Desetitisíce cizinců odjíždějí na studie do USA, země, o jejímž školství se lze dozvědět všelicos, kontrasty až k neuvěření. Mají tam prý ty technicky nejlíp vybavené školy, jejichž graduanti jsou však jen pramálo obeznámeni s gramotností. Domorodé dítě v Botswaně, chudičkém pouštním státu, má ve čtvrté třídě základní školy víc znalosti cizího jazyka či jazyků, než má průměrný americký absolvent tzv. high school. Proč ale Američané posbírávají rekordní počet Nobelových cen? V Kalifornii žije víc těchto znamenitých nositelů než v kterékoliv zemi na světě. Buď tedy jedno, nebo druhé.

Nikoliv. Obojí je pravda. Račme brát jméno této země doslova: Spojené státy. Jsou to nejen jejich značné geografické a klimatické rozdíly; liší se jejich tradice, historická zkušenost, ekonomický výkon, etnické složení. Značné procento jakkoliv patriotických Američanů se dívá na federální vládu ve Washingtonu s podezíráním politiků a byrokratů, bažících po stále větší centrální moci. Vynucovaná jednota, maximální centralizace charakterizují nejen diktatury, ale vyskytují se, či přesněji donedávna se ještě vyskytovaly i v některých poctivých demokratických státech. Na Nové Kaledonii, francouzské državě mezi ostrovy Fidži a Novými Hebridami (dnešní Vanuatu) v Pacifiku, mi učitel ukazoval maturitní otázky: přesně takové jako v Paříži u protinožců.

V USA mají školství na starost úřady v jednotlivých padesáti státech, ale i ty nechávají správu v rukách místních školských výborů (school board). Je to založeno na principu, že pravomoc mají mít především ti, kteří školu financují - a to jsou vlastníci nemovitostí. Poněvadž mám dům, musím platit školní daň, několik tisíc dolarů ročně, a vůbec nezáleží, zda mám či nemám školou povinná dítka. Plodní občané posílají do školy třeba deset svých potomků, ale pokud bydlí v nájmu, neplatí ani krejcar.

Okusil jsem oba systémy. V někdejším Československu od první třídy obecné školy až k promoci na Karlově univerzitě. V Americe jsem sice základní vzdělání opakovat nemusel, ale doktorská studia ano. Do těch jsem se pustil v jiném oboru. Kolumbijská univerzita v New Yorku mě přijala podmínečně, jako prozatímního studenta s tím, že o přijetí definitivním rozhodne výsledek prvních zkoušek - takže nebylo třeba čekat, až mi někdo z ČSSR diplom jako důkaz propašuje. Protrpěl jsem se ke zdárnému výsledku, napsal a obhájil doktorskou dizertaci. Pak se dal na kantořinu, ideální emigrantskou kariéru (plno volného času a nevyhoditelnost, socio-ekonomické záruky, na něž jsme byli zvyklí v socialismu, odkud jsme pak upláchli). Odučil jsem si celkem 34 let na státní univerzitě téhož státu New Yorku v městě jménem Binghamton.

V demokracii se s občanem zachází jako s dospělou osobou, kdežto v totalitním systému jako s dítětem. Stát si počíná jako přísný rodič, neustále dohlížející, peskující, přikazující, zakazující - ale o svá robátka se postará. Pořídí jim byt, zaměstnání, nalinkuje jim život. Dotyční pak v soukromí na rozhodnutí nadávají, aniž by jim zcela došlo, že tímto pozbytím svobody vlastního rozhodování se zbavili pořádného břemena. To vše si člověk značně uvědomí teprve tehdy, když totalitě unikne. Přijel jsem do Ameriky, můj sponzor (hraběnka Tolstá z rodiny Lva Nikolajeviče) mě přivítala slovy „Chau ár jú“ a co že mám v úmyslu se sebou započít. Zareagoval jsem otázkou, na kterou školu mě míní poslat, a dozvěděl jsem se, že na žádnou. Tady mi dává tlustou knihu, v níž je podrobný popis více než dvou tisíc adres vysokého učení, ať si vyberu. Málem jsem se rozbrečel.

