Pátek 19. července 2024, svátek má Čeněk
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

USA: Divided states of Amerika

diskuse (34)

Donedávna výstavní světová demokracie se proměnila v rozdělené státy americké

Vztah trumpistů a antitrumpistů v současných (roz)Spojených státech není normálním, obyčejným vztahem politického nesouhlasu, nýbrž stavem hluboké existenciální nenávisti. Vzájemněsi oba tábory o sobě myslí, že jsou čistým zlem.Rozdělení Ameriky má ale takřka pravěké kořeny.

Dnešní antitrumpisté mají za to, že Trump je zlý, hloupý, hanebný člověk, který by nejraději byl diktátorem. Trumpisté si myslí, že antitrumpisté jsou nebezpeční fanatici a ideologičtí šílenci, kteří nenávidí Ameriku, její historii a hrdiny, stejně jako svobodu projevu, svědomí a náboženství; přitom Trump je jedinou bariérou mezi nimi a totalitní tyranií.

Kde se tato vzájemná nenávist vzala, odkud přichází? Jaké jsou její kořeny? Striktně vzato, politická rozdělení Ameriky mají dlouhou tradici, jež předchází vzniku USA.

John Adams – aktivní za Americké revoluce v roce 1776 a jeden ze signatářů Deklarace nezávislosti, později druhý prezident USA (1797–1801) – zpětně prohlásil, že za revoluce třetina Američanů byla pro, třetina proti (tzv. loajalisté, kteří se pak odstěhovali do Kanady) a třetina byla indiferentní.

Když po přijetí ústavy vznikl v 90. letech 18. století první americký stranický systém, vládní Federalistickou stranu vedli Alexander Hamilton a John Adams, opoziční stranu demokraticko-republikánskou zase Thomas Jefferson a James Madison. Federalisté si o demo-republikánech mysleli, že jsou to zakuklení jakobíni, kteří chtějí gilotinovat všechny bohaté, úspěšné či výtečné lidi. Stoupenci Jeffersona na oplátku měli za to, že federalisté jsou krypto-monarchisté, kteří chtějí zavést monarchii s Adamsem coby králem.

Nejostřejší rozpojení USA

Obě strany přeháněly a nic z toho nebyla pravda. Volby v roce 1800 však byly velice trpké, Adams prohrál, Jefferson se stal třetím prezidentem, ale nastalo mírové, nenásilné předání moci od jedné strany k druhé. Byl to důležitý precedent. Na stará kolena se bývalí přátelé Adams a Jefferson opět spřátelili a oba, aniž to věděli, zemřeli v ten samý den 4. července 1826, v den 50. výročí Deklarace nezávislosti, kterou jeden napsal a druhý podepsal.

V roce 1800 přišlo uznání výsledku voleb a nenásilné předání moci. O šedesát let později však to štěstí Američané už neměli. Prezidentem byl zvolen kandidát nové Republikánské strany, která odmítala šíření otrokářství na západ, Abraham Lincoln. Nezískal sice nadpoloviční většinu odevzdaných hlasů, ale vyhrál ve Sboru volitelů a stal se 16. prezidentem USA.

Jižanské státy se však s jeho zvolením nesmířily, raději se pokusily odtrhnout (tj. vystoupit z Unie) a založit tzv. Konfederaci, v důsledku čehož vypukla občanská válka Severu proti Jihu (1861–65), kterou Jih prohrál. To bylo to nejostřejší politické rozdělení, doslova rozpojení Spojených států v jejich dějinách.

Po občanské válce panoval v USA relativní konsenzus a politické rozdíly mezi demokraty a republikány byly malé. Nejvíce se týkaly otázky, zda protekcionistická cla (tarify) na zboží ze zahraničí mají být spíše nižší (demokraté), nebo vyšší (republikáni). Jestli měna (dolar) má být kryta zlatem (v roce 1896 republikán McKinley), anebo zlatem i stříbrem (v roce 1896 demokrat Bryan). Zda má být přímá volba senátorů a zda volební právo mají mít i ženy nebo jestli výroba, prodej a popíjení alkoholu mají být zakázané (prohibice) – kladné odpovědi na všechny tři otázky byly schváleny ústavními dodatky, byť ten prohibiční byl později jiným dodatkem zrušen a Američané si opět mohli legálně dát pivo.

