Abeceda amerických voleb

Čtyři havajští volitelé volili republikána jen v roce 1972 a 1984, kdy zvítězili Richard Nixon a Ronald Reagan. Rodný stát Baracka Obamy (původně zde označovaný za Syna Havaje, dnes za Otce Havaje) mu věnoval ve volbách 2008 a 2012 více než sedmdesát procent. Hillary Clintonová zde v roce 2016 získala o 34 % více, než Donald Trump. Jeden z havajských volitelů dokonce Clintonové svůj hlas nedal, vnitřní hlas mu velel hlasovat pro Bernieho Sanderse. Taková je zkrátka Havaj – jednoznačně demokratická.

Potvrzení modrého státu vám vydají také parlamentní zástupci. Aby byl výčet stručnější, tak ve státním Senátu je jeden republikán a v havajské Sněmovně pět. Ostatní, tedy jak federální, tak i státní zákonodárci, jsou demokraté. Guvernérem je David Ige – také demokrat.

Zajímavější jsou tedy primárky. Republikáni zde stranické volby nepořádají. U demokratů byl výsledek celkem jasný : vyhrál Biden se ziskem 63,2 %, Sandersovi důvěřovalo 36,8 % delegátů. Tímto výsledkem, do velké míry korigováným celounijním tažením „Zastavte Bernieho“, se stát Havaj řadí do semeniště amerických socialistických tendencí.

Havaj je ostrov v Tichém oceánu, vzdálený 3.200 km od pevninské USA. Je to především symbol americké přítomnosti a vlivu v Pacifiku. Napadení vojenské základna Pearl Harbor na Havaji Japonskem v roce 1941 přineslo vstup USA do války, čímž došlo ke změně do té doby víceméně izolacionistické zahraniční politiky, jíž byli nositelé hlavně republikáni. Ano, jsou to obecně právě demokraté, kteří trpí obsesí šířit po celém světě dobro, i kdyby to mělo způsobit jen zlo.

Za prolomení této doktríny nemůžeme u republikánů označit válku s terorismem prezidenta Bushe mladšího. Ten vůbec nehodlal osvobodit afgánské pastevce od pošahaného Tálibánu a nastolit zde demokratické poměry. Události z 11. září 2001, které vstupu amerických vojsk do Afghánistánu předcházely, způsobily toliko odvetný útok. Napadení území USA ze strany muslimskoarabské koalice teroristických bojůvek známých pod zjednodušujícím označením Al-Kájda vyžadovalo nutně tvrdou americkou odvetu. I když momentální situace v Afghánistánu připomíná více americký Vietnam, než vítěznou válku v Koreji, její úvodní fáze odpovídala americké vojenské strategii a měla vysokou podporu Američanů.

To samé se však nedá říci o druhé válce s Irákem, kde všichni, včetně Bushe staršího, juniorovi radili, aby do Iráku raději nevstupoval. V první válce, kdy Irák obsadil Kuvajt, zůstalo u vytlačení iráckých vojsk z obsazeného území. Režim byl ponechán svému osudu z důvodu stability v oblasti, a na vůli iráckého lidu, jak si se svým poraženým a všemožně oslabeným tyranem poradí. Vstup na území Iráku prosazený Bushem juniorem a sestavení demokratické vlády, která však vůbec nezohledňovala reálné rozložení sil, způsobil vlastně vzestup vlivu Íránu (a Ruska), neboť oslabením Iráku narušil křehkou rovnováhu udržovanou papírovým mírem po íránsko-irácké válce. Následkem rozvratu Iráku vznikl také Islámský stát, válka v Sýrii a série „revolucí“ v do té doby celkem stabilních režimech (Tunisko, Egypt, Libanon atd.).

Nemůžeme v této souvislosti z následků porušení republikánské tradice vinit samozřejmě Bushe juniora. Jeho následovníci měli dvanáct let na provedení potřebných korekcí. Zejména prezident Obama proflákal celých osm let pomlouváním Izraele a pomocí Íránu vyrobit si konečně ve spolupráci se stejně despotickým režimem v KLDR jaderné zbraně. Období vlády prezidenta Obamy (2008 – 2016) je údobím, které můžeme hodnotit jako promarnění tolik drahého času, který Írán přesně potřeboval k vytvoření sofistikované sítě teroristických formací, které dnes ve spolupráci s Ruskem oddálily mír a standardizaci poměrů v mnoha zemích Blízkého východu.

