USA: Barvoslepost v nedohlednu
Nelze ji slyšet mezi tzv. černochy z povolání, starou gardou nejen velebníčků typu Jesse Jacksona či Al Sharptona, ale i tuctu kongresmanů, starostů, už i guvernérů, i když teď se prezidentem stal jeden z nich (automaticky pokládán za Afroameričana a zdaleka ne za Euroameričana, na což by přece měl perfektní padesátiprocentní nárok). Měli by se dmout pýchou, že se někdo takový těší tak náramné popularitě v národě. Jenomže on takovým triumfem, volebním vítězstvím ve státech s nepatrným procentem černošské populace jako v Iowě, Minnesotě, v severovýchodní oblasti „Nové Anglie“ – států Maine, Rhode Island, Massachusetts, New Hampshire, Vermont, Connecticut – potvrdil současnou realitu značně ochablého rasismu. Spíš bere vítr z plachet, dost znicotňuje dominantní motiv černošského establishmentu, jeho snahu zdůrazňovat, neustále opakovat, jak hrozně rasistická je tato země, a proto je nutno přicházet s neutuchajícími stížnostmi, požadavky za odpovědnost státu, bělochů, historie za vlastní černošské počínání – ať už je to zločinnost ve vlastních řadách, mizerné výkony ve škole, většina dětí narozených mimo manželství, vyrůstajících bez otcovské autority.
Barack Hussein Obama – americký fenomén, do značné míry mediální výtvor, však něco takového tu dřív ještě nebylo: černý otec z Keni, bílá matka z Kansasu, na havajských ostrovech nebo třeba jinde narozený, v Indonésii vyrostlý, na Harvardu vzdělaný.
Narcismus není nic neobvyklého mezi politiky. Každý senátor pohledem do zrcadla se v něm vidí v roli prezidenta, tvrdí Charles Krauthammer, významný publicista, původním povoláním lékař, a dodává, že v případě Obamy tato ambice je nebetyčná, zejména při uvážení jeho dosavadních, značně nepozoruhodných zásluh. Pouhé tři roky v senátě, němž ani jeden významný zákon nenese jeho jméno. Před svým povýšením do Washingtonu jako senátor ve státě Illinois téměř stotřicetkrát hlasoval slovem „přítomen“ čili nehlasoval tak či onak.
V projevu k delegátům Demokratické strany v roce 2004, jenž značně pomohl jeho kariéře, Obama ujistil, že „zde není černošská Amerika, bělošská Amerika, španělsky mluvící Amerika, asijská Amerika, zde jsou Spojené státy americké.“ Rasovou identitu nezdůrazňoval, nepokládal ji za něco primárně důležitého, dominantním tématem přestalo být lpění na kdysi již dávném otroctví, pokročili jsme směrem k prospěchu oné diversity – vzájemně užitečné, obohacující rozmanitosti. On je přece příkladem, jak vlastním přičiněním lze vyniknout.
A snad téměř každý, od zdrojů jako Newsweek po New York Times, Obamu velebil za jeho post-racial hodnocení amerického stavu věcí. Nebyl jsem výjimkou, bez uzardění přiznávám. Před víc než dvěma roky (Obamamánie, Neviditelný pes, 20.2.2007) jsem napsal: „Zde se teď objevil tento Obama, oproštěn od standardního stylu morálního rozhořčení, prokurátorského horlení, okázalých projevů údajné citlivosti, urážlivosti, kterou nelze konejšit. Je už „post-ideological“, respektuje někdejší zásluhy prosazovatelů černošských práv, ale dává zřetelně najevo, že národ se již pohnul dál a jinam.“
Jenže předčasné to radovánky, krok za krokem se pak začala zpřítomňovat ta pravá realita: „Obama nikdy nebyl postracial, tak jak inzerován,“ The Weekly Standard přiznává (28.9.2009) v pojednání s příhodným názvem „The Post-Postracial Presidency“. Však stačit nám měla ona tak blízká, dvacet roků trvající asociace s jeho duchovním mentorem, černošským rasistickým maniakem, reverendem Jeremiášem Wrightem. (Obama by teď přece neseděl v Bílém domě, nebýt McCainova mně nepochopitelného rozhodnutí, když svému štábu zakázal jakoukoliv zmínku o Obamově alianci s černošským velebným pánem Wrightem. Však by byl postačil precedent 1988 s Willie Hortonem, promptně potopivším kandidáta Dukakise.) Nikdo se pořádně nazačetl do Obamových memoárů Dreams of My Father s přiznáními jako „Když mi bylo dvanáct či třináct roků, přestal jsem se zmiňovat o matčině rase, poněvadž jsem začal získávat pocit, jako bych se tím zavděčoval bělochům.“ Přiznává, že „Našel útěchu v pěstování pronikavého pocitu rozhořčení a nepřátelství vůči matčině rase. Nikdy jsem nenapodoboval lidi bílé nebo hnědé rasy, jejich osud mi byl cizí. Ztotožňoval jsem se s otcem, černochem, synem Afriky.“ V druhé své knize (Audacity of Hope) přiznává „Budu stát na straně muslimů v případě, že politický vítr se pohne tak ošklivým směrem.“
