Vše, čím prezident Obama vstoupí do dějin, už je prakticky dokonáno. Do konce svého funkčního období bez souhlasu republikány ovládaného Kongresu žádnou zákonodárnou iniciativu prosadit nedokáže.

Návrhy svých oponentů už může jedině vetovat, jenže to by byla taktika navýsost neplodná, proto ji v minulosti Obama nikdy nepoužil. Nezbývá než hodit vnitřní politiku za klobouk a soustředit se na politiku zahraniční, jak mu doporučuje také jeho dvorní politolog Fareed Zakaria.

Jednak mezinárodní události ovlivňují voličské nálady mnohem méně než domácí a jednak je zahraniční politika prerogativou prezidenta a vliv Kongresu na ni je značně omezen. Kongres sice může schválit nebo neschválit financování prezidentských kroků v oblasti obrany nebo národní bezpečnosti, určovat postoje země ve světě je přece jen v kompetenci prezidenta a jeho týmu.

Mezi zahraničněpolitickými postoji republikánů a demokratů jsou významné rozdíly. Dá se očekávat, že vzhledem k současné síle těch prvních, jejich kritika prezidentových postojů ještě zesílí. Budou nepochybně žádat rozhodnější postup Spojených států proti islámským radikálům v Iráku a Sýrii, proti jadernému vyzbrojování Íránu, ve prospěch posílení transatlantické obrany. Změní se nejspíše akcenty v otázce blízkovýchodního urovnání.

Mnohé bude záviset na tom, kdo stane v čele Obranného a zahraničněpolitického výboru Sněmovny reprezentantů, kdo povede Výbor Senátu pro mezinárodní vztahy. Jedním z kandidátů je senátor ze státu Tennessee Bob Corker, který, i když není jestřábem v klasickém smyslu slova, je každopádně stoupencem tvrdší linie vůči Rusku. Ovšem takových je dost i mezi demokraty.

Kupříkladu hlavním předkladatelem tzv. zákona Magnitského, jenž postihl desítky ruských vysokých úředníků zákazem vstupu do Spojených států, byl Benjamin Cardin, demokratický senátor ze státu Maryland.

Zatímco celkově americká zahraniční politika se v nejbližších dvou letech sotva změní, její přitvrzení vůči Rusku je více než pravděpodobné. Obamův program resetu nebo restartu vztahů s Ruskem je obecně pokládán za jeden z největších debaklů Obamovy politiky.

Názory mladých republikánů, kteří nyní budou udávat tón v Kongresu, v tomto ohledu nejsou známy, ale dá se předpokládat, že se budou spíše orientovat na postoje svého uznávaného stařešiny, velezkušeného senátora Johna McCaina z Arizony.

Ten trvale kritizuje Obamu za neslanou nemastnou odpověď na ruskou agresi na východě Ukrajiny a na zábor Krymu. Zatím Barack Obama nehodlá reflektovat těžkou porážku své strany personálními změnami kabinetu, zejména nepožaduje rezignaci ministra zahraničí Johna Kerryho. V každém svém budoucím rozhodnutí však bude muset zohlednit možné dopady na voličské nálady tak, aby neohrozil šance své strany na vítězství v příštích prezidentských volbách v roce 2016.

Dá se říct, že povolební atmosféra nyní ve Spojených státech jenom posiluje politickou aktivitu a konkurenční prostředí. Jak to obrazně řekl jeden z komentátorů televizní stanice CNN: „Druhý den ráno si mnozí úspěšní republikáni při pohledu na svůj odraz v zrcadle v duchu řekli, proč bych prezidentem nemohl být já!“