Není příjemnou skutečností, že předchozí americký prezident Obama se stal nobelistou za mír ne z důvodu, kým byl, ale kým nebyl. Svým předchůdcem – Georgem W. Bushem. Manicheistickým válečným hysterikem, agresorem, jenž s arogancí texaského pistolníka, do nějž se stylizoval, destabilizoval globální bezpečnostní prostředí. K čemuž vypouštěl krycí historku, že jeho zásahy se svět proměnil v bezpečnější místo. Spojeným státům americkým tím na mezinárodním poli mnohostranně ublížil, nota bene zajistil množství čerstvých nepřátel. Včetně spousty Západoevropanů.

Jeho následovník v Bílém domě nicméně povětšinou zklamal naděje, jež do něj lidé doma či v zahraničí vkládali. Proklamativní socialista a vyznavač Mandelovy politiky usmíření „vládl“ ve vleku jestřábů vojenskoprůmyslového komplexu, jehož potřeby supervelmoc saturuje větším objemem peněz, než na své zbrojení vydávají veškeré ostatní státnosti dohromady. Od Bushe jr. se tak posléze Obama odlišoval hlavně rétorikou (zahrnovala rovněž tlačítko restartu vztahů s Ruskou federací), protože „zděděné“ války vedl – či musel vést – dál.

Dokonce i nějakou tu novou ozbrojenou konfrontaci světu na hřbet přihodil! Vždyť to, že se supervelmoc (zcela ilegálně) angažuje v Sýrii, Washington dávno přiznává. A ani lví podíl Spojených států na zamrzlém konfliktu východní Ukrajiny není neznámým faktorem. Co je však pro nás horšího. Do velmocenské konfrontace s Kremlem o jeho tzv. blízké zahraničí se dala zavléci EU, co vzájemnými hospodářskými sankcemi prokazatelně trpí, kdežto pro zámořského hráče jsou jejich dopady zanedbatelné.

Už rok a půl ovšem pozorujeme neotřelou politiku Donalda Trumpa, jíž se nestačíme divit. Stávající předák Spojených států s rozmachem suveréna přeškrtává (až příliš) tradiční mezinárodněpolitické koncepce. Ukazuje, jakkoli hulvátsky, co se muselo dříve nebo později stát. USA směřují k novým prioritám. Evropské soustátí se jim tak stává přítěží, ne-li „obchodním nepřítelem“, přičemž je jádro jejich geopolitických zájmů přenášeno na západ. Přemisťováno od Atlantiku do Pacifiku. K makroregionu (jiho)východní Asie, kde Trump nikoli náhodou poněkud žehlí vztahy s jadernou KLDR. Ergo též s mohutnící ČLR, jíž je Severní Korea „cordon sanitaire“.

Do bezpečnostní bariéry roku 1991 rozpuštěného SSSR bývávalo počítáno Finsko. V jeho polozávislém čili „finlandizovaném“ prostředí se tudíž uskutečňovaly četné oficiální i tajné schůzky Východu se Západem. Dnešní Helsinky, plnoprávný člen EU, na své soudobé dějiny mírových rokování volně navázaly, když teď hostily další Trumpův průlomový summit. Schůzku vůdců Ruské federace a USA, jež se chtě nechtě vzdalují unilateralistické představě mezinárodního řádu.

O to běží. Pořádky zavedené s koncem studené války se staly přežitkem, jenže nové rámce prozatím chybějí a někteří fanatici nezbytnou změnu mocenských poměrů odmítají brát na vědomí. Americký předák, nezatížen vzděláním či skrupulemi, narcistně soudí, že je ze všech nejlepší, pročež ukutí nového mezinárodního řádu čeká právě na jeho geniální mysl a pádnou ruku. Odmítá ztrácet čas s málo významnými hráči, takže místo aby chodil ke kováříčkům (Německo, Francie), kráčí rovnou ke kováři. Unie je pro něj moc malý pán.

Srovnání helsinské schůzky s Jaltskou konferencí, co se obratem objevilo, je objektivně nonsens, jako odrazový můstek k zamyšlení se však hodí. Východní Ukrajina, anexe Krymu, hospodářské sankce, návrat Ruska do G8, nekonečné syrské krveprolití, komplikované vztahy se sinocentrickou Čínou a buhví, co ještě, hodlá Bílý dům řešit jedině na skutečně nejvyšší úrovni. Uznává výhradně sílu, majitele největších jaderných tlačítek. Brusel, leč rovněž my všichni, bychom si to měli vzít k srdci. Věcně, bez zaujetí uvažovat nad budoucností politické Evropy.

Text vychází z článků publikovaných slovenským deníkem Pravda a Reflexem.cz