USA: Dovětek k předchozímu textu o třech pokračováních
Napřed zásadní zmínka o principu dělby moci. Nejvyšší soud je jednou ze tří jejích větví, spolu s tou zákonodárnou (Kongres) a výkonnou (vláda). Nevím o žádném jiném státu, aniž bych ale vylučoval jeho případnou existenci, kde by vrcholná soudní stolice měla tolik pravomoci k prosazování změn, ať už k lepšímu či horšímu – od desegregace po legalizaci potratů či homosexuálních manželství. V třicátých letech minulého století se prezident Franklin D. Roosevelt velice snažil, leč neuspěl, zbavit se soudců, co mu byli překážkou v prosazování jeho záchranného programu (New Deal) po katastrofě velké hospodářské krize.
Soudce na nejvyšší stolici je sice jen jeden z devíti, ale jeho počínání může mít na stát a společnost větší dopad, než i prezident po pobytu možného maxima osmi roků v Bílém domě. Soudci jsou jmenováni s mandátem doživotního působení ve funkci, v níž někteří pak vydrží třeba několik desetiletí. Everett Dirksen, někdejší proslulý senátor ze státu Illinois, když byl kritizován, že do funkcí prosazoval své přátele, odpověděl otázkou, zda se od něho očekává, že bude dávat přednost svým nepřátelům. Po prezidentských volbách roku 2000, kdy zásluhou státu Floridy si celá země vysloužila oprávněnou pověst jakéhosi Kocourkova, zádrhel řešil Nejvyšší soud a s minimální možnou většinou rozhodl ve prospěch George W. Bushe. Jeden jiný hlas by byl postačil, aby se vítězem stal Al Gore, posléze v roli zachránce planety, se svatozáří Nobelovy ceny míru.
Očekává se rozhodnutí s velevýznamným dopadem: co si počít s oněmi deseti až dvaceti miliony cizinců v zemi ilegálně, třeba i po celých svůj život tam pobývajícími. (Politická korektnost vyžaduje jejich eufemistické přejmenování z illegal na undocumented.) Jejich počet se nikdo neodvažuje přesně, ba ani nepřesně odhadnout. Začátkem devadesátých let na půdě Kongresu ve Washingtonu padlo slovo ve prospěch evidence obyvatelstva. Vyvolalo však uragán rozhořčení a přímo apokalyptických prognoz, že občanské průkazy by vedly k totalitni tyranii, že by to bylo jako tetování obětí v nacistických koncentrácích (New York Times, 1. dubna 1990).
Výtečný publicista George Will odhadl, že by bylo třeba kolony autobusů, dlouhé od San Diega až na Aljašku, jež by ony ilegálně přítomné nedokumentované jižním směrem odtransportovaly. Rovněž zdůraznil zpravidla pomíjený, a přitom tak kardinální rozdíl mezi někdejším přílivem Evropanů přes Atlantik do nového kontinentu, jehož se chtěli stát součástí, a nynější situací, když přes tisíce mil dlouhou mexickou hranici se z Třetího světa hrnou zájemci s vidinou bohaté Ameriky, v níž se ale nemíní integrovat a většina jich se ani neobtěžuje naučit anglickou, v zemi (dosud) převládající řeč. Do ubožáckých zemí svého původu posílají dolary, poněvadž tam přece stále mají svůj pravý domov.
Dochází ke konfliktům zejména pohraničních států s federální vládou ve Washingtonu, ať už neschopnou či pouze neochotnou hranice uhlídat. Do Arizony den co den průměrně proniká tisíc ilegálů. Už jich tam mají aspoň půl milionu, notně se podílejících na kriminalitě všemožného druhu. Kradou vozidla, vandalizují majetek, zabijí kohokoliv, kdo by jim přišel do cesty. Pochytaní ilegálové tvoří víc než jednu třetinu (35%) osazenstva federálních a pětinu státních arizonských věznic.
Nejen vloupání a vraždy, ale značně časté jsou automobilové karamboly, kdy negramotný chlapík za volantem v ukradeném vehiklu se řítí, způsobí zranění či smrt. Samozřejmě není pojištěn, nikdo si na něm nic nevezme. Ve vězení o něj bude pečovat, krmit ho bude erár a v případě deportace však on brzo hupky bude zpět. Výdaje na jejich lékařskou péči a výchovu potomstva již přesahují miliardu dolarů ročně.
