Po zmínce o reakci větve zákonodárné a výkonné zbývá ještě ta soudní. Její počínání nikterak nepotvrzuje předpoklad nezávislosti, ochotě řešit nepříjemnosti, kdy rozhodnutí by mohlo mít významný dopad v politické sféře. Proto se soudy ve většině případů odmítají angažovat, s tvrzením, že žalobce, navrhovatel, nemá tzv. legal standing - „právní oprávnění“. Musel by prokázat, ža porušením zákona „utrpěl újmu“. Soudy rovněž nepřipouštějí příležitost k iniciativě zvané discovery, proceduře, jež by žalovaného Obamu přinutila ke zveřejnění požadovaných dokumentů.
Jurista Philip J. Berg předložil soudu přísežné prohlášení spolu s transkriptem telefonního rozhovoru s Obamovou babičkou, což soud odmítl jako frivolous.
Soudce (U.S.District Court) R. Barclay Surrick jeho iniciativu odmítl pro onen „lack of standing“, se zdůvodněním, že opačné rozhodnutí „by vykolejilo demokratický proces zrušením volby kandidáta, pro něhož miliony lidí hlasovalo (což pravda byla) a kandidát prošel důkladným prověřením (underwent excessive vetting - což pravda nebyla)“
Alan Keyes, neúspěšný černošský kandidát pro týž úřad, který Obama získal, pár dní po volbách 2008 se začal soudní cestou domáhat, aby Obama předložil důkaz, že je „natural-born citizen“. Po téměř dvou letech váhání soudce Arthur G. Scotland (U.S.Court of Appels of California) rozhodl, že státní sekretář Kalifornie nemá povinnost vyšetřovat a rozhodovat o oprávnění kandidátů, tak jak vyžaduje americká ústava.
Proč tedy nerozhodne soud, usurpující své oprávnění angažovat se ve všemožných i nemožných kauzách? Soudcova odpověď: tohle ať si rozhodnou politické strany.
V případě vojenského lékaře podplukovníka Terrence Lakina rozhodla plukovnice justiční služby Denise Lindová, že „není relevantní zabývat se požadavky na zjišťění Obamovy způsobilosti“. Zamítla přiznání práva oné discovery přimět prezidenta k předložení požadované dokumentace se zdůvodněním, že takový požadavek by mu mohl způsobit embarrassment (“přivést do rozpaků, způsobit těžkosti, potíže“). Prapodivná racionalizace osoby vykonávající povolání s nezřídka nepříjemným dopadem. Plukovnice případ uzavřela s doporučením, vítaným i civilními soudci, aby se tak ošidnou agendou zabýval Kongres: procedurou jménem impeachment, té jediné přípustné, jak odstranit prezidenta z funkce. (Prozatím poslední takový pokus - v případě křivopřísežníka a erotomana labužníka Clintona, v souvislosti s hrátkami s orální dychtivkou Monikou Lewinskou - ale neuspěl.)
Ve sporu Hollister v. Soetoro et al, soudce James Robertson (U.S. District Court, Washington, D.C.) pokáral žalobce a odmítl žalobou se zabývat s odůvodněním, že „dovolit projednávání takového případu by dokazovalo, že právo je foolish (“hloupé, pošetilé, bláhové“) nebo že Amerika má příliš mnoho právníků, kteří nemají co dělat“. Což je sice pravdivé, ale zcela irelevantní pro postatu žalobní iniciativy.
Nejčileji si počíná Orly Taitz, v Rusku narozená, v Kalifornii sídlící advokátka a též zubní lékařka, v této agendě se vrtající. V Los Angeles má mezi svými klienty několik armádních důstojníků odmítajících sloužit pod Obamou, jehož nepovažují za legitimního prezidenta a tím i jejich hlavního velitele. Uspěla s obhajobou armádního důstojníka (major Stefan Frederick Cook), který odmítl převelení do Afghánistánu s odůvodněním, že o nepříslušnosti Obama být jeho vrchním velitelem. Případ se vyřešil zrušením příkazu k převelení..
