Už víc jak měsíc pracuje v Bílém domě nový president. V historii už čtyřicátý čtvrtý, třináctý z těch, které pamatuji, a osmý, který je i „mým“ presidentem. 20. ledna 1969 skládal přísahu Richard Nixon a já jsem v ten mrazivý den s rodinou zahajoval, tehdy v Hartfordu, Connecticut, svou „americkou anabázi“. Ani Nixon, ani já jsme netušili, co nás čeká, a jak se ukázalo, já jsem dopadl podstatně lépe. Tak tedy po mých 40 letech v USA máme Baracka Obamu, navzdory mnohým skeptikům prvního presidenta tmavé pleti. Přebírá zemi ve stavu těžké ekonomické krize, se znepokojujícím stavem zdravotnictví, při vedení dvou válečných konfliktů, stálé hrozby terorismu a silně pošramocené reputace jména USA ve světě. Měli jsme možnost číst či slyšet hodně špíny, pomluv, kritiky a skepse a teď jen čekáme, jak se Barack Obama projeví. Tři čtvrtiny amerických občanů zatím věří, že se zase vrátí dobré časy.

Pokusím se projít historií presidentů, které pamatuji - ti starší se mnou a pro ty, kteří se narodili později, to možná bude zajímavé, protože politika, rozhodování a postoje těchto osobností nutně a silně ovlivnily to, v čem se teď, prakticky v celém světě, potácíme.

Franklin D. Roosevelt byl zvolen také uprostřed těžké ekonomické krize, která brzy přerostla v krizi světovou. Třináct milionů nezaměstnaných, bankovnictví téměř nefunkční – země čekala na zázrak. Nový president prosadil státní zásah do hospodářství, akce, kterých se hrozili oponenti na pravém křídle a varovali před socialismem sovětského typu. Nebyla to lehká posice, ale pozvolna se dařilo roztáčet zaseknuté soukolí stagnující ekonomiky. Prosadil mnoho různých státních (veřejných) zakázek, položil základ pro Social Security (sociální zabezpečení) a po svém druhém zvolení soubor sociálně prospěšných zákonů, které nazval „New Deal“ (Nový úděl). Proti vůli mnohých pacifistů a isolacionistů (při zachování oficiální neutrality) prosadil finanční a materiální podporu Velké Britanie, která utrpěla porážku na frontách v západní Evropě a stála před hrozbou nacistické invaze. „Zásluhou“ japonských militaristů se dostaly USA, v tu chvíli na válku naprosto nepřipravené, do víru světového válečného konfliktu. Po počátečních neúspěších začínalo být jasné, že USA se svými spojenci jsou na cestě k vítězství. Přes velice obtížné akce v Tichomoří se Američané vylodili v severní Africe a po úspěšném vylodění v Normandii už vše spělo k rychlé porážce nacistů. Roosevelt, Churchill a Stalin na konferencích v Teheránu, Maltě, Jaltě a Postupimi spolupracovali na koordinaci závěrů válečných operací a na uspořádání osvobozených území po jejich ukončení. Rooseveltovi se občas dává za vinu, že příliš ustupoval Stalinovi a dokonce že si rozdělili Evropu na území, která budou ovládat. Už jsem tady před časem psal a vysvětloval, že to je tvrzení nepodložené žádnými fakty. Že se potom vše vyvíjelo tak, jak pamatujeme, nebyla vina Roosevelta ani Churchilla, ale následek Stalinových porušení smluv, pod kterými se společně podepsali. Roosevelt se zasloužil mimo jiné o realizaci plánu Organizace spojených národů. Ještě jedna zajímavost: Albert Einstein napsal začátkem čtyřicátých let Rooseveltovi dopis, ve kterém upozorňoval na nesmírné nebezpečí, které by vzniklo, kdyby se nacistům podařilo vyrobit nukleární bombu, na níž němečtí vědci usilovně pracovali. Vyzval Roosevelta, aby zmobilizoval všechny americké vědce a rozhodně předstihli Hitlera. Tak na popud Einsteina vznikl Projekt Mannhattan a Američané byli naštěstí první, kteří tuto hroznou zbraň vyvinuli, vyrobili a vyzkoušeli. Einstein byl po zničení Hirošimy a Nagasaki velmi nešťasten, naivně prý doufal, že tato zbraň bude sloužit pouze jako deterrent (prostředek k zastrašení). Toho se ovšem Roosevelt nedočkal, toto závažné rozhodnutí leželo před jeho následníkem Harry Trumanem. Myslím, že je možno souhlasit s názorem, že použití bomby urychlilo kapitulaci Japonska, a tak vlastně zachránilo mnoho životů jak Američanů, tak i Japonců. A později, v letech studené války, nukleární zbraně byly deterrent, tak jak jako v Einsteinových představách.