. Jan (nikoliv tedy Jana) Brewer, republikánská guvernérka státu, podepsala zákon (SB 1070) opravňující policii, aby v situacích – zejména v dopravě – za předpokladu reasonable suspicion („rozumné, přiměřené podezření“) požadovala od podezřelých předložení důkazu jejich totožnosti.
Okamžité vypukly očekávané protesty od organizací jako American Civil Liberties Union a Mexican American Legal Defense and Education Fund. Mezi zatracujícími výkřiky o bělošském rasismu (čili téže rasy jako většina ilegálně pronikajících Mexikánů), fašismu, teroru, pošlapávaných právech jedince, nikdy nepadne zmínka o záležitosti nejpodstatnější, jíž je ovšem právo státu kontrolovat, rozhodnout, koho a za jakých podmínek na své území přijmout.
I prezident Obama si pospíšil odmítnout zákonodárnou iniciativu v Arizoně dřív, než guvernérka stačila zákon podepsat a on měl příležitost si ho přečíst. Prezident rovněž přehlédl či vůbec nevěděl o existenci zákona se stálou platností již od roku 1940, jenž nařizuje mít stále sebou důkaz své totožnosti k předložení (to keep such registration documents with them). Obama pověřil ministra spravedlnosti (Attorney General) zabránit arizonskému zákonu, aby vešel v platnost.
Amerika těchto dní přitahuje nejen zájemce o práci jako způsobu, jak si vylepšit životní úroveň, ale i zájemce o vylepšení života bez práce – jen ať¨se stát postará.
Skutečnost vypadá takto: Imigrant po dosažení věku 65 je oprávněn zažádat o penzi (Social Security) a bezplatnou lékařskou péči (Medicaid). Federální vláda bude cizinci měsíčně vyplácet 2470 USD. Penzista, který po 40 – 50 roků pravidelně přispíval, bude pobírat stařecký důchod 1012 USD se zárukou jakéhosi doplatku.
Dočítám se o svědectví lékaře sloužícího na pohotovosti: ilegální vetřelec či spíš vetřelkyně, věk 25 roků, matka osmi dětí, místo aby byla deportována, od státu pobírá měsíčně 1500 USD na každé robátko.
Tedy plejáda ošidností, jimiž aby se Nejvyšší soud zabýval - a je nejvyšší čas, aby tak učinil.
Politicky korektně inklinující juristé mají mocnou podporu v řadách neméně progresivně smýšlejících médií. The New York Times, 3. července 2011čili v předvečer amerického národního svátku, kdy v zemi zavlají prapory a vlastenci pochodují, uveřejnily úvodník s poplašným titulem "It Gets Even Worse", což bych přeložil ve smyslu "Bude ještě hůř".
Lamentace začíná takto: "Jestliže jste si mysleli, že anti-imigrační záměry nemohou být víc odpudivé, mýlili jste se. Nové zákony v Georgii, Alabamě, Jižní Karolině pokračují a v mnohých směrech překračují pokus Arizony organizovat vyhnání nedokumentovaných mas bez ohledu na škodu, jakou to způsobí Ústavě, veřejné bezpečnosti, místnímu hospodářství a rodinám imigrantů. Zákony se liší v podrobnostech, ale podílejí se na společné strategii: znemožnit lidem bez papírů žít bez strachu."
Údajně nejvlivnější americké noviny považují právo místní policie požádat podezřelé osoby o předložení důkazu, kdo že jsou, za stunning abuse of power ("ohromující zneužití moci"). Zákon Alabamy je zatracen jako ten zcela nejkrutější, poněvadž vyžaduje od škol ověřit imigrační status žactva a o výsledku informovat stát. Naštěstí Alabama nemá právo zabránit dětem ilegálů do školy chodit. Tak již rozhodl Nejvyšší soud ve sporu Plyler v. Doe, že všechny děti, bez ohledu na jejich osobní okolnosti, mají právo na bezplatné vzdělání. - Tak tedy již vrcholná justiční instance jednou rozhodla.
Alarmistický úvodník končí přece jen optimistickým sdělením, že organizace pečující o lidská práva již zahájily soudní žaloby či aspoň o nich uvažují ve snaze znemožnit noxious ("zhoubné") státní zákony. Prozatím federální soudy zakázaly, úspěšně blokovaly části bad local laws ("špatných místních zákonů") v Arizoně, Georgii, Utahu a Indianě. Ministerstvo spravedlnosti prezidenta Obamy již zažalovalo Arizonu, ale ne ještě ostatní státy. Je třeba ještě tvrději bojovat.
Neoficiální stránky Oty Ulče