Nová doba – nové výzvy

Vstup Ameriky do první světové války nebyl otázkou volební kampaně, Amerika do ní vstoupila uprostřed volebního období. Prezident Wilson požádal o vyhlášení války Německu a Kongres tak učinil. Ke konci se však tato válka stala velice nepopulární a konsenzem ve volbách 1920 bylo: Už nikdy neválčit v Evropě.

Zásadní změnu přinesl prezident Franklin D. Roosevelt (1933–45) se svým programem Nový úděl v 30. letech 20. století, který zaváděl vysokou, bezprecedentní roli federální vlády v ekonomickém životě země a jenž měl Ameriku vymanit z velké krize přelomu 20. a 30. let 20. století. Mezi elitami byl velice kontroverzní, ale u lidu populární, proto Roosevelt opakovaně vyhrával prezidentské volby (dohromady čtyřikrát, přičemž ty poslední v roce 1944 se konaly během druhé světové války).

Po válce opět převažoval výrazný společenský a politický konsenzus, který narušila až 60. léta 20. století: válka ve Vietnamu a protesty vůči ní, hnutí hippies, zápasy za občanská práva černochů, nepokoje, násilnosti a žhářství v ulicích velkoměst, jaké jsme mohli vidět i letos od posledního týdne květnového.

Na Ronalda Reagana nyní my i Američané hledíme jako na velikého a úspěšného prezidenta, který snížením daní nastartoval americkou prosperitu a svou zahraniční a bezpečnostní politikou přivedl Sovětský svaz ke kolapsu. V 80. letech 20. století ale byla jeho antikomunistická zahraniční politika krajně kontroverzní. Demokraté se upřímně báli, že povede doslova k jaderné válce.

Začátek 21. století, 11. září 2001, George Bush mladší a válka proti terorismu, válka v Iráku – opět, velké kontroverze a demonstrace. Tady začíná dnešní toxické rozdělení Ameriky. Pro mnohé demokraty a obecně americkou levici byl Bush „toxický Texasan“ (ačkoli v domácí politice byl sám velice levicový) a nezřídka i „Bushitler“ což je dvousmyslné: Bushitler a Bushitler (shit jest po anglicku ho*no).

S mnohými názory Bushe mladšího lze souhlasit či nesouhlasit, ale Hitlerem opravdu nebyl. A ti, kdo ho za takového považovali, ztráceli soudnost a vyvolávali odpor u jeho stoupenců.

Rok 2008 – velká finanční recese a zvolení mladého, nezkušeného prvního (polo)černošského prezidenta v dějinách USA, Baracka Obamy, do nějž byly vkládány velké, až utopické a nesplnitelné naděje. Které on pochopitelně nenaplnil. Volili ho ti, kdo byli přesvědčení, že 21. století se Americe vůbec nepovedlo.

Špatná ekonomická situace doma a dlouhotrvající nákladné války v zahraničí, na Blízkém a Středním východě, které vděčnost domorodců Američanům nepřinesly. A pak přišel Trump a řekl, že to všechno bylo špatně. A s tímto programem byl v roce 2016 zvolen 45. prezidentem USA.

Trump je úspěšný prezident

Psychologické a charakterové defekty Donalda Trumpa jsou známé. Je egoistický, marnivý, dětinský a ješitný. Odmítá se učit; během brífinků neposlouchá, nýbrž sám mluví a přeskakuje z tématu na téma. A přesto, jeho politika, jak domácí, tak i zahraniční, byla až do vypuknutí pandemie v polovině března úspěšná.

