USA: Hodnocení vládců
První, kdo se věnoval souhrnnému hodnocení amerických prezidentů, byl Arthur Schlezinger Sr., historik na Harvardově univerzitě. V roce 1948 pro tehdejší časopis Life uspořádal průzkum, na němž se podílelo 55 odborníků. Oznámkovali všechny dosavadní prezidenty od jednotky do pětky, zařadili je do pěti jakostních kategorií – great, near great, average, below average, failure – velikáni, téměř velikáni, průměrní, podprůměrní, fiaska.
Mezi prvními z dvanácti prezidentů, osm jich pocházelo z jižních států, zejména z Virginie (po nich už jen čtyři další byli rodáci z tamějších končin: neúspěšný Andrew Johnson z Tennessee, o sto let později jeho jmenovec Lyndon B. Johnson z Texasu, James E. Carter z Georgie a dva Bushové z Texasu). Nejvíc prezidentů pocházelo ze severovýchodní oblasti, zejména z Massachusetts a New Yorku, k nim se početně blížil Střední Západ, zejména stát Ohio, kdežto ze západní, velmi prostorné části země, od Skalistých hor až k Pacifiku, to byli prezidenti jen tři (Herbert C. Hoover, Richard M. Nixon, Ronald W. Reagan).
Tři byli významní generálové – George Washington, který vyhrál válku o nezávislost země, Ulysses S. Grant, vítěz v občanské válce, a Dwight D. Eisenhower, druhá světová válka. Nejdéle – dvanáct roků (1933-1945) v úřadě setrval Franklin D. Roosevelt, nejkratší dobu – pouhý jeden měsíc v roce 1841 - prezidentoval William H. Harrison. Při uvedení do úřadu pronesl nástupní řeč (tzv. inauguration), tu rekordně nejdelší v historii země, při té příležitosti nastydl a již se nezotavil. Postavou největší byl Abraham Lincoln (193 cm) a nejmenší byl James Madison (162 cm).
Každý rok se dočítáme o jejich hodnocení a přehodnocování. Jako nejznamenitějším velikánem zůstává i postavou nejvyšší Lincoln, jehož značnou zásluhou Unie států se nerozpadla a otroctví skončilo. Významné místo v historii si ovšem udržuje George Washington, bez jehož vedení a velení za mnohdy prekérních podmínek, kdy neposlušní poddaní britské kolonie měli na kahánku, by se nezávislost země nebyla povedla. Právem oceňovaným velikánem zůstává třetí prezident Thomas Jefferson, významné zásluhy za vyvedení země z velké hospodářské krize třicátých let dvacátého století měl reformátor Franklin D. Roosevelt. A předpokládám, že se brzo dočkáme docenění zásluh zejména mezi intelektuály hojně podceňovaného a vysmívaného Ronalda Reagana za jeho podíl na kolapsu komunismu, rozpadu Sovětského svazu.
Hodnoceni jsou prezidenti nejznamenitější, ale i ti nejhorší. Nejčerstvější verdikt uveřejnil týdeník U.S.News & World Report (26.2.2007). Hlavním kriteriem byla neschopnost či neochota jednat v řešení hrozící krize, což byl příliš častý případ prezidentů v době před blížící se občanskou válkou, a ve dvacátém století Hooverova pasivita, co si počít s obrovskou hospodářskou krizí třicátých let.
Nezáviděníhodný primát nejhoršího prezidenta tu je přisouzen Jamesi Buchananovi (patnáctý prezident, v úřadě 1857-1861), původem z Pennsylvánie, jedinému starému mládenci kdy sídlícímu v Bílém domu. Ač odmítal otroctví jako nekřesťanskou nemravnost, neodvážil se ho zapudit , výmluvami na ústavní překážky dával přednost kompromisům, které umožnily pronikání otroctví do nových západních teritorií. Pasivně přihlížel ke sklonům jižanských států se od Unie odtrhnout. (A jeho pak v úřadě vystřídal Lincoln jako šestnáctý prezident).
Druhé místo, medaili stříbrnou, svou mimořádnou neschopností (spectacular ineptitude) získává Warren G. Harding, původně nakladatel v Ohiu, muž atraktivního vzhledu, příjemných mravů, se sklony s každým dobře vycházet, nikomu nedovedl říct “ne!”, a rovněž nepotlačitelný sukničkář. Prezidentský úřad převzal (1921-1923) po profesoru filozofovi Woodrow Wilsonovi, se slovy: “Já se na to nehodím, nikdy jsem tady neměl být.” Svůj čas věnoval zejména golfu, pokeru a milence, zatímco jeho kumpáni okrádali stát. Což konečně kulminovalo obrovským skandálem (Teapot Dome ve Wyomingu) a uspíšilo jeho smrt .
