Americkou veřejnost značně pobouřilo a rozhořčilo rozhodnutí pojišťovacího gigantu American International Group, Inc. (AIG) vyplatit zhruba 460 zaměstnancům bonusy v celkové výši 165 milionů dolarů (přitom více než 40% této částky - 72 milionů dolarů - mělo obdržet pouhých 22 manažerů)ⁱ. Tváří v tvář téměř „lynchující“ náladě občanů se politici začali vzájemně předhánět, kdo z nich co nejostřeji vyjádří své „morální znechucení“. Sněmovna reprezentantů dokonce minulý čtvrtek urychleně odhlasovala zákon, jímž retroaktivně uvalila „punitivní“ 90% daň na finanční bonusy v AIG a dalších společnostech, které obdržely od státu pomoc alespoň ve výši 5 miliard dolarů. Tomuto pozdvižení se na jedné straně nelze divit. AIG se v důsledku nadměrného riskování při obchodech s deriváty (zejména při uzavírání tzv. swapů úvěrového selhání) stala v září loňského roku de facto insolventní a od té doby „přežívá“ jen díky masivním finančním injekcím od státu. Stát (a tudíž nepřímo i američtí občané) se přitom výměnou za tyto „půjčky“ stal vlastníkem 79,9% akcií AIG. AIG navíc vykázala za poslední čtvrtletí roku 2008 rekordní ztrátu ve výši 61,7 miliardy dolarů. Za těchto okolností je vcelku pochopitelné, že američtí občané vnímají tyto bonusy jako nehoráznou snahu úzké skupiny manažerů krachující firmy obohatit se na úkor daňových poplatníků.

Hněv občanů však dle mého soudu směřuje mylným směrem. V prvé řadě je třeba upozornit na fakt, že dotyčný bonusový plán byl v AIG schválen již na začátku roku 2008, tedy ještě za předchozího vedení. Vláda přitom od září 2008 pojišťovně masivně finančně pomohla již třikrát. Pokaždé mohla při vyjednávání podmínek bailoutu snadno prosadit změnu bonusového plánu. Koneckonců, kdyby vláda nechala AIG padnout, nároky na vyplacení těchto bonusů by byly jen jednou z mnoha pohledávek v rámci insolvenčního řízení a pravděpodobně by ani zdaleka nebyly uspokojeny v plném rozsahu. Pakliže vláda neuznala za vhodné vyjednat modifikaci bonusového plánu, může to naznačovat její inkompetenci anebo tendenci jít příliš na ruku velkým finančním institucím na úkor zájmů daňových poplatníků.

Nicméně skutečný skandál ohledně AIG spočívá úplně v něčem jiném. Bonusy ve výši 165 milionů dolarů se sice zdají vysokou cifrou, ale tato částka naprosto bledne v porovnání s 173 miliardami dolarů, které Spojené státy postupně „nalily“ do AIG počínaje zářím 2008. Jinými slovy, tyto bonusy činí méně než jedno promile (desetinu procenta) dosavadní finanční pomoci, kterou AIG od státu obdržela. Stěžejní otázkou je tedy spíše to, jak bylo naloženo se zbývajícími 99,9 % výše zmíněné astronomické částky. Ukazuje se přitom, že bailout AIG je fakticky bailoutem věřitelů AIG, zejm. protistran AIG z derivátových obchodů. Značná část této státní pomoci totiž vzápětí skončila právě v rukou věřitelů AIG. Podle nedávno zveřejněných údajůⁱⁱ náleží mezi největší příjemce těchto peněz Goldman Sachs (12,9 miliard dolarů), Merrill Lynch (6,8 miliard dolarů), Bank of America (5,2 miliard USD), Citigroup (2,3 miliard USD) a Wachovia (1,5 miliard USD). Američtí občané navíc prostřednictvím AIG vydatně podporují i evropské banky. Evropským bankám připadlo zhruba 60 miliard dolarů: z toho téměř 12 miliard dolarů francouzské Société Générale a německé Deutsche Bank, 8,5 miliard britské bance Barclays a 5 miliard dolarů švýcarské UBS. Většinou šlo o půjčky, které AIG poskytla Newyorská Federální rezervní banka. Celý proces je velmi netransparentní; donedávna vláda dokonce odmítala zveřejnit seznam konečných příjemců těchto peněz. Ačkoli je AIG insolventní, protistranám jsou z veřejných zdrojů vypláceny jejich pohledávky v plné nominální hodnotě. Celá záležitost se tedy jeví jako snaha pomáhat vybrané skupině velkých bank natolik oklikovým a neprůhledným způsobem, aby neupoutal pozornost občanů a nevyvolával kritiku.