U téhož soudu ve státě Georgia soudce Clay Land se slovy „breathtaking in its arrogance and borders on delusional“odvážnou advokátku zubařku potrestal pokutou 20.000 dolarů pro misconduct (“špatné, nevhodné, nepřípustné chování“) s odůvodněním, že její iniciativy jsou frivolní. Posmíval se jejímu zájmu, pochybám o Obamově kvalifikaci, zesměšňoval ji přirovnáním, že „někdo třeba přijde přesvědčen, že prezident je mimozemšťan z Marsu a soud aby nařídil zkoušku DNA a tak uvedl v platnost Ústavu.“
Soudce Royce Lamberth (U.S.District Court, Washington, D.C.) v jiném případě se vysmál její iniciativě, se slovy „today is not your lucky day“. Došel k závěru, že neexistuje skutečný zájem o rozhodnutí, zda Obamovo Social Security Number je autentické nebo falešné. Prezidentova potřeba jeho soukromí převáží vše ostatní (the need for privacy for the president trumps all else). Tento soudce s takovým uvažováním v případě Michaela Astrue, vysoce postaveného činitele (Social Security Commissioner), vyjádřil poučení, že eventualita podvodu se ho netýká.
Vytrvalá bojovnice Taitz u odvolacích instancích rovněž neuspěla.
Advokát Mario Apuzzo ve věci Kerchner v. Obama se dostal až k Nejvyššímu soudu s požadavkem, aby spor buď sám rozhodl, nebo vrátil k projednání k nižší instanci v New Jersey. Také tento pokus ztroskotal z procedurálních důvodů (“on technical grounds“), že se žalobci nepodařilo prokázat újmu přímo mu Obamou způsobenou, což ovšem byla podmínka nesplnitelná.
Došlo k desítkám iniciativ soudní cestou se domáhat zjištění, zda Obama je oprávněn zastávat úřad prezidenta. Prozatím ve všech případech, z formálních procedurálních důvodů, došlo k odmítnutí meritem věci se zabývat. Tak reagovaly všechny soudy, včetně toho Nejvyššího ve Washingtonu („to be denied a full hearing“), bez přiznání oprávněnosti kohokoliv se takto zajímat (“lack of standing“). Lord Monckton tuto neochotu ohleduplně charakterizoval slovy „the judges used intelectually questionable arguments“.
Michael Jablonski, Obamův hlavní právní zástupce, započal několik manévrů, aby zabránil projednávání jako irrelevant - nezávažné, zbytečné.
V několika případech předem oznámený soudní proces se bez slova vysvětlení
nekonal. Soudce James Robertson ve Washingtonu se nepříjemnosti zbavil takovýmto sdělením: „The issue of the president’s citizenship was raised, vetted, blogged, texted, twittered, and otherwise massaged by
- - -
Přílišný zájem zabývat se Obamovou minulostí by mohl nepříjemně potřísnit i mnohé politiky a byrokraty, kteří v někdejším nadšení pro Obamu ignorovali ono vetting.
Pomíjím jména a aktivity podobně se angažujících právníků. Je tedy vůbec někdo, kdo je či mohl by být oprávněn? Prozatím všechny soudy, včetně Nejvyššího soudu ve Washingtonu, odmítly se tak ošemetnou záležitostí zabývat („to be denied a full hearing“). Toť v zemi světově proslulé soudním projednáváním i těch nejbizárnějších pitomostí. Slovy již dřív zmíněného juristy (Philip Berg) „if one court had guts enough to deal with this and allow discovery, Obama would be out of the office“ - jestliže některý soud bude mít dost odvahy se do toho pustit, bude to Obamův konec.
O příčínách takové univerzální neochoty si lze ovšem ledacos myslet. Slýchávám rozličné názory, vysvětlování, z nichž jen některá se vzájemně vylučují:
Obavy z násilí z černošských řad, i když jsou jen třináctiprocentní menšinou v národě. Leckdo si ještě pamatuje uragány násilností, ničení, ba i vraždění ve čtvrti Watts metropole Los Angeles.
Nejen takový strach, ale i snaha zabránit zveřejnění skutečného stavu věcí. Však tím by diskreditoval nejen Obamu, ale i přemnohé významné osobnosti, které tohoto instantního idola prosazovali, za jeho magnetické, téměř mýtické vlastnosti se zaručovali.
