Ve vzpomínkách se vracím k k americkým prezidentským volbám v roce 2012, když při televizní debatě kandidátů - Barack Obama, s černošstvím se stoprocentně ztožňující syn neméně stoprocentně bělošské matky, versus Mitt Romney, bývalý guvernér značně pokrokového státu Massachusetts.

Tento posléze prohravší kandidát na otázku, co že je nyní (čili tehdy) největším nebezpečím světovému míru, ukázal směrem k Moskvě a vládnoucímu prezidentovi v Kremlu. Tak nejapné uvažování vyvolalo burácivý posměch jak ve studiu, tak v mediích a v milionech domácností u televizorů vysedávajících. Což tedy bylo v době před Putinovým pozřením krymské oblasti a rozpoutáním de facto občanské války ve východní části Ukrajiny, nyní samostatného, již nikoliv sovětského státu.

A v té době jméno Donald Trump v politickém světě vůbec nic neznamenalo.

Přemnohé se od té doby změnilo, objevil se jinačí republikánský konkurent, dokonce s takovou drzostí, že utkání v listopadu 2016 vyhrál. Snad ani kandidátem Trumpem nepředvídaný triumf se uskutečnil.

V táboře jednomyslně předvídané vítězky, hamižné Hillary Clintonové, nedošlo k odpalování vítězných rachejtlí, odšpuntování veletuctů lahví šampaňského. Černošská zákonodárkyně Maxine Watersová ve washingtonském Kongresu už víc než tři desetiletí vysedává. Jak jsem před pár dny v předchozím textu poznamenal, tato dáma se o republikánech zásadně vyjadřuje jako o nepřátelích, za pochodu Washingtonem prohlásila: „Nevážím si tohoto prezidenta. Nevěřím tomuto preezidentovi.On nepracuje v nejlepším zájmu amerického lidu. Budu bojovat každý den, až bude dosažen jeho impeachment, vypuzen bude z Bílého domu.“ Impeachment je řešením, které se v historii ještě nikdy nezdařilo.

- - -

Konzervativní politik a pilný komentátor Pat Buchanan ve svém nedávném textu s názvem „Patching It Up With Putin“ (Townhall, 7.7.2017) se zmiňuje o užitečnosti komunikace s nynějším ruským vedením.

Vracím se do doby prezidenta Dwighta Eisenhowera. Léta to byla padesátá minulého století, v Kremlu tehdejším vládcem byl Nikita Sergejevič Chruščov. Ten se připravoval na cestu do Ameriky, na zasedání OSN, kde se pak proslavil bušením svou zutou botou ke zdůraznění své nelibosti z projevu předchozího řečníka (přítomna tomuto historickému výbuchu byla má pozdější manželka, tehdy pracovnice UNICEF).

Této události ovšem předcházela invaze Sovětské armády do Maďarska a ke krutému potlačení maďarských bojovníků za svobodu, na podzim roku 1956. Posléze hostitel Eisenhower se Chruščovovi nezmínil ani o invazi do Maďarska, ani o bušení botou v OSN.

Po Eisenhowerovi v Bílém domě zasedl J.F. Kennedy. Sovětská dodávka raket na Kubu v roce 1962 ale nezabránila Kennedymu, aby zareagoval smířlivým gestem vůči Moskvě ve svém pojevu na American University v červnu 1963.

President Nixon při svém prvním setkání s Leonidem Brežněvem se nepustil do srpnového přepadu tehdejšího ČSSR roku 1968 pěti bratrskými armádami.

Jak by teď měl prezident Trump zareagovat se záměrem ukončit občanskou válku v Sýrii a odvrátit novou válku na Korejském poloostrově?

Konzervativec Buchanan se též zmínil o nijak příznivých iniciativách NATO přítomností jeho loďstva v Baltickém moři. Rovněž o 78 dnech amerického bombardování Srbska, tradičního ruského spojence, přinuceného vzdát se historické provincie Kosovo. Rovněž se zmiňuje o naší americké aroganci a nedostatku vlastní schopnosti „dívat se na sebe tak, jak nás ti jiní vidí“ (to see ourselves as others see us).