Onoho neschopného nerozhodného Buchanana v úřadě vystřídal vynikající Lincoln a po jeho zavraždění byl nahrazen již zmíněným Andrew Johnsonem, v tomto nelichotivém hodnocení figurujícím na třetím místě. Pocházel z Tennessee, prvním mezi jižanskými státy, který zrušil otroctví a Lincoln si ho vybral jako viceprezidenta.
Jenže Johnsona kromě neschopnosti vést zemi charakterizovala jeho lhostejnost k údělu osvobozených černochů a současně přehlížel počínání jižanů sabotovat dosažené výsledky občanské války.
Nebudu obtěžovat detaily o ostatních jménech na černé listině (Franklin Pierce, Millard Fillmore, John Tyler, Ullysses S. Grant, William Harrison) a zmíním se o devátém místě tohoto žebříčku, o které se dělí Herbert Hoover, 31. prezident , a Richard Nixon, 37. prezident.
Hoover, narozen v žírné Iowě, vystudoval inženýrství na kalifornské univerzitě ve Stanfordu, a byl v podstatě technokrat, manažer, který měl smůlu dosáhnout prezidentské mety v předvečer velké hospodářské krize, s níž si nedovedl poradit. Navíc dělal dojem předáka postrádajícího cit, pochopení, sympatie pro občany v tísni.
Jestliže L.B. Johnsona trápilo břemeno války ve Vietnamu a Bushe nyní trápí Irák, v případě J.F. Kennedyho to byl zbabraný pokus svrhnout Fidela Castra (Bay of Pigs fiasko), ale kompenzovaný následnou úspěšnou reakcí vůči Chruščovově pokusu na Kubě instalovat proti USA namířené rakety. Ty Nikita Sergejevič přivezl a pak odvezl. Kennedy si ale nedovedl poradit v případě berlínské krize, když se neodvážil tam budovanou zeď – zřetelné porušení dohod z roku 1945 – rozmetat.
Hodnocení Nixona v oblasti zahraniční politiky je příznivější, nelze mu upřít značný politický talent, jeho vize a schopnost dosáhnout détente s Maovou Čínou. Podařilo se mu ukončit válečný konflikt ve Vietnamu, ledacos se mu i v domácí politice podařilo a to vše zničilo jedno slovo – Watergate. V prvopočátcích docela banální aféra, která se rozkošatila do krize primární důležitosti a vyvrcholila prezidentovou rezignací, jediný to případ v historii země.
Při takovém hodnocení nezřídka se vznášejí námitky proti zaujatosti, jednostrannosti, všeobecně převažující v americké akademické obci. Vyskytují se ale občasné výjimky. Například významný konzervativní historik Forrest McDonald na univerzitě v Alabamě za nejhoršího prezidenta všech dob pokládá L.B. Johnsona, na druhém místě jmenuje Woodrow Wilsona a jako pátý neslavně dopadá jeho jižanský soused Carter v Georgii.
Nic nevím o podobných pokusech v jiných zemích známkovat tamější vládce, od nejlepších po nejhanebnější. S takovým úkolem by neměl být problém v Německu v případě Hitlera a se Stalinem v Rusku. Výtečnou známkou ve Velké Británii lze snadno obdařit Churchillovo počínání za druhé světové války. Jak by asi v Itálii zvládli plejádu tamějších premiérů v poválečných vládách, však jen zapamatování jejich počtu uniká schopnosti většiny smrtelníků.
V naší ČSR-ČSSR-ČSFR-ČR jsme dosud měli prezidentů devět (TGM, Beneš, Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda, Husák, Havel, Klaus) či deset, připočteme-li protektorátního Emila Háchu a nikoliv slovenského monsignora Tisu. Málo bude pochyb o nejvyšším hodnocení zakladatele státu, profesora filozofa TGM, a na opačném konci našeho prvního dělnického a též syfilitického Gottwalda. Značně spornou historickou postavou zřejmě zůstane Edvard Beneš – pro některé prezident budovatel, pro jiné prezident nadrobitel, malicherný, pomstychtivý závistivec s mindráky (tak se o něm jen s jednou výjimkou vyjadřovali mně známí lidé z exilu za války v Anglii). Dvakrát v životě důkladně selhal a byl vlastně unikát: oficiálně na funkci prezidenta rezignoval, pogratuloval svému nástupci Emilu Háchovi, odletěl do emigrace, kde si svou rezignaci rozmyslel a prezidentem se sám obrodil. A chudák Hácha, který na sebe nezištně vzal hanebné břemeno, končil svůj život ve vězeňské kobce.
Věznění zažili čtyři prezidenti (Zápotocký, Novotný v nacistickém koncentráku, Husák zásluhou vlastních soudruhů a disident Havel), v exilu za hranicemi se ocitli rovněž čtyři (TGM, Beneš, Gottwald, Svoboda), vysokoškolského vzdělání jich dosáhlo pět, zavražděn či popraven nebyl ani jeden. Historici na důkladném souhrnném hodnocení třeba již pracují.
Neoficiální stránky Oty Ulče
