Když člověk za minulého režimu otevřel noviny nebo zapnul televizi, dříve či později se dozvěděl, že USA jsou hrozbou pro celý svět. Byly to samozřejmě jen žvásty komunistických propagandistů. Dnes se jí však skutečně stávají.

Asi není třeba připomínat, co se aktuálně v USA odehrává a k jakým absurditám tam dochází. Kriminálníci jsou prohlašováni div ne za mučedníky, rabování a vandalismus se považuje za vyjádření názoru, běloši se předhánějí v sebemrskačství za prohřešky svých předků na předcích černochů, jsou slyšet návrhy na rušení policie nebo alespoň okleštění jejích pravomocí, „závadné“ filmy se stahují z nabídek televizních stanic a tak by se dalo pokračovat. Tohoto bláznovství nezůstal ušetřen ani sport. Jakási obskurní „Aliance pro různorodost“ totiž přišla s požadavkem, aby byly na hokejovém hřišti nahrazeny modré čáry černými (zde). A co takhle mít černý rovnou celý led a na něm hrát bílým pukem? Do bílého se určitě každý rád trefí.

V této atmosféře se v nejmocnější zemi světa nezadržitelně blíží okamžik, kdy tamní občané půjdou k volebním urnám, aby si zvolili svého prezidenta. Dle mého soudu dopadnou tyto volby buď špatně, nebo ještě hůř, případně úplně nejhůř...

První varianta nastane, pokud vyhraje Donald Trump. Problém přitom nebude ani tak v osobě staronového prezidenta, ale především v tom, jak tento výsledek přijmou někteří jeho odpůrci z řad podporovatelů demokratů. Když si člověk uvědomí, co všechno investovali do toho, aby se pan Trump už podruhé prezidentem nestal, a kolik úsilí věnovali tomu, aby se ho zbavili dříve, než uběhne jeho první funkční období, tak je zřejmé, že jeho případná výhra jen prohloubí jejich frustraci. Jistě si ještě všichni pamatujeme, jak divoce dávali tito „demokraté“ průchod svému zklamání před čtyřmi roky po porážce Hillary Clintonové. Když ovšem uvážíme, jak za několik posledních měsíců ztratila určitá část americké veřejnosti zábrany vůči vandalismu, rabování a násilí, lze podle mne v případě znovuzvolení Donalda Trumpa očekávat takové reakce, vedle kterých nám bude připadat tehdejších řádění zklamaných „demokratů“ jako neškodné laškování.

Horší ovšem bude, pokud vyhraje Joe Biden. Ani ne tak proto, že by jeho vítězství vyvolalo nějaké okamžité nepokoje. Příznivci republikánů totiž přeci jen dávají svoje zklamání najevo méně destruktivním způsobem. Potíž je ovšem v tom, že pan Biden svojí kritikou rasismu a některými výroky (jako například: „Budeme generací, která konečně odstraní skvrnu rasismu z naší národní povahy?“) vyvolává velká očekávání především mezi příslušníky černošské menšiny. Tak trochu podle hesla „Slibem nezarmoutíš“. Přičemž její představitelé, především z hnutí Black Lives Matter (BLM), dávají jasně najevo, že se v tomto případě nespokojí s planými řečmi, a chtějí, aby se pan Biden zavázal ke konkrétním krokům. To ostatně jasně vyjádřila Alicia Garzaová, když prohlásila (zde):

„Trvalo sedm let, než demokraté vyjádřili, že na životech černochů záleží. Nyní země sleduje, zda a jak překonají propast mezi symbolikou a podstatou.“

Joe Biden zkrátka nezíská podporu z řad příslušníků černošské menšiny vůbec zadarmo a v případě jeho vítězství po něm bude BLM důrazně požadovat, aby tuto cenu zaplatil. Tedy aby skutečně přešel od slov k činům. Což podle mne nevěstí nic dobrého. Pokud totiž jejich očekávání nenaplní, tak to BLM určitě nenechá jen tak a lze se jen dohadovat, co všechno by pak následovalo. S tím, že by se spokojilo jen s poklidnými pochody s transparenty, ovšem moc nepočítejme. A pokud by pan Biden požadavky menšin vyslyšel, lze očekávat, že tím jen roztočí spirálu jejich stupňování. S jídlem totiž roste chuť...

