27.6.2022 | Svátek má Ladislav


USA: Amerika je velká a rozdělená

30.11.2007

Školní rok 2006/2007 jsem s manželkou a dvěma mladšími dětmi strávil na americkém Středozápadě v Madisonu, v hlavním městě státu Wisconsin. Necítím se kvůli tomu být expertem na USA, mnozí jiní tam žili déle a na více místech. Nicméně pobyt ve mně posílil tušení souvislostí, které mě napadaly už při dřívějších krátkodobých pobytech a které se u nás příliš nezmiňují.

Nepřátelskost, se kterou se mnozí u nás k USA staví a která má často až nenávistný charakter, je pro mě těžko stravitelná. Setkali jsme se tam s takovou mírou vstřicnosti a přátelství, že nikdy nebudu schopen vysvětlovat nejrůznější nepovedenosti americké zahraniční politiky vlastnostmi obyvatel, jak často činí ti, pro které se antiamerikanismus stal jedním z pilířů jejich vidění světa. A takových lidí u nás od nešťastného bombardování Srbska zjevně stále přibývá. U málokoho však takový postoj snese test realitou.

Středozápad je osídlen i dnes poměrně řídce. Technické změny tam samozřejmě přícházejí hned, ale společenská struktura se mění pomalu. Univerzitní města, jako je Madison, se od okolí výrazně odlišují, na což jsou mnozí obyvatelé náležitě hrdi. Například náš bytný nám pyšně hned při našem příjezdu sdělil, že oni jsou takové malé San Francisko Středozápadu. Naopak jeden z wisconsinských republikánských politiků nazval Madison ostrovem šílenství uprostřed moře normality. Doklady různosti hodnotových postojů nebylo nutné hledat, nabídly se samy.

Lze začit třeba takovou mediálně propíranou věcí, jako je sexuální orientace. Když náš nejmladší syn Jakub přinesl ze střední školy pozvánku na den otevřených dveří slavné University of Wisconsin, tak k ní byl připojen dotazník zjišťující, co a jak by student chtěl vidět. Na některých pracovištích středoškoláci dostávali průvodce a součástí dotazníku byla otázka, zda si přejí, aby to byl hoch nebo dívka, a jaké sexuální orientaci by dali přednost. Na výběr tuším měli mezi hetero-, homo-, trans- a bisexuálem. Bylo to krátce poté, co Wisconsin zakázal lidovým hlasováním jakoukoliv podobu registrovaného partnerství. V té době současně vrcholil spor university s její největší a nejstarší studentskou organizací. Problém byl v tom, že tato organizace se hlásí ke katolické církvi a má ve stanovách, že její vedoucí musí být katolící. Volená studentská samospráva, která spravuje poměrně velké peníze z povinných (!) příspěvků studentů, jí proto odmítla vyplatit tradičně odváděnou podporu se zdůvodněním, že takové stanovy jsou diskriminující. Byl z toho soudní spor, kde katolická organizace dokazovala, že slouží všem studentům bez rozdílu a že o diskriminaci tudíž jít nemůže. K mému překvapení spor vyhrála. Člověk rychle vycítí, že hodnoty universitních aktivistů (budiž toto slovo chápáno bez negativní konotace), se příliš neliší od převládajících hodnot té části českých studentů a novinářů, která se vůbec nějak hodnotově vymezuje. S tím rozdílem, že v USA je ten protivník zřetelný a na dosah.

Kdo to ale ten protivník je? Je to křesťanství jako takové? Částečně ano. Náš Jakub se setkal v hodinách dějepisu s interpretací křesťanství, se kterou by se pan učitel docela dobře uplatnil ve školách reálného socialismu. Jiný pan učitel ze svých peněz koupil celé třídě vstupenky na setkání s dalajlámou. Jsem si jist, že kdyby to byly vstupenky na papeže, tak by došlo na kárné řízení. Budiž ale také poctivě řečeno, že Jakubův učitel dějepisu reagoval velmi pozitivně, když Jakub jasně vyjádřil své odlišné mínění. Dokonce ho pochválil, že se nebojí stát za svými názory a zdůvodňovat je. A mně na třídní schůzce řekl, že Jakuba moc rád učí a že Jakubovy dotazy ho často vedou k tomu, aby se znovu zamyslel nad věcmi, které mu dříve přišly jasné. Poznal jsem spoustu dobrých českých učitelů, takového však žádného. Amerika je sice hluboce rozdělena, ale respekt k osobnosti toho druhého zabraňuje, aby vzájemné animosity otrávily veřejné prostředí způsobem, jak se leckde v našem postkomunistickém světě děje.

Nicméně o křesťanství jako takové v první linii myslím nejde. Bitevní čára vede jinudy a křesťany lze najít na obou stranách. Situace je velmi nepřehledná, neboť mnohé etablované církve (episkopální, presbyterní, metodistická) v různé míře přešly na stranu útočníků proti konzervatismu. Jejich členy to mnohdy obtěžuje a odcházejí. Místně se to samozřejmě velmi liší, ale statistiky hovoří jasně. Co to ale ten konzervatismus je? A kde se bere jeho útočnost?

To, co se nazývá konzervativní, případně tradiční, má často s tradicí i s uchováním starých hodnot jen málo společného. Lidé s obavami pozorují, že mizí něco, co považovali za samozřejmé, a tomu mizejícímu rozměru dají jméno a idealizují ho do podoby, kterou nikdy neměl. Amerika je zvláštní tím, že uvnitř se často překvapivě úspěšně dokáže bránit jevům, které se považují za její exportní artikl. Moc monopolů, gangsterské násilí, eroze lokální společnosti, sociální necitlivost, sexuální permisivita, korupční obchodní praktiky nechť slouží jako příklady. V poslední době hoří boj o vztah k životnímu prostředí. Jsem přesvědčen, že se ještě dožiju toho, kdy v téhle věci USA získá vůdčí postavení. Doufám, že nebude úplně pozdě. Nicméně ekologie je téma daleko mladší než vzestup politického křesťanského konzervatismu, který se stal jedním z hlavních politických hráčů již v sedmdesátých letech. Jeho nástup hodně umožnil mravní marasmus, do kterého Richard Nixon zavedl republikánskou stranu aférou Watergate. Něco shnilého poskytlo prostor něčemu živoucímu, co bylo často zjevně intelektuálně nedotažené, povrchní, a přesto s obrovskou přitažlivostí, která zcela zaskočila universitní a mediální establishment. Evropané se obvykle spokojí poukazy na puritánské pokrytectví a americkou nedovzdělanost. Tím se ale pochopení celého jevu moc nepřibliží.

Když se na Středozápadě zeptáte starších lidí, co se změnilo, tak těžko pominou bezpečnost a vzájemnou důvěru. Většina z nich vyrostla v době, kdy se doma nezamykalo. Úplně to nezmizelo dodnes. V Madisonu jsme se například setkali s tím, jak si naše přítelkyně uvědomila, že svůj dům – plný cenných věcí – zapomněla zamknout, ale nestálo jí to za to, aby se o pár bloků vrátila. Ten život v bezpečí byl podmíněn relativní ideovou homogenitou. Každý někam patřil – někdo ke katolíkům, někdo k luteránům, někdo k metodistům, nebylo důležité, kam. Tenhle svět, který zdaleka nebyl tak ideální, jak se jeví dnes, a ve kterém bylo mnohým těsno, byl relativně přehledný, i když docela tvrdý. Velké špinavosti se zpravidla děly za jeho horizontem. V malých místech Středozápadu to v určité míře leckde platí dodnes, A pak takový mladík přijde do Madisonu na universitu a najednou je všechno jinak. Vyučují ho lidé, kteří nikam nepatří a jsou na to hrdi. Někdo se k nim přidá, někoho to nezajímá a někdo tuší, že tady něco nehraje, ale nemá argumenty. A když se objeví člověk, který mu je – ať už skutečně nebo domněle – dodá, tak ho bude podporovat.

První volbu George Bushe Jr. za presidenta vnímám především jako protest proti směru, který Americe vytyčovali experti, profesoří, aktivisté a žurnalisté. Možná, že křesťanský konzervativní volič obviňuje nepravé, dává důvěru nehodným a často pláče na nesprávném hrobě. Otázka ovšem je, zda to, že nerezignoval na požadavek přítomnosti určitých hodnot ve veřejném životě, Ameriku neuchrání před něčím větším než jen před ztrátou akceschopnosti, jaká postihla Evropu. Jiná otázka je, zda se Evropě vůbec může podařit své hodnoty přesvědčivě a srozumitelně zakotvit, pokud bude i nadále náboženství vnímat jako něco, co do veřejného prostoru nepatří ani jako motivace.

Na počátku sedmdesátých let se mohlo zdát, že brzy přijde doba, kdy se o náboženství amerického presidenta nikdo nijak významně starat nebude. Dnes si nedovolí kandidovat nikdo, kdo by současně nevydal nějaký počet ze svého církevního života. Někdo to může vidět jako úpadek, někdo jako jakousi zoufalou snahu si vynutit alespoň nějaký referenční bod, jak možného budoucího presidenta hodnotově uchopit. A někomu to přijde jako přirozené a správné.

V lidských dějinách nejsou společenská hnutí, která se postaví proti vlastní kulturní elitě, až tak výjimečná. V českých dějinách k nim jistě patří husitství. Touha po společnosti, jejíž praxe by byla soustavně posvěcována a poměřována nerelativizovanou Pravdou Boží, byla na hony vzdálena vidění evropských kulturních elit, které se dílem inspirovaly renesančním a protorenesačním myšlením, dílem byly fascinovány vlastními institucemi, zejména církví, které považovaly za konečné a nejvyšší hodnoty v tom smyslu, že veškeré zpochybnění se smělo konat jen v tom nejsoukromějším prostoru. Husitství si v Evropě vysloužilo převážně odpor a pohrdání, rozpoltilo národ a dostalo nás do izolace. Přesto patří k hnutím, která velmi složitou a klikatou cestou přispěla přes několik prostředníků ke vzniku amerických ideálů. A bez nich bychom dnes možná nebyli, a kdybychom byli, tak jistě ne svobodni. Je to asi příliš zjednodušující a odvážné, ale zdá se mi, že přesvědčení o možnosti objektivního uchopení společenské reality z pozic víry je něco, co americký křesťanský konzervatismus a husitství spojuje.

Ze školy víme, jak různorodé byly husitské postoje a myšlenky. Pestrost v americkém politickém křesťanství je samozřejmě ještě větší. Podobně ambivalentní jsou pak i plody. Povýšenectví a pohrdání však není na místě.

Autor je matematik. Jeho pobyt na University of Wisconsin-Madison byl umožněn Fulbrightovou nadací.

Článek vyšel pod názvem Amerika: šílenství, normalita, hodnoty (redakční titulek) v časopise Listy, číslo 5 (2007).



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!