Sedmnáctiminutovým projevem k národu z pracovny Bílého domu zakončil prezident Bush sérii veřejných vystoupení obhajujících protiteroristickou politiku současné administrativy, jejíž integrální a nejvíce rozporuplnou součástí je okupace a demokratizace Iráku. Pečlivě zrežírovaná vystoupení byla reakcí štábu Bílého domu na stále klesající prezidentovu popularitu. Nejdříve si to třikrát vyzkoušel před lojálním, čistě vojenským publikem na základnách, po čtvrtém projevu překvapivě odpovídal na otázky z pléna, které mu zdaleka nebylo tak nakloněno jako vojáci, a konečně poslední řeč byla určena co nejširšímu publiku.

Bushovým manipulátorům veřejného mínění neuniklo, ža zatímco jeho popularita se pohybuje na úrovni Clintonovy prestiže v době aféry s Monikou Lewinskou, Kongres je na tom podstatně hůř. Zatímco po prvních projevech prezidentova popularita mírně stoupla na 42%, pouze 26% Američanů si myslí, že kongresmani je dobře reprezentují. Podobně si většina dotazovaných v posledních výzkumech veřejného mínění myslí, že jít do války bylo chybou, ale zároveň je proti okamžitému stažení amerických vojsk. V této atmosféře výrazného politického rozkolu na Kapitolu se Bílý dům rozhodl zabodovat.

George Bush ubezpečil Američany, že Spojené státy vyhrávají, byť obtížnějí než vláda očekávala. Bush znovu přiznal chyby při získávání a ověřování zpráv výzvědných organizací o existenci zbraní hromadného ničení v Iráku,na jejichž základě se rozhodl pro odstranění Saddámova režimu a vzal za ně osobní zodpovědnost (byť neopomněl zdůraznit, že stejně chybné informace dodaly i rozvědky evropských spojenců). Letmo se zmínil i o počátečním podcenění organizovaného odporu a s tím souvisejícího pomalého rozjezdu výcviku iráckých bezpečnostních sil. Přiznání chyb je v Bushových projevech novinkou, neboť se tomu až doposud urputně bránil. Bylo zapotřebí znatelného propadu veřejné důvěry v prezidentovo vedení než přistoupil na pokornější formu projevu. I to je důkazem Bushova tvrdošíjného převědčení o správnosti jeho dlouhodobé strategie v boji s mezinárodním islámským terorismem. Clinton byl v tomto ohledu daleko pružnější. Američané obecně milují přiznání chyb, sypání si popela na hlavu a pak rádi odpouštějí. Nic nepomohlo Clintonovi v očích veřejnosti jako plačtivé přiznání osobního morálního selhání. Kdyby mohl znovu kandidovat, pravděpodobně by zase vyhrál.

"Vím, že některá moje rozhodnutí vedla těžkým ztrátám a mohu vás ujistit, že žádné z těchto rozhodnutí nebylo lehké. Tyto ztráty způsobily mnoho zármutku a vedou k pochybnostem, jestli nevytváříme více problémů než řešíme, ale pokud bychom nebojovali s teroristy v Iráku, byli by v ofensivě tady u nás. Vím, že tato válka je plná rozporů, ale být prezidentem znamená dělat to, v co věřím, že je správné, a nést za to zodpovědnost," řekl Bush. "Parlamentní volby v Iráku neznamenají konec násilí, obtížné dny nás ještě čekají, ale znamenají, že náš nový spojenec v boji proti teroru získává na síle." V předchozím projevu Bush přiznal, že v Iráku za dobu okupace zahynulo 30 000 civilistů (většinou následkem pumových útoků teroristů). "Ustoupit teď, před konečným vítězstvím, by byl nezodpovědný a nečestný akt, a to nepřipustím. Opustit naše irácké přátele by signalizovalo nepřátelům, že Americe nelze důvěřovat, že nedrží slovo. Nabídli bycho Irák nepřátelům, kteří přísahali, že nás zničí, a nabídli bychom jim pro to základnu. Existuje jediná možní volba - porážka nebo vítězství - a nutnost vítězství je víc než kterýkoliv prezident či politická strana, protože v sázce je bezpečnost národa. Neočekávám, že budete se mnou ve všem souhlasit, ale žádám dnes o jediné: nepropadejte zoufalství a nevzdávejte tento boj za svobodu.”

Ve stejnou dobu navštívil vicepresident Cheney neočekávaně Irák s prezidentovým poselstvím: "Z boje neutíkáme, nevzdáváme se a Amerika stojí za vámi. Jistě jste slyšeli hlasy z prominentních míst požadující okamžité stažení našich jednotek z Iráku. Některé tvrdí, že válka je nevyhratelná, a jiní, že už je prohraná. Ale mýlí se. Jedině jak lze prohrát, je vzdát se, a to není přijatelná volba," řekl Cheney shromážděným jednotkám. Vicepresident prodebatoval právě proběhlé volby s iráckým premierem Al-Džafarim, který potvrdil, že k volbám přišlo 70% voličů. "Volbami jsme poskočili dopředu o několik desetiletí. Rok 2005 je nejdůležitějším rokem v moderní irácké historii ve smyslu pokroku demokratického procesu, ústavy a zformování parlamentu," řekl Al-Džafari.