Buď jak buď, odvetná opatření po napadení havajské základny Pearl Harbor, se staly předzvěstí amerických expedičních válek, které z USA učinily nejsilnější supervelmoc. Tradice zámořského válčení od druhé poloviny 20. století do dnešních dnů má své kořeny právě zde na socialistické Havaji.

Přijetí Havaje do federace v březnu 1959 bylo dohodnuto s podmínkou přijetí také území Aljašky, aby zůstaly zachovány zažité proporce. Nutno připomenout, že Aljaška byla tehdy demokratická a Havaj republikánská.

Za změnou politické orientace Havajanů zejména v 80. letech stojí import plantážových pracovníků z Číny, Koreje, Filipín a Japonska. Ti, jako chudí příchozí, inklinovali spíše k jednodušším demokratům, zatímco domorodci, vojáci a vojenští veteráni usazení na Havaji preferovali spíše republikány.

Ekonomické prosperitě souostroví vděčí Havajští především přítomnosti desítek tisíc amerických vojáků. Samotné zemědělství (cukrová třtina) udržovalo následný rozmach cestovní ruchu dlouho jen v plenkách. Ke skutečnému rozvoji turismu na Havaji došlo až počátkem 90. let. Havaj ročně navštíví i 10 milionů turistů.

Díky své historii imigrace má Havaj rozmanitou demografii – nejvyšší počet obyvatel, kteří jsou potomky rodičů dvou a více ras. Žije zde asi 1,5 miliónu obyvatel, z nichž je 40 Asiatů, 25 % bělochů a 10 % pacifických ostrovanů. Afroameričanů je na Havaji asi 25.000. Na ostrovech převládají protestanti, k římskokatolické církvi se hlásí asi 400.000 osob.

Na Havaji působí také několik separatistických skupin usilujících o nezávislost Havaje. Nevystupují agresivně, ale často se připomínají, což oceňují zejména turisté. Jejich vliv není příliš významný. Úsměvné jsou volební okrsky. Třeba ostrov Kalawao (původně se zde nacházela kolonie malomocných), který má 88 registrovaných obyvatel, z nichž v roce 2016 jeden volil Donalda Trumpa a 14 Hillary Clintonovou.

Z Havaje pochází i senátorka a první hinduistka v Kongresu Tulsi Gabbardová (*1981). Je veteránkou z války v Iráku, jíž se účastnila v řadách havajské Národní gardy. V armádě dosáhla hodnosti majora a naposledy působila v řadách vojenské policie.

Byla také prezidentskou kandidátkou. Od kandidatury upustila letos v březnu. Uškodilo jí také, když jí Hillary Clintonová označila za Trumpova a současně i ruského agenta, který má rozmělnit jinak sešikované demokraty. Gabbardová na Clintonovou podala žalobu a žádala 50 milionů dolarů odškodnění. Jak vyšlo posléze najevo, Gabbardová svou kandidaturou ve skutečnosti podporovala Bernieho Sanderse. Gabbardová přesto vlivnou Clintonovou nakonec poslechla, žalobu po pěti měsících stáhla a teď už podporuje se širokým úsměvem Bidena.

Rozkol mezi Gabbardovou a Clintonovou, způsob jejich mediální komunikace někde daleko za hranicí běžného politického boje s jasnými prvky sebestředné hysterie, dokumentuje vztahy a osobnostní charakter amerických liberálek dychtících po moci. Tvrdost, záludnost a prasácké způsoby předčí snad i kriminální gangy homosexuálů amerických velkoměst.

Na obrázku vidíme havajskou senátorku Tulsi Gabbardovou. Na co tato hinduistka při skládání slibu k rukám předsedy Senátu USA přísahala, se nám do uzávěrky nepodařilo zjistit.

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.