V té domácí to bylo třeba výrazné snížení a zjednodušení daní, schválení před Vánocemi 2017 republikánskou většinou v obou komorách Kongresu, výrazně přispělo k vysokému hospodářskému růstu, ekonomické prosperitě, nízké nezaměstnanosti včetně lidí chudých a příslušníků rasových menšin. Na federální soudy jmenoval originalistické soudce, jak slíbil.

V politice zahraniční byl nejúspěšnější na Blízkém východě – přesunutí americké ambasády z Tel Avivu do (západního) Jeruzaléma nepobouřilo arabské sunnitské země, které to vzaly jako realitu. Naopak odstoupení od jaderné dohody s Íránem z roku 2015 a zabití generála Solejmáního v lednu letošního roku (které se ukázalo jako deeskalační opatření) přesvědčilo tyto země, že to Trump se svou tvrdou linií vůči Íránu, šíitské, z mezinárodního hlediska na Blízkém východě revizionistické mocnosti, myslí vážně.

Tyto země vědí, že nemají důvod se obávat Izraele (pokud ho samy nenapadnou), ale vnímají ho jako svého potenciálního spojence proti Íránu. Proto ten historický úspěch uznávání Izraele ze strany řady arabských sunnitských zemí.

Nejhorší obavy z Trumpovy zahraniční politiky vůči Evropě se nenaplnily; Trump nevyvedl USA z NATO, byť si s touto myšlenkou vážně pohrával. Naopak, jeho tlak na zvyšování obranyschopnosti evropských zemí v podobě plnění dobrovolně přijatého závazku dávat na svou obranu alespoň dvě procenta HDP, byl správný a ku prospěchu Evropy. Mnohé země totiž, alespoň před vypuknutím pandemie, tento závazek začaly plnit.

Trump byl rovněž prvním americkým prezidentem, který formuloval nový konsenzus demokratických i republikánských zahraničně a bezpečnostně politických elit, že vstřícný postoj vůči Číně posledních čtyřiceti let selhal. Čína za současného prezidenta – diktátora Si Ťin-pchinga – se neliberalizuje, natož aby by se demokratizovala. Navíc se spíše z autoritářského režimu opět vrací k režimu totalitnímu a stává se z ní technologicky a digitálně dokonalé totalitní monstrum. A to je agresivní nejen vůči svému obyvatelstvu, ale i navenek. Americko-čínské soupeření bude hlavní geopolitickou realitou světa v příštích desetiletích.

Existovala tedy tady veliká diskrepance mezi Trumpovou úspěšnou politikou (až do pandemie) a jeho neslušným, neprezidentským a nedůstojným chováním a stylem.

Demokraté si za vše mohou sami

Obojí popuzovalo levici a přispělo k její radikalizaci. Samozřejmě každý republikánský prezident, který by měl stejnou politiku jako Trump, ale uhlazenější styl, by americkou levici štval. Trump však svým stylem přiléval olej do ohně.

V situaci, kdy se levé křídlo Demokratické strany, a hlavně mladí levicoví aktivisté, radikalizovalo směrem k socialismu, k radikální a nejen zelené transformaci celé americké ekonomiky, když získalo přesvědčení, že je celá Amerika již od svého založení až dodnes špatná, zlá, a především rasistická a řešením jsou masivní finanční transfery od bělochů k černochům coby reparace za otrokářství, když začalo odmítat dosavadní míry náboženské svobody, svobody svědomí, svobody projevu a slova ve prospěch progresivní ideologie rovnosti všech sexuálních menšin a životních stylů, včetně transgenderu, a jejich nekritizovatelnosti, tehdy začali Trumpa vnímat coby sice lidsky nedokonalou, leč přece jen existující bariéru mezi sebou a těmi z jejich pohledu ideologickými šílenci nikoli ti skalní trumpisté (kteří na Trumpovi nevidí žádnou vadu a považují ho za rytíře bez bázně a hany), ale i mnozí centrističtí či umírnění republikáni, kteří mu dali svůj hlas. Například letos stejně jako před čtyřmi lety dala Trumpovi své hlasy většina bělošských žen i většina vdaných žen (naopak svobodné bezdětné ženy velikou většinou volí demokraty a demokratky).