Členové Kongresu by tedy svůj vzácný čas měli spíše věnovat důkladnému zkoumání bailoutu AIG a jejích protistran. Jaký účel vláda těmito kroky sledovala? Jak hodlá vláda naložit s AIG v budoucnu? Bude i nadále „řešit“ situaci tím, že bude masivně „pumpovat“ do AIG peníze daňových poplatníků (dalších 30 miliard USD je na cestě)? A konečně: lze vůbec hodnotit státní „záchranu“ AIG jako rozumné opatření, anebo byla k dispozici lepší alternativa, např. restrukturalizace AIG a hromadné vypořádání jejích dluhů ve standardním insolvenčním řízení? Obhájci bailoutů s oblibou poukazují na paniku, která vypukla mezi investory poté, co vláda v září 2008 nechala padnout investiční banku Lehman Brothers. Nicméně do té míry, do jaké lze vůbec toto dramatické zhoršení finanční krize přičítat krachu Lehman Brothersⁱⁱⁱ, bylo hlavní příčinou oné paniky zřejmě spíše to, že předchozí bailouty (zejm. investiční banky Bear Stearns v březnu 2008) vyvolaly u tržních aktérů očekávání, že vláda bude nezajištěné věřitele velkých amerických finančních institucí konzistentně chránit před ztrátou a že jsou to tedy pouze akcionáři, kdo jsou vystaveni vážnému riziku. Není proto divu, že rozhodnutí vlády nechat padnout Lehman Brothers investory překvapilo a šokovalo, neboť tuto variantu nepovažovali na základě minulého jednání vlády za pravděpodobnou^iv.

Místo toho, aby si kladli výše nastíněné klíčové otázky, členové Sněmovny reprezentantů se svezli na populistické vlně týkající se relativně okrajové věci. Punitivní a retroaktivní daň je dle mého názoru vrcholem parlamentní svévole. Je jen dalším příkladem impulzivních a nepromyšlených ad hoc intervencí, jimiž stát zvyšuje nejistotu tržních aktérů a tím prohlubuje recesi, resp. zpomaluje „ozdravné“ procesy v ekonomice.

**************
ⁱ Viz dopis, který zaslal Nejvyšší státní zástupce státu New York Andrew Cuomo dne 17. března 2009 Barneymu Frankovi, předsedovi Výboru Sněmovny reprezentantů pro finanční služby.
ⁱⁱ Viz dokument AIG Discloses Counterparties to CDS, GIA and Securities Lending Transactions, 15. března 2009, . Srov. též článek A.I.G. Lists Banks It Paid With U.S. Bailout Funds, NY Times, 16. března 2009.
ⁱⁱⁱ Ekonom John B. Taylor argumentuje, že z hlediska načasování šlo spíše o reakci trhu na Paulsonův plán výkupu „toxických aktiv“ od bank – viz The Financial Crisis and the Policy Responses: An Empirical Analysis of What Went Wrong, listopad 2008, str. 15-18.
^iv Srov. články ekonoma Willema Buitera The Fed’s moral hazard maximising strategy, 6. března 2009, a Slaughtering sacred cows: it’s the turn of the unsecured creditors now, 18. března 2009.