Bidenova zahraniční politika podle Cimrmanova pravidla
Není to tak dávno, co se tolik Evropanů nemohlo dočkat, až v Bílém domě Donalda Trumpa nahradí Joe Biden. Pokud by znali dílo Járy Cimrmana, včas by si uvědomili, že po fázi očekávání nevyhnutelně následuje fáze zklamání.
Kdo by současného amerického prezidenta posuzoval podle rétoriky, byl by spokojen. Například v projevu před Valným shromážděním OSN volal po mezinárodní spolupráci v boji proti globálním výzvám, jako je covid a klimatická změna.
Jenže Evropa má za sebou konkrétní zkušenost s konkrétními Bidenovými kroky. Třeba stažení amerických jednotek z Afghánistánu, které americký prezident se svými spojenci evidentně moc nekonzultoval. Ještě čerstvější je roztržka s Francií, kterou zapříčinilo australské rozhodnutí koupit raději britské a americké ponorky – opět, údajně, bez dostatečné americké komunikace s Paříží.
Bidenova rétorika o tom, že stará, vypočitatelná Amerika je zpátky, že spojenci jsou důležití a je čas obnovit mezinárodní řád, tedy nemá svůj odraz v realitě. Biden v podstatě nechává běžet řadu Trumpových politik, včetně ochrany amerického trhu, komplikace při příjezdu Evropanů na americké území kvůli covidu, a Evropané také mají pocit, že Amerika i ve věci vakcín upřednostňuje úzce americké zájmy.
Je to vlastně paradox, ale když byl Trump kritizován za nevybíravý tlak na spojence v NATO kvůli nedostatečným výdajům na společnou obranu, vlastně tím dával najevo mnohem větší zájem o dění v Evropě, než jaké nyní projevuje Joe Biden. Ten působí dojmem, že je mu to tak nějak jedno.
Evropa je zaražena i jinými věcmi. Trump získal nálepku hulváta a politického analfabeta, a navíc izolacionisty. Biden působí uhlazeněji, ale realita je podobná. Ukazuje se, že celoživotní politik má dost malé porozumění pro nuance mezinárodní politiky, a navíc že vlastně ani nemá žádnou jasnou koncepci. V případě Trumpa bylo alespoň vzdáleně jasné, o co mu jde.
Jenže k tomu je třeba dodat ještě jednu věc. Politika obou překvapivě podobných prezidentů je ve skutečnosti výslednicí mnohem dlouhodobějšího trendu. Už Obama označoval své evropské partnery za vyžírky, kterým se nechce přispívat na společnou obranu. V Česku si můžeme vzpomenout na způsob, jak necitlivě zastavil Bushův plán na radar v Brdech.
Často se mluví o tom, že Amerika odklání svou pozornost od Evropy a Atlantiku směrem k Pacifiku a Asii. Má to své konkrétní projevy, v důležitých amerických institucích je stále méně lidí, kteří by měli přímou evropskou zkušenost, natož konkrétní kontakty v Evropě.
Do této směsi ale také patří slábnutí Ameriky, vyčerpávání jejích zdrojů a její vůle. Je tu ještě jeden důležitý faktor. Sami Američané dlouhodobě ztrácejí představu o Spojených státech jako o zemi, která má nějakou historickou misi. Víra v poslání Ameriky mohla z Evropy působit nabubřele nebo spasitelsky, jenže právě tento způsob uvažování přiměl Ameriku posledního století k řadě velkorysých a nezištných kroků vůči Evropě.
Za pár let bude v Bílém domě sedět třeba Kamala Harrisová nebo Nikki Haleyová. Možná budou dobrými prezidentkami pro Ameriku, ale Evropané už nyní dostávají ochutnávku epochy, ve které budou pro Spojené státy méně významní než Brazílie nebo Indie.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus