Všiml jsem si, že někteří lidé, kteří uvítali zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, po jeho odtažitému vztahu k Evropě a vypovědění podpory Ukrajině otočili a nemohou mu přijít na jméno.

Mají pravdu v tom, že Donald Trump jisté části světa, lépe řečeno jisté politické reprezentaci, přiložil nůž na krk a jeho veškeré výroky a činy lze shrnout do něčeho, pro co se nejlépe hodí slovo ultimátum.

Volebním vítězstvím totiž Trump odstavil od moci onen politický proud, který vládl ve Spojených státech více méně posledních dvacet let, možná ještě déle, už od Clintona, avšak přinejmenším od Obamy až po Bidena, podporován politickým křídlem Hillary Clintonové v Demokratické straně. Tento proud se nejčastěji označuje jako progresivistický, ale mohl by se použít i přívlastek neomarxistický. Kdo oponuje, nechť si na Wikipedii otevře heslo „Frankfurtská škola“, „Antonio Gramsci“ a „Jacques Derrida“, popřípadě Jean-Paul Sartre, duchovní guru nejen Pol Pota, ale též současného islamismu.

Výjimkou z tohoto vládnutí bylo první Trumpovo prezidentské období, kde mu však progresivisté z Demokratické strany neustále otloukali kotníky a kopali ho do rozkroku jedním impeachmentem a soudním procesem za druhým. A to pokračovalo další čtyři roky Bidenova prezidentství, zatímco v Evropě se Trump stal ztělesněním ďábla.

Ze světového dění vyplývá, že na pozadí obnoveného boje o novou parcelaci zeměkoule, o nové vymezení zájmových sfér, o získání nových „klientů“ s jejich trhy a surovinami, opět probíhá boj o novou definici člověka, o vymezení, čím člověk vlastně je a jaká je jeho role ve světě, ve vesmíru. Toto je ten hluboký příkop, jenž se táhne napříč dnešní euroatlantickou civilizací, příkop, jenž odděluje na jedné straně progresivisty, tj. lidí přející si všechno nově definovat, přepsat dokonce i biologickou podstatu člověka, na straně druhé konzervativce, usilující zachovat tradiční hodnoty a tradiční pohled na člověka a jeho pohlaví, vidět smysl lidské existence v poznání a zkoumání světa, potažmo vesmíru.

Je to obdoba ideového rozpolcení, jež postihlo Evropu v 17. století, kdy proti sobě nesmiřitelně stáli katolíci a protestanti. I obě tyto strany se lišily ve výkladu, co je člověk a jaký má být jeho postoj k Bohu, což byla tehdejší reprezentace světa, vesmíru, a museli vybojovat mnoho krvavých válek, než se dokázali navzájem respektovat.

Každý čtenář si může udělat jednoduchý test, který mu prozradí, kam patří – stačí odpovědět na otázku: Myslíte si, že planeta Země a vůbec vesmír je tady pro člověka, nebo naopak člověk existuje proto, aby Zemi a vesmíru sloužil? Pokud odpovíte kladně na první část otázky, jste konzervativec, pokud na druhou, jste progresivista. Přitom je velkým paradoxem, že progresivisté, kteří se pokládají za předvoj lidstva, se kladnou odpovědí na druhou část otázky vracejí k archaickému myšlení našich předků pře padesáti tisíci lety, kteří si personifikovali přírodní jevy a příslušným bohům přinášeli oběti, což je myšlenková osa dnešního environmentalismu (příkladem takové oběti současným environmentálním bohům jsou dnes auta se spalovacím motorem).

Z tohoto pohledu je Donald Trump zarytý konzervativec (jinak by si do týmu nepřizval Elona Muska, který nejenže otevřeně sní o kolonizaci vesmíru, ale také na ní intenzivně pracuje) a nyní si vyřizuje účty s progresivisty ve Spojených státech. Jenže nemůže přehlížet, že progresivisté jsou v Evropě stále u moci (a také v bezprostředním sousedství v Kanadě), že kolem konzervativních politických stran stavějí sanitární kordóny, a přestože tyto strany zastupují miliony voličů, odmítají jim přiznat poměrný podíl na moci. To je hrubý faul na demokracii, a politici, kteří jej páchají, nejsou žádní demokrati, i kdy se demokracií stále zapřísahají, ale despotičtí elitáři, pokládající svůj progresivistický světový názor za jedině pravdivý, a každý, kdo má jiný, je „svině“, řečeno slovníkem koordinátora strategické komunikace při Úřadu české vlády plukovníka Foltýna.