Dobrá, to jsou jen citáty, z textu vytržené. Ale nevytrženo zůstává jmenování Erica Holdera do funkce Attorney General, Van Jonese, snoubícího ekologii s rasismem, Toma Pereze do funkce vedoucího odboru pro lidská práva v ministerstvu spravedlnosti, už za prezidenta Clintona ve státu Marylandu vehementně prosazujícího kvoty podle rasových kritérií. V případě náboru do řad požárníků, ve zkoušce (apptitude test), z 48 úspěšných kandidátů, 46 byli běloši. Perez výsledek odmítl se slovy: „Takové statistiky jsou nepřijatelné (unacceptable).“
Obamamánie, trapné hyperboly s povyšováním prezidenta na mesiáše, již konečně začínají chřadnout. A leckdo se už odváží pípnout, i při vědomí, že cokoliv málo oslavného se může stát bumerangem, osočením z rasismu. Nicméně se tak už poněkud osočuje - zmínkami o obrovském bezprecedentním deficitu, občasném zakopnutí v zahraničně politickém počínání, některých podivných až bizárních nominacích do závažných funkcí, Afghánistán jako pořádný bolehlav, načež se zjištěním, že tam velící americký generál McChrystal měl možnost s prezidentem mluvit jen jedinkrát.
Předchůdce George W. Bush byl pravidelně nemilosrdně kritizován, zatracován jako primitiv, blb, ba i válečný zločinec. Nic takového by si ovšem nikdo na Obamovu adresu netroufl. Ale i tak, komentátor Bob Herbert v dosud velelivném zdroji The New York Times, částečný černoch vzhledem, stoprocentní svým temperamentem, ve sloupku „The Scourge Persist“, 19.9.2009, vyjádřil své přesvědčení,že scourge („bič, metla, pohroma“) rasismu neutuchá.
Někdejší prezident James Earl Carter, dřív námořní důstojník a též pěstitel burských oříšků, v televizním interview opakovaně tvrdil, že prapříčinou kritiky Obamy je rasismus. Robert Gibbs, Obamův mluvčí (press secretary), jménem svého šéfa odmítl tvrzení, že kritika té které politiky by měla rasovou, rasistickou motivaci. Obama na opakovaný dotaz novinářů odmítl odpovědět.
Bedlivě jsem se pozastavil nad pojednáním Johna Hawkinse, s pesimistickým názvem „5 Reasons Obama’s Election is Bad for Race Relations“ (Townhall, 22.9.2009), že Obamovo prezidentování bude ke škodě mezirasových vztahů. Uvedl těchto pět důvodů:
Za prvé, pro černochy primárním kritériem byla a zůstává rasa. Kdyby běloši takto uvažovali, kandidát Obama by přece neměl nejmenší naději být zvolen.
Za druhé, po Obamově zvolení velká část veřejnosti výsledek přijala s úlevou, že národ se dostatečně pozměnil, význam rasy jako dominantního kritéria se vytrácí, pohodlná výmluva za vlastní osobní nedostatky pozbývá na přesvědčivosti.
Za třetí, Obamovi příznivci, s jakoukoliv pigmentací, teď s vervou vynášejí automatické trumfy, zatracující veškerou kritiku Obamy jako důkaz rasismu.
Za čtvrté, Obama si takto ruce nešpiní, aniž by ale projevoval snahu takové karbaníky krotit.
Za páté a poslední, zdůrazněn je velikánský rozdíl mezi Jackie Robinsonem, baseballovým fenoménem, jemuž jako prvnímu se svým talentem podařilo prorazit rasovou bariéru, a megalomamem Obamou, zručným rétorem, s prozatím nepozoruhodnými výsledky ve svém domácím a zejména zahraničním počínání. („A cynical, sleazy, manipulative politician, a distaster at home and weakling abroad,“ taková to nelichotivá diagnoza.)
Skutečnost, že jeho počínání schvaluje 92 procent amerických černochů a pouze 42 procent bělochů, nenasvědčuje přílišné harmonii v národě, s dosavadními prognozami, že vzdálenost se bude ještě víc zvětšovat. A ona kýžená barvoslepost pak nadále zůstávat ve značném nedohlednu.
(Psáno pro Reflex)
Neoficiální stránky Oty Ulče
