Hillary Clintonová má za sebou zdařilou politickou sezonu, možná nejlepší v dosavadní kariéře. Zatímco se její šéf v Bílém domě Barack Obama důsledně vyhýbá konfliktním situacím a snaží se ostře řezaným profilem nahradit nedostatek ostře formulovaných myšlenek, americká ministryně zahraničí si v obojím očividně libuje. V polovině léta nabídla tisku ojedinělou fotografii: její ladná postavička se dobře vyjímala na pozadí ostnatého drátu u dvoumílového pásma oddělujícího Jižní Koreu od Severní. Armádním dalekohledem se upřeně dívala někam v dáli, jako by chtěla varovat předsunuté hlídky před blížícím se nepřítelem. Následoval působivý projev ve „svalnatých“ kategorických výrazech. O několik dní později se objevila v hlavním městě Gruzie Tbilisi, kde odsoudila ruský vpád z roku 2008, zopakovala neochvějnou podporu gruzínským demokratickým aspiracím a varovala Moskvu před dalšími dobrodružstvími způsobem, jenž daleko přesahoval cokoli, co na toto téma pronesl Obama.

V těchto pózách se Clintonová našla. Moc jí sluší, když pronáší pevným hlasem tvrdá slova a přitakává si přitom pěstičkou. A vlasy jí vlají v horském vánku, jak varuje diktátory před zkoušením americké trpělivosti. Ty tam jsou doby, kdy se na washingtonských pódiích v prezidentské kampani zdála příliš suchopárnou a aseptickou. Není divu, že v táboře demokratů zaznívá stále hlasitější volání, aby k volbám v roce 2012 šel Obama v tandemu s Clintonovou, a nikoli se svým současným „vice“ Josephem Bidenem. Nejeden z nich však již dávno lituje, že před dvěma lety podlehl ďáblovu našeptávání a upřednostnil lichou Barackovu naději před klidnou silou Hillary. Přední demokratický politik a bývalý guvernér státu Virginie Doug Wilder určitě nemluvil jen za sebe, když v časopise Politico dal svému článku výmluvný název Tandem Obama–Clintonová pro rok 2012.

Je pravda, že s Bidenem jako s politikem nikdo ve Washingtonu příliš nepočítá. Letitý a solidní kongresman se zdál protiváhou nezkušenému, ale o to nadšenějšímu Obamovi. Po dvou letech však vychází najevo, že jedno nevýrazné prázdné místo jen doplňuje jiné, výřečnější. Připomeňme si, že jedním z důvodů, proč generál Stanley McChrystal přišel o funkci velitele afghánského kontingentu, byla jeho uštěpačná poznámka: „Biden? A to je kdo?“ Bidenovy obstarožní názory – třeba návrh na rozdělení Iráku na tři etnické regiony – leckoho popuzují neživotností. Nikdo si ho neváží, což znovu vyjevila příhoda s obnovením výstavby na Západním břehu Jordánu během jeho návštěvy Izraele. Ještěže ve své pozici o ničem nerozhoduje.

Ministryně zahraničí Clintonová se zdá být jeho opakem. Svou práci dělá dobře a bez výpadků. Volí slova méně vyumělkovaná než prezident Obama, a proto její projevy vyznívají srozumitelněji. Vždy ví, o čem mluví, a dobře zná dějiny země, ve které zrovna je. Jsou-li její názory kritické, není snadné je šmahem zavrhnout jako snůšku naivit. Vypadá vždy apartně, což se v televizním světě počítá. Tmavý kalhotový kostýmek a moderní šarlatový náhrdelník působí přiměřeně jejímu věku. Zkrátka, v její osobě nastavují USA televizním kamerám svou lepší tvář.

Události však nabírají střemhlavý spád. Obamovi demokraté rychle ztrácejí popularitu. Nemá smysl rozebírat důvody tohoto jevu, leč čísla mluví jasně – z demokratických politiků má jediná Hillary Clintonová stále solidní podporu, zhruba 45 procent. Je to dvojnásobek toho, čím se mohou pochlubit takoví vrcholní přestavitelé Demokratické strany, jako je Biden nebo Nancy Pelosiová. Vůdce demokratické většiny v Senátu Harry Reid dle posledních průzkumů v nadcházejících volbách vůbec nemusí svůj mandát obhájit. Všechny předpovědi se shodují, že republikáni na podzim ovládnou Sněmovnu reprezentantů. A není vyloučeno, že dobudou i Senát. Ať už to dopadne jakkoli, jisté je, že Demokratické straně bude chybět mnoho křesel do 60 senátních mandátů nutných pro hladké schvalování zákonů bez ohledu na opozici. Dny, kdy Obama vládl Washingtonu s demokratickým Kongresem v zádech, jsou sečtené.

Existuje tedy tisíc důvodů, proč by prezident Obama mohl chtít přibrat Clintonovou do nejužšího vedení jako druhou v pořadí. Není však ani jediný, proč by měla takovou nabídku přijmout. Z postavení viceprezidentky, které je pro svou bezvýznamnost zdrojem nesčetných vtipů, nemůže mít sebemenší prospěch. Nadobro by tím ztratila jakoukoli šanci znovu se pokusit o metu nejvyšší. Není to člověk, který se vzdává kariérních ambicí, když sázky na něho rostou. Hillary Baracka nespasí, ale může mu vystrojit parádní pohřeb.

Týdeník EURO 42/2010

Autor je publicista