Tohle všechno si Donald Trump dobře uvědomuje a nezapomíná ani na nenávist eurounijních hodnostářů, kteří jako progresivisté doufali, že v amerických prezidentských volbách zvítězí jejich kůň Kamala Harrisová. Kupříkladu nynější český prezident Petr Pavel se před zvolením na adresu Donalda Trumpa vyjádřil, že je odpudivá bytost.

Shrňme to. Pro současného amerického prezidenta je Evropská unie, potažmo Evropa, nejen ideový, ale i osobní nepřítel, a byl by hlupák, kdyby progresivisty v Evropě podporoval a držel u moci, když je v Americe z Bílého domu vymetl a nyní je vymetá z federálních úřadů.

Veškeré jeho činy se tedy dají chápat jako ultimátum progresivistické Evropské unii, v podstatě celé Evropě. Dalo by se vyjádřit asi takto:

„Pokud se vy, Evropané, nezbavíte progresivistické vlády mých nepřátel nad Evropskou unií, nemůžete počítat s americkým spojenectvím, ani s vojenskou pomocí, ani s nějakými hospodářskými úlevami. Vyberte si, buď se zbavíte progresivistů ve vládách a budeme opět přátelé a spojenci, nebo si progresivistické politiky, kteří mě nenávidí, ponechejte, ale pak už přátelé nebudeme a vy se budete muset starat sami o sebe, obejít se bez amerického protijaderného deštníku a jakékoli vojenské podpory. Protože progresivistická Evropa nemůže být spojencem mých Spojených států a je pouze železnou koulí na mé noze“

Každé ultimátum je vlastně vydírání z pozice síly. A i toto Doníkovo ultimátum je vydírání, a to přímo globální. Jeho odepření pomoci Ukrajině, řeči o stažení amerických vojáků ze západní Evropy či o vystoupení z NATO a vyvedení Putinova Ruska ze západní izolace, to vše jsou nástroje tohoto ultimáta. A věřte mi, progresivističtí politici v Bruselu v čele s předsedkyní EK Ursulou von der Leyenovou Trumpovu počínání čtou správně a vědí, že jim jde o krk. Samozřejmě to veřejně nepřipustí, nepřipustí to ani mainstreamová masmédia – když evropští novináři vesměs příslušejí k progresivistickému proudu – poněvadž ti evropští voliči, kteří sice s váháním, ale přesto stále volí progresivistické strany, by si mohli uvědomit existenci tohoto ultimáta a mohlo by jim dojít, že teď už nejde o „gryndýl“ a všechny ty další položky progresivismu, ale o bezpečnostní architekturu Evropy, o krk všech Evropanů, a tudíž změnit volební preference, poslat progresivistické politiky k šípku.

Apropos, i konzervativní čtenáři Neviditelného psa, kteří v komentářích jednoznačně odmítají progresivistickou politiku EU, jedním dechem odmítají i zbrojení. Zřejmě jim nedochází, že součástí Trumpova ultimáta je též úmysl vehnat Evropu do zbrojení, neboť zbrojení je nástroj, který má největší potenciál zlomit současnému progresivistickému vedení EU krk, demaskovat před voličskou veřejností neschopnost eurounijních činitelů poradit si s novou geopolitickou situací. Výše zmínění čtenáři jsou tedy sami proti sobě, odmítají to, co by je mohlo progresivistické EU zbavit, takže se chovají stejně pošetile jako člověk, který si chce ukrojit chleba, ale odmítá použít nůž.

V 80. letech minulého století se prezidentu Reaganovi úspěšně podařilo uzbrojit Sovětský svaz, nyní se prezident Trump pokouší uzbrojit progresivistickou Evropu, ale též neméně progresivistickou Kanadu. A stejně jako kremelští komunisté se ani bruselští progresivisté nevzdají, dokud se jejich společenský experiment sociálního inženýrství totálně ekonomicky nezhroutí.

Žádný eurounijní Gorbačov, jenž by přijal Doníkovo ultimátum, zatím v dohledu není.

Tak jednoduché to je.