s majitelem newyorské galerie Georgem Bergèsem, který propaguje a prodává díla výjimečných nových talentů. Podle Bergèse by mohly být Hunterovy obrazy u různých anonymních sběratelů umění úspěšné a mohly by se prodávat až za 500 000 dolarů za jeden obraz.

Je to ale jen další z dlouhé řady Hunterových podvodů. Nejprve byl bez jakýchkoliv odborných znalostí o Ukrajině a o obchodu s ropou a plynem jmenován do správní rady ukrajinské ropné a plynárenské společnosti Burisma, která je vyšetřována kvůli podvodům. V roce 2012 dostal velice štědrou výplatu jako partner společnosti Rosemont-Seneca Partners investující do nemovitostí, do níž vložili více než 1,5 miliardy dolarů investoři s úzkými vazbami na Komunistickou stranu Číny. Hunter neměl s private equity téměř žádné zkušenosti, ale dva týdny před oznámením této obrovské dohody přiletěl se svým otcem víceprezidentem do Pekingu na palubě Air Force Two.

A nyní – opět bez jakýchkoliv zkušeností a jakéhokoliv formálního uměleckého vzdělání – se Hunter stal umělcem, za jehož koláže a smíšené mediální malby jsou mezinárodní sběratelé ochotni zaplatit velké sumy v dolarech. Je to k podivu – že by byl Hunter skutečně tak úžasný umělec?

Chris Cilizza ze CNN požádal o názor Sebastiana Smeeho, kritika umění a držitele Pulitzerovy ceny působícího v deníku Washington Post, a ten to, co viděl, přirovnal k malbám „malíře, který dodává obrazy do kaváren.“

„Tím myslím, že v kavárnách nacházíme určitý druh umění a některá díla jsou OK, spousta z nich je špatná a výjimečně to jsou překvapivě dobré obrazy. Ale pokud nejste příbuzný takového malíře, tak mu za ně víc než 1 000 dolarů nezaplatíte.“

Deník New York Times Hunterova umělecká díla popsal diplomaticky jako „inklinující k surreálnu“. Sebastian Smee k tomu poznamenal: „Lidé někdy použijí výraz ´surrealistický´ a myslí tím ´mazaninu´.“

Ale toto nejsou jen pouhé „mazaniny“. Je to jen další do očí bijící podvod syna Joea Bidena. Je to geniální forma korupce, etická noční můra pro Bílý dům a učebnicový příklad zanedbání povinností ze strany Kongresu i médií.

Zjevným problémem je také to, že přestože Bílý dům řekl, že kupci Hunterových uměleckých děl zůstanou v anonymitě, tak tím si nemůžeme být jistí. Bývalý vedoucí Úřadu Spojených států amerických pro etiku vlády Walter Shaub v červenci řekl:

„Neexistuje žádný mechanismus pro monitorování, žádný mechanismus pro informování veřejnosti v případě porušení důvěrnosti a žádný mechanismus pro sledování, pro případ, že kupující získají přístup k vládě.“

Náš vyšetřovací tým z Government Accountability Institute (GAI) má k dispozici 30 000 e-mailů z notebooku Huntera Bidena a systémové záznamy, které potvrzují jejich autenticitu. Tyto e-maily jsme přečetli a identifikovali jsme konkrétní příklady, kdy Hunter Biden platil účty svému otci, v době kdy byl Joe Biden víceprezidentem. Jak jsem nedávno řekl v televizi Fox News v pořadu moderátorky Marie Bartiromo – toto je nezákonné.

My v GAI jsme se už s něčím podobným v minulosti setkali. Příběh Clintonovy nadace, který jsme odhalili v roce 2015, byl plný tohoto druhu ovlivňování a korupce. Společnosti, které chtěly Hillary Clintonovou ovlivnit v době, kdy byla ministryní zahraničí v administrativě prezidenta Baracka Obamy, najednou z nevysvětlitelných důvodů darovaly obrovské částky peněz na charitu Clintonových. Podařilo se nám identifikovat tyto dárce a jejich skutečné zájmy prostřednictvím daňových a podnikových záznamů, přestože samotná Clintonova nadace všechny své dárce neodhalila. Nám, jako investigativním novinářům, se nám toho podařilo odhalit hodně a všechno jsme potvrdili shodou s veřejnými záznamy.