A vůbec nejhorším scénářem by bylo, kdyby volby vyhrál sice Joe Biden, ovšem prezidentský úřad by nemohl vykonávat. Třeba ze zdravotních důvodů, což by vzhledem k jeho věku nebylo překvapivé. Pak by usedla v Oválné pracovně Bílého domu jeho viceprezidentka Kamala Harrisová, nominovaná na tuto funkci především proto, že je žena a podle svých slov i Afroameričanka. To ovšem vzhledem k tomu, že je dcerou Jamajčana (kteří sami sebe za Afroameričany nepovažují) a Indky, není úplně pravdivé tvrzení. Ale jak je vidět, když jde o „dobrou věc“, tak se na nějaké detaily moc nehledí a „pravdou“ je to, co je třeba, aby jí bylo. A tady jde přece o hlasy příslušníků černošské menšiny. Kandidatura paní Harrisové totiž není ničím jiným než pokusem nadbíhat právě jim. A proč je vlastně tato varianta ze všech nejhorší? Protože pokud lze u pana Bidena očekávat alespoň jistou zdrženlivost a snahu korigovat všechny ty šílené nápady a požadavky, které budou od zástupců různých menšin padat, tak paní Harrisová podle mne nic usměrňovat nebude.

Dle mého soudu se zkrátka a dobře USA nemohou vyhnout období, kdy v nich povládne napětí, chaos a nestabilita. Otázkou je pouze to, jaká bude intenzita nepokojů a nakolik dokáží světovou velmoc číslo jedna omezit, nebo třeba i ochromit. Taková situace je pochopitelně průšvih v každé zemi. Ovšem čím jde o důležitějšího mezinárodně–politického nebo ekonomického hráče, tím jeho nestabilita zasahuje větší a větší část světa. Takže kdyby se to začalo mlít třeba v Číně, je z toho problém globální. Ona totiž zásobuje vším možným téměř celý svět. Jak důležitým dodavatelem je, jsme ostatně viděli letos na jaře, když u ní kvůli té koronamršce sháněla celá Evropa ochranné pomůcky. S nedostatkem roušek jsme si dokázali ještě poradit díky těm, co zasedli doma k šicímu stroji. Ale zkuste vyrábět podomácku elektroniku nebo ocel.

Ovšem důsledky případných nepokojů v Číně jsou stále ještě úplné nic proti celosvětovým dopadům nestability v USA. Která by jen tak mimochodem vyhovovala zrovna Číňanům. Jestli u nich totiž někdo budí opravdový respekt, tak to jsou podle mne právě Spojené státy. A nezapomínejme, že USA také drží na uzdě tak nebezpečné režimy, jako je třeba ten v Íránu nebo v Severní Koreji. Navíc jsou důležitým hráčem na Blízkém východě připomínajícím počtem desperátů spíše Divoký západ a třaskavostí sud s dynamitem. Čímž se nabízí otázka, jak dlouho by bez podpory USA asi odolával svým nepřátelům Izrael, tento jediný demokratický stát v této části světa.

V minulém století ostatně zachraňovali Američané několikrát kůži i nám Evropanům. V obou světových válkách a pak i v té studené. Proto se nabízí, abychom v případě nestability v USA splatili svým zámořským spojencům dluh a tentokrát pomohli pro změnu my jim. A vlastně i sami sobě. Třeba tím, že bychom z nich sňali odpovědnost za hlídání Íránu, nebo bychom drželi ochranou ruku nad Izraelem.

Ovšem silně pochybuji o tom, že by bylo něco takového možné. Nejsme totiž schopni postarat se ani sami o sebe. Vždyť je nás 450 miliónů, a přitom se nestydíme chtít po 300 miliónech Američanů, aby nás chránili před 150 miliony Rusů. A hypotetickou pomoc našim zámořským spojencům vylučuje i fakt, že podstatná část evropských politiků sympatizuje s idejemi, které jsou podle mne podhoubím všech těch současných excesů a šílených úletů. Vždyť Evropský parlament dokonce velkou většinou hlasů přijal rezoluci, kterou hnutí BLM, byť nepřímo, podpořil (zde). I když kritizoval i násilí, které nepokoje v USA provází.

Suma sumárum mám zkrátka pocit, že to, co se v současnosti za oceánem odehrává, je v porovnání s tím, co bude následovat po volbách, jen klidem před bouří. Jak moc bude intenzivní a jaké následky s sebou přinese, se teprve uvidí, ale pozitivních scénářů se moc nerýsuje. Respektive jsou k mání jen ty špatné, nebo ještě horší.

A tak více než kdy jindy platí: „Bůh ochraňuj Ameriku!“ A nejen ji...