Pobýt semestr, rok nebo i celá studia v zahraničí má už solidní tradici a absolventi si zpravidla nestěžují - pokud se ovšem za touto zkušeností nevypravili v nerozumném směru. Podílím se na hodnocení a výběru zájemců o studia a stipendia v našem oboru politologie. Čteme žádosti a doporučující dopisy líčící kandidáty báječné, nezřídka v těsném sousedství geniality. Zkušenost nás poučila brát takové chvalozpěvy značně skepticky. Před několika lety jsem se vyskytl v Číně v roli jakéhosi kádrováka. Já, běženec ze světa komunismu do světa kapitalismu, jsem měl v zemi komunismu hodnotit zájemce o cestu kapitalistickým směrem. Z deseti kandidátů jsme měli peníze jen pro dva. Vítězům se život radikálně, nepochybně k lepšímu změní, kdežto jejich konkurentům, kteří nebyli vybráni, byť třeba byli schopnější, hodnotnější, se tak šance, možná jen jedna jediná za život, zhatí.

Evropana, zejména toho, který prošel budováním vědeckého socialismu, překvapí ochota a trpělivost americké mládeže disciplinovaně stát ve frontě a nepředbíhat. Každý student je do značné míry strůjcem svého studijního programu. Většina kurzů je nepovinná, nikdo není přivázán k předepsanému počtu a druhu předmětů, může si vybírat. Žák - konzument si vybírá s ohledem na několik kritérií.

Studenti známkují učitele, výsledky spočítá kompjútr a lze se s nimi seznámit v podrobné brožuře vydávané školou. Otázky typu „Zásluhou tohoto učitele můj zájem v tomto předmětu vzrostl značně - poněkud - nepatrně - vůbec ne“. Zájemce se dozví, zda učitel byl vždy připraven, jak přednáší, známkuje, zda v porovnání s jinými pedagogy je vynikající - velmi dobrý - dobrý - jakž takž ujde - je špatný. Brožura obsahuje i podrobnější komentáře, takže se lze dočíst o proslulém vědci na proslulé univerzitě, že jeho schopnost slovního vyjadřování je na úrovni duševně zaostalého nosorožce. Zkušenost mě vede k závěru, že ohleduplnost a ne zavilost charakterizuje tyto studentské soudy. Mně se vždy dostávalo až lichotivě příznivého hodnocení: mnoha věcí prý znalý cynik se smyslem pro humor, ale při známkování krutá evropská bestie.

Evropští studenti, s nimiž jsem se tu potkal a přečasto trávil plno času debatami v mé kanceláři, měli zpravidla hlubší všeobecné znalosti. Ty ale zpravidla nedovedli při zkouškách uplatňovat. Zkoušky jsou totiž písemné, nejsou na ně zvyklí, mají s nimi potíže. Jako student na Kolumbii jsem je také měl. Ústně lze sice mnohé okecat, z nepříjemného tématu vybruslit, kdežto scripta manet - jednou je to na papíře, důkaz znalosti či neznalosti je tak dán. Příklad: dostavil jsem se na značně obsažnou zkoušku v oboru History of Political Philosophy. Pramálo připraven, nicméně jsem si věřil, že úkol zdolám oblafnutím, pepřením citátů v latině, ba i ve starořečtině. Po zkoušce se mě kolegové ptali, jak se já, vzdělaný Evropan, cítím - bude to výborná?

Jedna minus, zhodnotil jsem se.

Nikoliv. Propadl jsem, poněvadž okecávání ve formě písemné (ona scripta manet) se vůbec nepovedlo. Poprvé (a naposled) jsem kdy dostal kardinální pětku.

Ústní zkoušky jsou výjimkou, nutno se jim podrobit jen při zdolávání té nejvyšší, doktorské mety. Jaký to ale rozdíl od zkušenosti kdysi na Karlově univerzitě! Tam když kandidát nevěděl, examinátor se na něm pásl, topil, zesměšňoval. Když jsem ale na Kolumbii nedovedl zvládnout otázku, profesor mě uklidňoval s ujištěním, že ani ten nejmoudřejší neví všechno, a přesedlal na jiné téma. Hodně nevlídně se tehdy z oněch závěrečných pěti examinátorů zachoval pouze jeden, totiž Zbigniew Brzezinski. Nebylo se co divit, však je to Evropan.

K O N E C