Harry Truman, Rooseveltův vicepresident, nastoupil funkci po náhlém presidentově úmrtí. V Evropě už byl mír, když v jednání „Velké trojky“ pokračoval v křesle svého bývalého šéfa. Postupimská konference ale ukázala, že poválečná spolupráce se Sovětským svazem nenaplní Rooseveltovy a Churchillovy představy. Truman ještě stačil na domácí frontě zdokonalit Social Security, zákon o zaměstnanosti, zlepšení úrovně bydlení a řadu různých sociálně důležitých zákonů, soubor zvaný „Fair Deal“. Ale opravdová práce ho čekala na poli zahraniční politiky. Sověti vyvolali konflikt v Turecku a Řecku. Trumanovi se podařilo přesvědčit kongres k protiakci. Tato úspěšná zahraniční pomoc a systém dostala známé jméno „Trumanova doktrina“. Dále se souhlasem kongresu vyhlásil tzv. Marshallův plán - nesmírně vydařený plán na oživení ekonomiky ve zničené Evropě. Evropu rozdělila „železná opona“. Stalin vyhrotil už tak vážnou situaci blokádou Západního Berlína, Truman chladnokrevně odolal „radám“ k násilné akci a vytvořil letecké zásobování obyvatelů města, které bylo před vyhladověním. Tzv. vzdušný most stačil zásobit Berlíňany potravinami, ošacením a dokonce i uhlím, než Stalin nakonec ustoupil, zatímco prestiž Američanů v Německu nesmírně stoupla. Truman potom inicioval založení NATO. Když Severní Korea, vyzbrojená a podporovaná Sověty, přepadla svou jižní část, Truman přesvědčil spojence v OSN ke společné akci a vytlačil agresory zpět. Čína vstoupila do konfliktu a Truman byl pobízen k použití atomové zbraně. Tentokrát ale správně posoudil situaci a nakonec konflikt vyřešil diplomaticky, vyjednáním příměří na původních hranicích mezi Severní a Jižní Koreou. Poté se rozhodl už na další prezidentský termín nekandidovat.

Následné volby, v roce 1953, vyhrál přesvědčivě hrdina z druhé světové války Dwight Eisenhower. Ve válce byl nejdříve vrchním velitelem vylodění Američanů v severní Africe a později byl jmenován vrchním velitelem spojeneckých vojsk na evropské západní frontě otevřené vyloděním v Normandii. Armády pod jeho vedením a samozřejmě i úspěšnými akcemi Sovětů na východě přinutily nakonec Německo ke kapitulaci. Eisenhowerovi bývá vyčítáno, že mohl (či měl) postoupit až do Berlína. Svůj tehdejší postoj zdůvodňoval tím, že by těžko vysvětloval kongresu (národu) zcela jisté, velké ztráty na životech amerických vojáků. Určitě ale mohl (měl) - a asi bez velkých problémů či ztrát - osvobodit Prahu, jak chtěl známý generál George Patton. My, Češi, nejlépe víme, že vše mohlo vypadat zcela jinak! Ale stalo se. Později byl Eisenhower jmenován prvním velitelem NATO. Jako president si vedl velmi dobře a byl velmi oblíben. Vystupoval jako „moderní republikán“ (jeho slova). Dokončil Trumanem započatou akci v Koreji podepsáním příměří. Po smrti Stalina se snažil o jakési oteplení vztahů se Sovětským svazem, podepsal dohodu o neutralitě Rakouska a v roce 1955 inicioval mezinárodní konferenci svolanou do Ženevy – konferenci o odvrácení jaderného konfliktu. Byl také u vzniku aktivity „Atomy pro mír“ (dodávku uranu pro mírové účely na pomoc zemím, které to potřebují) . Pro Američany je ale stejně důležitá jeho aktivita v domácí politice. Pokračoval ve zdokonalování Rooseveltova New Deal a Trumanova Fair Deal, usiloval o vyrovnaný rozpočet, prosazoval rasovou desegregaci, vydal rozkaz k ozbrojenému zásahu proti rasistickým fanatikům v Little Rock v Arkansasu. Známý je Eisenhowerův výrok: „There must be no second class citizens in this country!“ (V této zemi nesmí být žádný občan méněcenný!)

(pokračování zítra)

Portland, Oregon