USA: Edward Moore Kennedy, 1932 - 2009
Joseph Kennedy, hlava klanu, značně zbohatl, rovněž zásluhou ilegálního byznysu s alkoholem v době prohibice. Jeho manželka Rose, která se dožila věku 104 let, mu porodila devět dětí – pět děvčat, čtyři hochy. Z nich jen jeden, Edward, dítě to úplně nejmladší, zemřel přirozenou smrtí – 25. srpna 2009, přesně dva týdny po smrti své sestry Eunice, zaslouživší se o organizování olympiád pro různě postiženou mládež, též tchyně rakouského svalovce, nyní kalifornského guvernéra Arnolda Schwarzeneggera. Tím končí pozoruhodná generace, zbývá již jen jediná žijící sestra.
V představách ambiciozního vládce rodiny nejstarší syn Joe měl být ten nejvhodnějěší kandidát na prezidentství země. Jenže on za druhé světové války zahynul, jeho letadlo se nevrátilo na základnu, skončilo v hlubinách Biskajského zálivu.
Daleko víc se ví, však tisíc knih bylo napsáno, o druhém synu Johnovi v jeho roli prezidenta a pak zejména jako oběti atentátu, pro leckoho dodnes uspokojivě nevysvětleného. Psal se rok 1963. V roce 1968 o prezidentství začal usilovat třetí bratr Robert, otec jedenácti dětí. (Ty mu povila Ethel Skakel Kennedy, původem vlastně naše krajanka, zásluhou moravského přistěhovalce jménem Skácel - amerikánsky vyslovovaného jako Skejkl. Neověřenou mám verzi, kterou mi kdysi tvrdil spisovatel Jan Beneš, že onen Skácel měl bratra, na rodné Moravě nemanželsky obtěžkavšího dívku, jež porodila Klementa Gottwalda. Takže americký prezident a ten náš první dělnický a též syfilitický prezident jsou vlastně, byť hodně vzdáleně, přibuzní.) Robertovy prezidentské ambice v roce 1968 střelbou zhatil palestinský Arab Sirhan Sirhan.
Zbyl tedy jen syn Edward. Po volebním vítězství bratra Johna nad Nixonem usedl na uvolněné senátorské křeslo. Leckdo se tehdy pozastavil nad 
tolik křiklavým příkladem nepotismu. Být Edward Moore Kennedy pouhý Edward Moore, mohl se stát celoživotně spokojeným výčepníkem v bostonském baru. Kritici prstem ukazovali na očividné škraloupy: jako dítě z prestižní rodiny se stal studentem na prestižním Harvardu, kde ale byl přistižen při šizení – poslal totiž náhradníka, aby jeho jménem absolvoval písemnou zkoušku ze španělštiny. Tatínek pak musel uplatnit svůj značný vliv a uplatit školu vysokou finanční dotací, aby nedošlo k vyloučení. Provinilec promoval, podařilo se mu dostat na jinou právnickou fakultu, jíž rovněž prapodivně zvládl.
V roce 1969, rok po smrti bratra Roberta, způsobil tragedii, když za volantem nezvládl můstek na ostrově Chappaquiddick, z ponořeného vozu se zachránil, na rozdíl od mladé sekretářky Mary Jo Kopechne, a neštěstí oznámil policii až za devět hodin. Popřel, že by byl pil, přiznal však svou vinu, že opustil místo činu, byl odsouzen k trestu dvou měsíců vězení, do něhož se ale vůbec nedostal (trest suspended). Načež krátce poté byl hravě do senátu znovuzvolen. Opakující se tragedie a privilegia, ruku v ruce.
V senátu si zdárně počínal, strávil tam 47 roků, téměř půl století, třetí největší takový výkon v historii. Zvolen celkem devětkrát, byl autorem či spoluautorem značného množství legislativních iniciativ, zejména v oblasti lidských práv, reformy systému zdravotní péče, vzdělání (tam ve spolupráci s Bushovým programem „no child left behind“), imigrace (ve spolupráci s republikánským senátorem McCainem). Vysloužil si oprávněnou pověst nejliberálnějšího člena, toho nejvíc na levici. Tupil, s vervou zničil kandidaturu na nominaci k Nejvyššímu soudu váženého juristy a autora Roberta Borka. Tehdy vykřikoval, že v případě Borkovy úspěšné nominace ani jedna žena v Americe nebude schopna úzkostí v noci spát.
Bouřil, hřímal, přesvědčen o oprávněnosti svého hřímání, které ale neohrožovalo jeho upřímný přátelský vztah s kolegy z opačného politického tábora, do něhož se tak vehementně strefoval. Přišel, objal rivala, šli se spolu napít. (Nepředpokládám takový druh harmonie v nynějším českém parlamentě a nejen tam.) Slovo vždy dodržel, tak například potvrzuje jeho politický odpůrce, konzervativní senátor Orrin Hatch z mormonského státu Utahu.
Kennedy se stal náhradním otcem tuctu synovců a neteří, s nimiž sdílel všelijaké strasti. Jeden zahynul na lyžích, druhý předávkováním, třetí se úspěšně ubránil žalobě ze znásilnění. Kennedy zápolil s vlastními démony, a to nejen s alkoholismem. Evropským paparazzi se podařilo ho vyfotografovat při souloži na motorovém člunu nikoliv s jeho manželkou. Ta se s ním v roce 1983 rozvedla. V roce 1991 se seznámil a rok poté úspěšně oženil s o 25 roků mladší rozvedenou právničkou Victorií, matkou dvou dětí.
Neúspěšně se v roce 1980 pokusil o nominaci na prezidenta, vystrnadit Jimmy Cartera, a způsobený rozkol v řadách Demokratické strany pomohl ke zvolení republikána Reagana.
Té nejvyšší mety nikdy nedosáhl, ale uplatňoval víc vlivu než řada prezidentů dohromady. Posledních patnáct měsíců života zápolil s rakovinným mozkovým nádorem, jemuž pak podlehl.
Byl pohřben v Arlingtonu, vedle svých bratrů Johna a Roberta.
Text vyšel edičně poněkud pozměněn v Reflexu 3.9.2009
***********
Upozornění redakce:
V pražském nakladatelství XYZ vyšel závěr Ulčovy ságy Běženec - 1. špatně časovaný ; 2. šťastně navrácený; 3. v sametu, a nyní tedy 4. definitivně poslední díl - totiž v očistci.
Zapeklitá dilemata o čase, dočasnosti a nesmrtelnosti, reinkarnaci, o odpovědnosti, skládání poctivých účtu za všechno naše pozemské počínání, a u toho mudrování, jak by to všechno mohlo být, dopadnout, a třeba to tak i je, což se ale za tohoto života nedozvíme. Děj se rozvíjí s Ulčovým typickým smyslem pro humor a absurdno, což někteří čtenáři vítají a jiní zatracují.
***********
Neoficiální stránky Oty Ulče