A příčinu snad nejzávažnější vyjádřit jedním slovem PATRIOTISMUS. Pomyšlení, jak kolosální katastrofický dopad by to mělo nejen na reputaci země ve světě, ale v domácím prostředí. Přiznáním skutečnosti, že v čele státu stál podvodník, platnosti by pozbyly jím podepsané zákony, jmenování, mezinárodní závazky. Všechno by se důkladně rozkymácelo.. Devět členů Nejvyššího soudu, vzdor různosti jejich orientace, jsou všichni patrioté a vlastenecké přesvědčení aby notně ovlivňovalo až dominovalo jejich rozhodnutí, co v tomto potenciálně tak explozivním případě si počít či nepočít. Do mysli se vtírá precedent před půl stoletím - zavraždění prezidenta J.F. Kennedyho a značně pak spěšné ujišťování Warrenovy komise, její podrobné, leč málo přesvědčivé zprávy, jež označila samotáře Lee Harvey Oswalda jako jediného strůjce neštěstí, bez jakéhokoliv neblahého dopadu na tehdy již nukleárně vybavený svět.
- - -
Významné je kriterion spolupracovníků, jakými se obklopuje hlava státu. V Obamově Bílém domě fungoval právník Rashad Hussain, věk 31 roků, s pozoruhodnou kvalifikací jako tzv. hafiz - nadšenec, který se naučil nazpamět celý Korán. Obama ho povýšil do role velvyslance u OIC (Organization of the Islamic Conference), 57 členských zemí, s agendou prosazovat privilegovaný status islámu, zavedení globálního postihu jakýchkoliv údajných provinilců, a pokračujícím úsilím o definitivní delegitimaci státu Izraele. V Bílém domě nyní pracuje Mazen Asbahi, muslim aktivista z Chicaga, kolega ve výboru islámské nadace, spolu s s imámem Jamalem Saidem, potřísněným podporou teroristického počínání jako tzv. unindicted co-conspirator.
Do rezortu domácí bezpečnosti, zabývající se terorismem (DHS - Department of Homeland Security), přijati kandidáti jako Arif Alikhan a v Damašku narozený Kareem Shora, oba uvedení s přívlastkem devout (“oddaný, zbožný“). Unikátní druh kvalifikace, nezmíněné u příslušníků jiné víry, že třeba by tak byl představen některý devout katolík nebo protestant.
John B. Brennan, Obamův hlavní poradce v záležitostech kontraterorismu, se omluvil muslimským studentům aktivistům za přílišný dohled státních orgánů a nevhodnou atmosféru kolem mnohých islámských charitativních organizací, nezřídka obviněných z finanční podpory teroristických aktivit. Ve State Departmentu působí Michael Posner ve funkci Assistant Secretary of State, Bureau of Democracy, Human Rights and Labor, s oprávněnou reputací radikálního prosazovatele „otevřených hranic“. Energicky se též angažoval proti zavedení bezpečnostních opatření, k nimž došlo po 11. září 2001.
Obama zrušil tradici událostí s náboženským zaměřením v Bílém domě, ale zavedl novou tradici islámskou. Islám nepřestává být zdůrazňován jako náboženství míru a nechybí zábrany k jeho hagiografickému velebení o historickém vlivu na rozvoj Ameriky, jakož i za znamenitý přínos k rozvoji vědy a kultury všude ve světě. Obamův projev v Kahiře, který si on cení jako jeden ze svých nejznamenitějších, mu pomáhal psát tam doprovázející Rashad Hussain, onen přeborník v memorování Koránu.
Jestliže islám je příkladným náboženstvím míru, to pak by ovšem islámský terorismus byl oxymoron,, vzájemně se vylučující nesmysl jako je suchá voda, živý nebožtík nebo demokratický komunista. Nastalo mlžení, příval eufemismů, sémantického šperkování. Terorista, který v Izraeli vyhodí mateřskou školku do povětří, ovšem není, nemůže být terorista, ale toliko jakýsi militant. Z oficiální mluvy Washingtonu ledacos zmizelo: žádná již zmínka o „war on terrorism“, nic o džihádu, žádný již „islamic terrorism“, ale pouze neurážlivé dvousloví „violent extremism.“
BUDE POKRAČOVÁNO
Neoficiální stránky Oty Ulče