Zřetelný společný zájem obou stran se týká Sýrie, Iráku, likvidace ISIS kalifátu.

- - -

Za první polovinu roku s novým prezidentem mnohé bylo docíleno v domácí i zahraniční politice (například zrušení zcela zbytečných předpisů). Cokoli o užitečných výsledcích se většina mediálních zdrojů odmítla zmínit. O prioritách nerozhoduje realita, ale nezastíraný zájem tohoto prezidenta a jeho iniciativy zničit. Neutuchá snaha ho za každou cenu z Bílého domu vypudit. Za onu první polovinu prvního roku vše, co učinil, bylo zavrženíhodné nebo bylo třeba předstírat, že se vůbec nestalo. V době prezidenta Bushe se opakovalo jeho rčení o Putinově důvěryhodnosti, ve smyslu, že mu věří, když se mu do očí dívá.

V očích amerického politického establishmentu Trump, jakkoliv se do té doby ani jednou s Putinem nesetkal, přesto již byl hodnocen jako jeho loutka. K prvnímu setkání došlo začátkem druhé poloviny tohoto roku 2017. Z předpokládané iniciativy německé kancléřky Merkelové došlo ke shromáždění představitelů dvaceti reprezentantů evropských a severoamerických států, a sice v Hamburku. Výběr lokace takového konání přivolával reminiscenci 9/11 - datum 11. září 2001: však k úspěšnému plánování katastrofálního útoku sebevražedných islamistů na newyorské mrakodrapy došlo právě v této přístavní metropoli. Tato volba kancléřky Merkelové jistěže nebyla náhodná, rovněž s uvážením nedostatku vzájemných sympatií se zaoceánským partnerem.

Trump napřed zamířil do Polska, kde na památném místě statečného povstání v roce 1944 pronesl pozoruhodný projev, mnohými hodnocený jako jeho dosud zcela nejznamenitější. Zdůraznil nejen obrovské zásluhy polského národa o své přežití, ale i nynější obhajobu západní civilizace, ta musí zvítězit.

Reakce na tento vynikající projev v mnohých kruzích nemohla překvapit. Zejména, ale nikoliv výlučně v černošských kruzích (politicky korektněji „afro-amerických“, ač naprostá jejich většina v Africe nikdy nebyla a ani nebaží), tato Trumpova obhajoba západní civilizace je zatracována jako projev a důkaz rasismu.

Naštěstí se přece jen najdou tvorové s všelijakou pigmentací, kteří se ozvou se samozřejmostí, že civilizace není záležitosti barvy kůže, však stačí se kolem sebe rozhlédnout a uvědomit si výkony té či oné civilizace. Třeba očkování.

Z New Yorku se do Hamburku vypravil i primátor de Blasio, velice politicky korektní stvoření. Černošská policistka, matka dvou dětí, zastřelena. Nejeden vrah zastřelen. De Blasio odspěchal nikoliv ke shromáždění, k němuž beztoho nebyl pozván, ale aby se spojil s demonstrujícími vandaly. Několik set jich bylo zatčeno, de Blasio mezi nimi nebyl.

Konečně se Trump s Putinem setkali. Předpokládaná délka společného posezení se odhadovala na dvacet minut. Ve skutečnosti trvala dvě hodiny a šestnáct minut. Ač Trump byl varován, aby se nepustil do tématu, v Americe ad infinitum nekonečně zmiňovaného - jak že Moskva zasahovala do prezidentských voleb s tak nečekaným výsledkem -, Trump se zmínil a Putin si nesundal střevíc, aby se jím do Trumpa trefil.

Na ledačems - například o jakémsi příměří v Sýrii - se shodli, víc rozumné spolupráce se podaří v úsilí zlikvidovat ISIS. Obtížnější bude a vlastně už je snaha pohnout Čínu, aby přiměla Severní Koreu k jakémusi rozumu.

KONEC