Neviditelný pes

USA: Bin Ládin by dnes nebyl nespokojen

14.9.2021

Skoro surreálný teroristický útok z 11. září 2001 je od dnešních dnů vzdálený už dvacet let. Vzpomínka trochu vybledla, ale ledasco je z větší dálky lépe vidět. Třeba to, že záměr Usámy bin Ládina se podařil hned dvakrát.

Jistě, Amerika reagovala rychle, získala mezinárodní solidaritu i spolupráci. Svrhla vládu Tálibánu v Afghánistánu a po deseti letech dopadla a zabila i samotného Usámu bin Ládina.

Ani Usáma se nedomníval, že může Ameriku zničit nebo porazit, ale věděl, že ji může ponížit a ublížit, dostat do křeče a přimět škodit sama sobě, a to se mu podařilo.

Tehdy byl čerstvě prezidentem „izolacionistický republikán“ George W. Bush, který nastoupil po demokratickém intervencionistovi Billu Clintonovi. Bush slíbil obrátit svou pozornost k domácím problémům. Místo toho se stal prezidentem, který vytáhl do abstraktně definované „války proti terorismu“, a do dvou konkrétních válek, v Afghánistánu a později Iráku.

Byly to války dlouhé a drahé. Drahé nejen vyjádřeno v penězích, ale i v lidských životech. A také v nákladech na ztrátu americké důvěryhodnosti, prestiže, odstrašující síly a objektivního postavení Spojených států ve světě.

Americké administrativy se cítily nuceny spojovat se se státy, které v řadě ohledů stály na opačné straně barikády, jako je Saúdská Arábie, rodiště většiny atentátníků z 11. září, nebo Pákistánu, dlouhodobého patrona afghánského Tálibánu. Největším beneficientem sesazení Saddáma Husajna byl Americe nepřátelský Írán a zprostředkovaně i Čína nebo Rusko.

A nejen to. Možná právě do doby po 11. září sahá počátek současné společenské polarizace. A také zrození či posílení krajních křídel u demokratů a republikánů, progresivního u jedněch, a populisticky nacionalistického u druhých.

Americká společnost tehdy silně zatoužila po jednotě, od které se od té doby neustále vzdaluje, a stále větší úlohu hrají lidé s puritánskou mentalitou, která je připravena jednomyslnost dosáhnout i za cenu vynucování nebo vytváření nepřátel.

Společnost je také stále více zaujatá svou vnější i vnitřní bezpečností. Americký rozpočet na ozbrojené síly ve vztahu k HDP se zvýšil o desítky procent. Stejně tak narostla úloha dalších bezpečnostních struktur, a pravděpodobně i vliv jejich způsobu uvažování na státní aparát.

Zrodily se nové způsoby válčení, za prezidenta Baracka Obamy například používání dronů jako jakési „hygieničtější“ protiteroristické metody. Americká společnost se musela smiřovat s posouváním hranic přijatelného v morální nebo právní oblasti opakovaně v souvislosti s aférami, jako byla ta s iráckou věznicí Abú Ghrajb nebo tábora v Guantánamu.

To vše byly možná nevyhnutelné, ale draze zaplacené ústupky za vítězství, nebo alespoň boj – a platilo se kvalitou demokracie, zahraniční politiky, zdravím veřejné debaty, ale i těch nejprostších věcí. Americké mosty a silnice jsou dnes horší, než byly v roce 2001.

Nic z toho možná Usáma bin Ládin neplánoval. Při svém sebepoškozování mu pomáhala sama Amerika svými sklony, onou zvláštní směsí idealismu a cynismu, mesiášství i úzkoprsosti, velikášství i sebemrskačství, nadbytku moci i nedostatku imaginace. A jistě, postupném úpadku kvalitních médií.

Supervelmoci nelze porazit, ale mohou se zničit samy, zejména pokud někdo dokáže zmáčknout ty správné knoflíky. V tomto smyslu je mrtvý bin Ládin vítězem a celkem prosperující Amerika tím, kdo byl poražen.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus



zpět na článek