Současné debaty o Grónsku, NATO či „nevyzpytatelnosti“ americké politiky často vycházejí z předpokladu, že Spojené státy byly historicky přirozeným spojencem Evropy proti Sovětskému svazu a že jakékoli americké lavírování mezi Moskvou a evropskými spojenci je odchylkou od normálu. Tento obraz je však historicky nepřesný. Při bližším pohledu se ukazuje, že vztah USA k Evropě byl po většinu moderních dějin konfliktní – nikoli kvůli ideologiím, ale kvůli koloniálnímu uspořádání světa.

Od svého vzniku vystupovaly Spojené státy americké jako mocnost, která evropské koloniální říše vnímala nikoli jako přirozené spojence, ale jako překážku vlastní expanze. Už v 19. století se americká politika soustavně vymezovala proti evropské přítomnosti v západní hemisféře a postupně i jinde. Cílem nebyla emancipace kolonií z humanitárních důvodů, nýbrž rozbití evropského monopolu na globální moc.

Tato linie pokračovala i ve 20. století a není přerušena ani druhou světovou válkou. Spojené státy sice porazily nacistické Německo spolu s evropskými spojenci, ale vítězství Evropy jako takové nebylo jejich strategickým cílem. Naopak: oslabení tradičních koloniálních velmocí – především Británie a Francie – bylo pro Washington dlouhodobě žádoucím výsledkem. V tomto smyslu nebyla studená válka primárně bojem „USA a Evropy proti komunismu“, nýbrž komplexním mocenským přeskupením, v němž Evropa postupně ztrácela autonomní globální postavení.

Z tohoto pohledu nepřekvapí, že Spojené státy byly ochotny v určitých momentech tacitně spolupracovat i se Sovětským svazem, pokud to sloužilo oslabení evropských koloniálních struktur. Nejvýraznějším a nejméně zpochybnitelným příkladem je suezská krize. Když se Velká Británie a Francie spolu s Izraelem pokusily vojensky zvrátit znárodnění suezského průplavu, Spojené státy se postavily nikoli na stranu svých evropských spojenců, ale proti nim – a to ve shodě se Sovětským svazem. Výsledek byl jednoznačný: definitivní konec iluze, že si evropské koloniální mocnosti mohou samostatně udržet globální vliv.

Suez nebyl výjimkou, ale symbolem. Ukázal, že USA nejsou garantem evropských imperiálních zájmů, nýbrž jejich systematickým oponentem. Studená válka tento fakt pouze dočasně zakryla, protože existence silného sovětského bloku vytvářela zdání společné fronty. Jakmile se však sovětský blok rozpadl a Evropa se stala bezpečnostně závislou na USA, tento zdánlivý soulad ztratil svůj původní význam.

Z této perspektivy nepůsobí současné americké lavírování mezi NATO a Ruskem jako historická anomálie, ale jako návrat k dlouhodobému vzorci chování. Americká politika nikdy nebyla vedena primárně loajalitou k Evropě, nýbrž vlastní mocenskou racionalitou. Pokud dnes někdo interpretuje pragmatické manévrování Donalda Trumpa jako „zradu Západu“, vychází z mylné představy, že Západ byl historicky jednotným aktérem.

Ve skutečnosti byl spor mezi Spojenými státy a evropskými koloniálními mocnostmi jedním z určujících konfliktů moderních dějin – konfliktem starým více než dvě stě let. Studená válka jej nepřerušila, pouze překryla. A dnešní napětí kolem Grónska, NATO či vztahů s Ruskem je spíše pokračováním této linie než jejím popřením.

Z této historické kontinuity plyne i závěr, který je pro českou zahraniční politiku nepohodlný, ale nevyhnutelný. Česká republika nemůže automaticky přejímat interpretaci tohoto konfliktu jako „evropské věci“, aniž by zvažovala vlastní zájmy. Spor o koloniální vlastnictví Grónska není obecnou otázkou evropské bezpečnosti, nýbrž konfliktem mezi Spojenými státy a zbytkem evropského koloniálního dědictví. V takovém sporu neexistuje přirozená povinnost solidarity pro státy, které koloniální minulost nemají a které z jeho výsledku nic zásadního nezískají ani neztratí.

Pro většinu evropských zemí totiž není podstatné, zda Grónsko patří Dánsku nebo ne. Občané ani firmy Evropské unie zde nemají žádná zvláštní práva a případná změna suverenity by jejich postavení prakticky neovlivnila. Z hlediska zbytku Evropy nejde o ztrátu evropského území, ale o oslabení konkrétního státu. To je zásadní rozdíl, který se v politické debatě často zamlčuje.

Podpora Dánska ze strany severských zemí je logická. Skandinávské státy sdílejí regionální bezpečnostní prostor, historickou blízkost i obavu z precedentu, který by mohl oslabit jejich vlastní postavení v severním Atlantiku. Nejde primárně o obranu koloniálního principu, ale o ochranu regionální rovnováhy a vlivu.

Stejně racionální je podpora Dánska ze strany Velké Británie, Francie a Nizozemska. Tyto státy nevnímají spor o Grónsko izolovaně. Pro ně nejde o severní Atlantik, ale o precedent, který by mohl dopadnout na jejich vlastní zámořská území. Podpora Dánska je zde formou obrany zbytků koloniálního uspořádání, nikoli výrazem abstraktní evropské solidarity.

Zbylé státy Evropy se konfliktu buď neúčastní, nebo k tomu nemají důvod. Nemají kolonie, nemají specifické strategické zájmy v oblasti a účast v takovém sporu by jim nevynesla žádný politický kapitál. Jejich zdrženlivost není slabostí, ale racionálním vyhodnocením relevance.

Zvláštní postavení má Německo. Německo nemá koloniální zájmy a nemá žádný přímý strategický zájem na udržení dánské suverenity nad Grónskem. Zároveň je však strukturálně závislé na stabilitě Evropské unie a na vlastní schopnosti prosazovat v ní svůj vliv. A ten je dlouhodobě neoddělitelně spojen s postojem Francie. Berlín si nemůže dovolit otevřený rozpor s Paříží v otázkách, které Francie považuje za existenčně citlivé, byť se Německa samotného přímo netýkají. Německé lavírování v tomto konfliktu proto není výrazem nerozhodnosti, ale důsledkem nutnosti udržet francouzsko-německou osu jako základ svého postavení v Evropské unii.

Pro Českou republiku z toho plyne jednoduchý, byť nepopulární závěr. Česká zahraniční politika by měla tento konflikt analyzovat jako spor cizích zájmů, nikoli jako test vlastní morální orientace. Automatická podpora jedné strany není výrazem hodnot, ale rezignací na vlastní strategické myšlení. V situaci, kdy se střetávají americké a evropské postkoloniální zájmy, dává smysl chladná distance, nikoli symbolická gesta.

Ignorovat tuto historickou a strukturální realitu znamená být znovu a znovu překvapován vývojem, který je ve skutečnosti dlouhodobě předvídatelný.