Když umělecká díla Huntera Bidena bude Bergès prodávat prostřednictvím své soukromé galerie, tak nic takového nebude možné – zvláště pokud budou kupujícími zájemci ze zemí, kde nejsou tak přísné daňové zákony jako v USA. Sám Bergès řekl, že chce své podnikání rozšířit na čínský trh. Co když se Hunterovými dobrodinci stanou čínští sběratelé umění – čti miliardáři napojení na Komunistickou stranu Číny a v některých případech na Čínskou lidovou osvobozeneckou armádu? Opravdu máme věřit, že kupující zůstanou v přísné anonymitě a že tito sběratelé umění napojení na čínskou vládu nedají Bidenově klanu nějak najevo, že jsou nejnovějšími a největšími Hunterovými obdivovateli?

Už jsme ukázali, že něco podobného probíhalo v minulosti.

I když by klíčovou postavou tohoto směšně evidentního triku pro platby v hotovosti nebyl syn prezidenta USA, tak tento příběh osvětluje další problém mezinárodního obchodu s uměním – to, že se na něj nevztahují zákony o zpřístupňování informací a preventivní opatření proti praní špinavých peněz, kterými se musí řídit finanční instituce, například banky.

Praní špinavých peněz na trhu s uměním není ničím novým. Zpráva senátního Výboru pro vnitřní bezpečnost a dohled nad vládou v loňském roce označila trh s uměním za „největší legální, neregulovaný trh ve Spojených státech“ a za významnou slabinu v systému sankcí a kontrol namířených proti praní špinavých peněz. Jednoduše řečeno: na transakce s uměním se nevztahuje Zákon o bankovním tajemství, který požaduje, aby finanční instituce uplatňovaly kontrolní mechanismy proti praní špinavých peněz a financování terorismu. Velké aukční domy Christie’s a Sotheby’s to dělají dobrovolně, ale po menších soukromých prodejcích to zákon nevyžaduje.

Soukromé transakce s uměleckými díly, které v roce 2019 představovaly 58 % amerického trhu s uměním, nejsou vůbec regulovány. Jedna soukromá obchodnice s 30letou praxí na trhu s uměním senátnímu výboru vysvětlila, že její „samoregulace“ se spoléhá na rady právníků a na její vlastní intuici.

Vyšetřování našeho týmu z Government Accountability Institute odhalilo Hunterovu sms poslanou jeho dceři, ve které si stěžoval, že platí účty za zbytek Bidenovy rodiny. Víme například, že Hunterovy firmy platily dodavatelům v domě Joea Bidena v Delaware a také platily 300 dolarů měsíčně za soukromé telefony používané víceprezidentem. Máme snad důvod pochybovat o tom, že výtěžek z prodeje Hunterových uměleckých výtvorů opět nějak skončí na rodinných účtech Bidenů?

Proč toto nebylo zkontrolováno? Nejvýznamnější republikán z Výboru pro dohled nad Sněmovnou reprezentantů kongresman James Comer (Republikánská strana, Kentucky) zaslal Bergèsovi několik dopisů, v nichž jej důrazně žádal o kompletní dokumentaci transakcí týkajících se prodeje Hunterových uměleckých děl. James Comer pravděpodobně tuto dokumentaci nezíská: předvolat Bergèse před výbor a vynutit si předání těchto záznamů může pouze výbor, v kterém ovšem mají většinu Demokraté. Jak v nedávném úvodníku poznamenal deník Wall Street Journal – nezdá se, že by to předsedkyně výboru kongresmanka Carolyn Maloney (Demokratická strana, New York) měla zájem učinit. Proč selhávají ve zkoumání toho, co je očividně zadními vrátky a způsobem, jak nasměrovat peníze prezidentovu synovi ze zahraničních zdrojů? Každý Američan, kterému záleží na transparentnosti americké vlády, by měl být pobouřen.

Autor je prezident Governmental Accountability Institute, významný spolupracovník Gatestone Institute a autor řady knižních bestsellerů – např. Profiles in Corruption, Secret Empires and Clinton Cash.

Překlad původního textu: Hunter Biden and the Art of Corruption

Přeložili: Libor Popovský, Helena Kolínská

Převzato z webu Gatestone Institute