S reakcí na prezidentův projev na sebe nenechal dlouho čekat senátor Kennedy, který prohlásil, že Bush nemá právo nazývat oponenty války defétisty. Mluvčí senátní demokratské menšiny Harry Reid znovu zopakoval stranickou mantru, že Bush nedal přesnou odpověď a časový plán, co všechno musí být v Iráku uděláno, než se začne se stahováním vojsk. "Bush čtrnáctkrát užil slovo vítězství, co to má znamenat?" nechal se slyšet Reid. Zdatně mu přizvukovala mluvčí demokratické menšiny Sněmovny Nancy Pelosi, která evidentně nemá tušení, co jsou vojenské operace a že se demokratizace z diktatury v prostředí náboženského fanatismu nedá rozepsat jako školní rozvrh. Demokraté na jedné straně silně pochybují o vojenské připravenosti iráckých ozbrojených sil, ale na druhé straně vyžadují okamžité stažení, aby se tak Iráčané donutili postarat se o vlastní bezpečnost.

Kongresman Murtha, plukovník, který bojoval ve Vietnamu, požaduje, aby se Američané stáhli do předem připravených vojenských oáz mimo území Iráku, z nichž by v případě potřeby zase mohli do Iráku intervenovat, neboť údajně 50% Iráčanů vidí v Američanech na iráckém území nepřátele. Murthovi vietnamské zásluhy z něj strategického odborníka nedělají, jeho požadavek je spíše výrazem frustrace starého válečníka, který obětavě navštěvuje zraněné v rehabilitačních nemocnicích. Jediným Demokratem, který pravidelně navštěvuje Irák a je s tamnější situací dokonale obeznámen, je senátor Lieberman, který se jednoznačně vyslovuje proti ukvapenému stažení vojsk a zároveň potvrzuje oficiální doktrinu, že v Iráku dochází k viditelnému demokratizačnímu pohybu. Bývalý spolukandidát AL Gorea se tak stal ve vlastní straně černou ovcí.

Bush zdaleka není z problémů venku. Na hlavu se mu hrne vyšetřování v několika kongresových výborech pro autorizování odposlechů amerických občanů supertajnou ofensivní elektronickou agenturou NSA bez patřičného souhlasu soudu. Tato nejnovější aféra je ve stadiu argumentace mezi právníky Bílého domu, NSA a justičními výbory Kongresu. Aféru provalil Bushovi nenakloněný deník New York Times. President reagoval kupodivu okamžitě a nezvykle ostře. Podle něj zveřejnění této informace ohrozilo bezpečnost země neboť poskytlo teroristům al-Kajda informaci o tom jak jsou její komunikační kanály sledovány. Bush zdůraznil, že se jedná o sledování elektronické komunikace známých příslušníků teroristických organizací ze zahraničí do USA a nikoliv komunikace na území USA. Nutno podotkout, že většina zákonů omezujích pravomoce bezpečnostních centrál pochází ze sedmdesátých let jako reakce na aféru Watergate. Z mnoha hlediskek jsou tyto zákony zastaralé a neřeší třeba uspokojivě otázky mobilních telefonů a počítačové komunikace. Tyto nedostatky řešil až narychlo spíchnutý Patriot Act, jehož některé pravomocu vyprší s koncem roku a jehož prodloužení v nezkrácené formě je předmětem tuhého boje na půdě Senátu. Sněmovna reprezentantů prodloužení už schválila, ale senátoři mají daleko více námitek. V takovém politickém kotli se teď Bush, částečně vlastní vinou, nachází. Zahraniční politika je pro většinu voličů velmi vzdálenou doménou. První reakce na prezidentův projev naznačují, že stále 59% z těch, kdo projev sledovali, nemá pořádně jasno o co vlastně v Iráku jde. Proto ta jednoduchá, černobílá řeč, z níž jen opatrně vykukuje ta podstatná strategická doktrina, kterou George Bush potvrdil prohlášením, že i kdyby věděl, že v Iráku nebyly zbraně hromadného ničení, stejně by se pro odstranění Saddáma Husejna rozhodl. Je evidentní, že pro celosvětový boj s islámským džihadismem potřebují Spojené stáy politickou i vojenskou základnu na Středním východě, jejíž demokratický příklad by časem donutil okolní ortodoxní a zkorumpované režimy k reformě. Krátkodobě hodnoceno, lze poukázat na řadu chyb, jichž se Bushova vláda v tomto ohledu dopustila, dloudobě je tato doktrína machiavelisticky ospravedlnitelným řešením s největší pravděpodobností úspěchu.

"Nejenže můžeme válku v Iráku vyhrát, ale my ji vyhráváme." řekl v projevu George Bush.