To je otázka pro umírněné, zodpovědné demokratické politiky: Co udělali špatně, jak mohli svou politikou většinu bílých žen i většinu vdaných žen vehnat do náruče tak nehodného člověka, jako je Donald Trump?

Odpověď: Může za to zbabělost umírněných demokratických centristů tváří v tvář levicovým radikálům. Ochota těch umírněných ustupovat radikálnímu levému křídlu demokratů, neochota mu čelit či neochota násilné protesty v ulicích dostatečně rázně odsuzovat a zakročit proti nim.

To je jednou z hlavních příčin současného fatálního rozdělení americké společnosti. A i oproti průzkumům překvapivě dobrého volebního výsledku Donalda Trumpa.

LN, 7.11.2020

Autor je ředitel Občanského institutu

Aston Ondřej Neff
19. 7. 2024

Von der Leyen je ztělesnění všeho, co je příčinou dramatického úpadku… všeho, na co sáhla. Zničila...

Michael Pánek
19. 7. 2024

Zástupci opozice navrhli, aby slovenský parlament přijal usnesení odsuzující raketový útok na...

Lubomír Stejskal
19. 7. 2024

Ono je to totiž s dnešním Tureckem, potažmo s Erdoganem, podstatně složitější. Jistěže každý...

Martin Mařák
19. 7. 2024

Ani bych se nedivil, kdyby prezident Macron nakonec pověřil sestavením vlády nějakého relativně...

Vratislav Hlubuček
19. 7. 2024

Se znepokojením pozoruji rozvírání Overtonova okna v Ukrajinském konfliktu. Podpora napadené...

Aston Ondřej Neff
16. 7. 2024

Je až pozoruhodné, jak malou pozornost vyvolalo v našich médiích oznámení Roberta Fica z minulého...

Aston Ondřej Neff
18. 7. 2024

Premiér Fiala oznámil že Korejci tam dostaví dva bloky a vláda s nimi vyjedná opci na dva další...

Marian Kechlibar
16. 7. 2024

Ve špionážní klasice Fredericka Forsytha Šakal se nachází scéna, která musela až do včerejška na...

Aston Ondřej Neff
19. 7. 2024

Von der Leyen je ztělesnění všeho, co je příčinou dramatického úpadku… všeho, na co sáhla. Zničila...

Aston Ondřej Neff
17. 7. 2024

Nedávná změna vzezření Psa se chystala delší dobu. Do zákulisí nevidím, jen mohu usuzovat, že s...

ptt Veronika Pitthardová
19. 7. 2024

V úseku mezi Karlovým náměstím a ulicí Otakarova nejezdily několik hodin tramvaje. „Příčinou...

Lidovky.cz, ČTK
19. 7. 2024

Ruský soud v Jekatěrinburgu v pátek shledal amerického novináře Evana Gershkoviche vinným ze...

ČTK, Lidovky.cz
19. 7. 2024

Nehoda minibusu a osobního auta u Lubence na Lounsku si dnes odpoledne vyžádala asi deset...

Eva Obůrková
19. 7. 2024

Léto budiž pochváleno, protože přeje koupání! Ať už jste si zamilovali písečné pláže, zatopené...

van Kateřina Vaníčková, miv Michal Voska, mul Matyáš Müller, dyn Josef Dyntr
19. 7. 2024

Výpadek celosvětového odbavovacího systému postihl i pražské letiště, zpožďovaly se kvůli němu...

Vyhledávání

TIRÁŽ NEVIDITELNÉHO PSA

Toto je DENÍK. Do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston). Příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce.

ondrejneff@gmail.com

Rubriku Zvířetník vede Lika.

zviretnik.lika@gmail.com

HYENA

Tradiční verze Neviditelného psa. Sestává ze sekce Stručně a z článků Ondřeje Neffa - Politický cirkus a Jak život jde. Vychází od pondělka do pátku.

https://www.hyena.cz