Jedny z nejdůležitějších voleb ve Spojených státech jsou poslední tzv. mezitermínové volby dva roky před skončením prezidentova druhého období. Prezident, který nemůže kandidovat potřetí, má obyčejně dost času soustředit se na výběr a podporu nástupce a na posílení stranického zastoupení v Kongresu - pokud ovšem je prezidentova popularita taková, že o jeho podporu kandidáti stojí. V těch příštích se bude rozhodovat, zda si Republikáni udrží většinu v obou komorách Kongresu, a Demokraté cítí příležitost, že by tentokrát mohli poměr zastoupení změnit. Proto ta agresivní kampaň na všech frontách. Prezident Bush - z těžko pochopitelných důvodů - zareagoval na mediální ofensivu příliš pozdě, když minulý týden a před odletem do Asie znovu obvinil Demokraty ze zkreslování situace a pokusů přepsat historii příčin, jež vedly k válce proti Husajnovu režimu.

Až doposud, kdykoliv prezident Bush navštívil Pennsylvanii, stál mu po boku ambiciozní konzervativní senátor Rick Santorum, tentokrát na základně v Tobyhanně chyběl. Prý měl něco jiného smluveno předem. To poražený kandidát do Kongresu z New Jersey J. Forester z vlastní porážky prezidenta přímo obvinil. Údajně jej Bushova osobní účast na kampani v očích voličů poškodila.

Bushovi zbývá sotva 6 měsíců na to, aby zvrátil tříměsíční skluz popularity, za který může poděkovat hurikánům, ceně benzinu, aféře okolo CIA a Valerie Plamové, 2000 padlých Američanů v Iráku a náhodě, že se všechny tyto rány na něj snesly v krátkém časovém úseku. Nebude to mít snadné a čím blíže k volbám v příštím roce, tím obtížnější bude najít účinný politický lék.

Novináři často opakované tvrzení, že co se popularity a důvěry týče, je na tom Bush ze všech nedávných prezidentů nejhůř, jen svědčí o tom jak krátká je mediální paměť. Stejnou zkušeností prošli Dwight Eisenhower, Ronald Reagan i Bill Clinton. Eisenhower a Reagan řešili skandály ráznou čistkou administrativního štábu. Jméno Shermana Adamse, poradce prezidenta Eisenhowera, dnes už nikomu nic neříká, ale když na něj tehdy prasklo, že výměnou za dary od textilních magnátů prosazoval pro ně zákonné úlevy, klesla důvěra veřejnosti v hrdinu Operace Overlord ke 30%. A do toho přišlo sestřelení U-2 Garyho Powerse, jež Bílý dům zatloukal dokud Rusové v televizi neukázali pilota špionážního letounu v před soudem. Přesto odcházel Eisenhower z úřadu s 60% popularitou u voličů.

Důvěra Američanů v Ronalda Reagana spadla pod 40% v souvislosti s aférou Iran-Contra, kterou prezident také dlouho odmítal připustit. Reagan se ale okamžitě zbavil všech zúčastněných bez ohledu na funkci a osobní známost a veřejně se omluvil. Šel šéf štábu Bílého domu, admirál Poindexter i plukovník North a z úřadu odcházel Reagan nakonec s gloriolou vítěze Studené války.

Clinton na rozdíl od předchůdců neměl velké potíže s korupcí, přesněji, zastínila je sexuální aférka s Monikou Lewinskou. Pokud ji vyvolal záměrně, aby tak odvedl pozornost od financování volební kampaně zahraničními firmami, vývozu citlivé technologie do Číny, styků s mezinárodními šejdíři typu Marca Riche, byl to geniální machiavellistický tah.

Jiným se "zmrtvýchvstání" nepodařilo. Nejhůře dopadl Richard Nixon, který se z aféry Watergate nikdy nevzpamatoval a nakonec byl donucen k rezignaci. Prezidenti Harry Truman a Lyndon Johnson doplatili na nepopulární války. V tomto ohledu je rekordmanem Truman, jehož popularita klesla po počátečních porážkách v Koreji až na 23%. Otrávilo ho to natolik, že se odmítl ucházet o druhý termín stejně, jako o 18 let později Johnson po ofenzivě Tet. Z poklesu prestiže pod 30% se nevybabrali prezidenti Ford, Carter a Bush Sr., jimž voliči odepřeli druhé období.

Ani jediný z presidentů posledních padesáti let to neměl v druhém období snazší než v prvním, ale žádnému se toho nesesypalo najednou tolik jako Bushovi. Za něco může souhra náhod, ale za mnohé si může sám. Za hurikány opravdu nemůže, nese však odpovědnost za jmenování a pozdní odvolání nekompetentního šéfa FEMA Browna. Stoupající ceny benzínu přičítají odborníci svorně zvýšenému zájmu Číny a Indie a třicetiletému období, během něhož se hlavně pro odpor zelených nevybudovaly žádné nové rafinerie, ani neotevřela ropná ložiska. O oboje se Bush marně snaží již od prvního volebního období, ale ani tentokrát se mu otevření nových vrtů na Aljašce nepodařilo prosadit.

V popularitě mu nepomohlo neprozíravé jmenování kandidátky do Nejvyššího soudu Harriet Miersové, obžaloba mluvčího senátní většiny Toma Delaye a obžaloba šéfa štábu vicepresidenta Cheneyho "Scootera" Libbyho. Bushův politický poradce Karl Rove je stále ještě vyšetřován, což z něj činí snadný terč soustavných útoků. I kdyby byl plně a s omluvami osvobozen, zůstane po vyšetřování ve veřejnosti pachuť nepravostí. Bush by mohl provést rozsáhlou čistku, jak mu radí nejeden republikánský expert, ale to je evidentně proti jeho zásadám a někdy až tvrdošíjné loajalitě k lidem, v nichž vidí nejdřív přátele a teprve pak nahraditelné politiky.

V tomto okamžiku lze jen těžko předpovědět, jak úspěšná bude Bushova protiofensiva. Musí ji však rozehrát ve více směrech než jen v otázce návratu vojsk z Iráku. Američany dnes především pálí vysoké ceny pohonných hmot a slíbená, ale neřešená reforma penzijního a zdravotního pojištění. V osobní rovině se Bush musí zbavit stigmatu etického selhání v aféře okolo prozrazení zaměstnání analytičky CIA Valerie Plameové. Vzhledem k tomu, jak se její manžel (bývalý zvláštní emisar Wilson hledající v Nigeru stopy Husajnových nákupů štěpného materiálu) mediálně nešikovně chová, zdá se že tato "aféra" je neslabším článkem obléhací taktiky Demokratů.

Bývalý Nixonův poradce Stephen Hess varoval Demokraty ve sloupku deníku Washington Post, že je vždycky předčasné odepsat prominentní politické figury a připomněl triumfální Nixonův návrat po prohraných volbách v roce 1960 a 62: "Bush má ještě tři roky před sebou, a tři roky jsou v politickém životě prezidenta věčností," napsal Hess.