Můj vlastně první kontakt s Amerikou (přesněji s jejími Spojenými státy) děl se přes poutavé knihy Karla Maye, kterými mne hojně zásobil milovaný, dokonalý dědeček, ruský legionář, který se domů vrátil přes daleký Vladivostok. Několik mladých let jsem se těmi knihami těšil a poněkud i vzdělával zeměpisně. Netušil jsem, že s potomky Vinnetoua se po mnoha letech setkám v Kanadě. Ale pokrevnímu příteli Old Shatterhanda se nepodobají.

V roce 1952, když se konal proces se spikleneckým centrem Rudolfa Slánského a obžalovaní se vyznávali ze svých spojení s americkými imperialisty, považoval jsem je za hrdiny, neboť ten nový režim, který zrazoval, jsem nějak neměl rád a začínal jsem se ho obávat. Ze stejného důvodu jako můj otec a strýček. Tak vlastně byli popravení moji hrdinové, ač popravdě to byli vrazi.

Ameriku jsem pak poznával z knih jejích spisovatelů, než nastalo temno z několika filmů a jak čas plynul a věci se děly, už nepadaly hlavy a nedocházelo k zavírání nevinných. Na počátku těch slibných šedesátých zachránil našeho 14měsíčního syna americký lék, a tak se můj obdiv a láska k těm americkým Spojeným státům, spojených Deklarací a svobodou, umocnila, zatímco komunistické strany zemí, kterých se po válce zmocnil Stalin, vyhlásily Západu a hlavně Americe válku, byť díky atomovým bombám v držení obou velmocí, byla to válka tzv. studená, nicméně válka.

Vykvetlo Pražské jaro a obnova svobody slova, už se mohlo hovořit a oslavovat výročí osvobození Plzně generálem Georgem Pattonem, osvobození Prahy americkou armádou ale zabránil Dwight Eisenhower dohodou s Josefem Stalinem o té nešťastné demarkační čáře, která pro mne byla smutnou čmouhou na mém vztahu k Americe, k těm jejím státům, kam stále mířily miliony lidí za svobodou a klidným životem.

Do mojí země pak naopak zamířily tanky a obrněné transportéry Rudé armády stejně jako před 23 lety, a tak se čas radosti a naděje opět proměnil, opět další metamorfoza, dílo pošetilosti mocných. Vydali jsme se tedy za klidem a svobodou, ale protože ta válka, co stále probíhala, byla sice studená, ale vedená dvěma velmocemi, tak jsme do té jedné velmoci, Spojených států amerických neodjeli, ale k jejich sousedům, do mírumilovné Kanady s pověstí solidnosti a světovému dění vlastně jen přihlížející.

Nedlouho poté navštívili jsme i ty obdivované a mnou nadále oceňované USA, poznali pak v čase dovolených některé z těch padesáti států, poznali vlídné a ochotné Američany a po čase jsme si mohli udělat názor o jejich kladech i záporech, ač tedy jen tak, jak to takové časem omezené návštěvy dovolovaly. Jinak je tomu s naším synem, ten v USA strávil 14 let své profesionální činnosti.

Jako mnoho zemí světa, je i Amerika také velmi krásná ve vší rozmanitosti, majestátem velehor, moderností velkoměst, sepnutím těch mnoha států mnohaproudovými dálnicemi, projeli jsme se i po té snad nejslavnější číslo 66, proslavené Jackem Kerouacem v románu Na cestě a swingovou skladbou, viděli San Francisko, Los Angeles, Chicago, Boston, New York, Washington, Colorado, Las Vegas, Reno, Palm Springs a jiná města i několik přírodních parků úchvatné krásy. To vše obklopeno dvěma oceány.

V průběhu té doby, pobytu v druhém domově, vystřídalo se v USA včetně Donalda Trumpa deset prezidentů. Evropanovi se může zdát, že pravomoc amerického obyvatele Bílého domu je téměř neomezená, to se ale dříve nebo později shledá jako nepřesnost dosti značná. Ač je vrchním velitelem obranných sil, všechna jeho nejdůležitější rozhodnutí musí posvětit Sněmovna representantů a Senát. Tato zmínka o pravomocích mi umožňuje, s ohledem na omezené místo na stránkách Neviditelného psa, postoupit k současnosti, ještě přesněji k současnosti trvající něco přes půl roku, třebaže kořeny má v dosti dávné minulosti.

V neuvěřitelně krátké době se proměnilo snad vše, co bylo dosud na Spojených státech amerických vzorem pro demokratické, svobodné země, v trosky, popel. Klid vystřídán násilnostmi, devastací majetku, nekonečnými demonstracemi krajní, progresivní levice a vlivnými demokraty zbavené všeho, co činí člověka slušným občanem své země. Jakkoli se zprvu zdálo, že mocným impulsem k hnutí dosud trvajícímu je osudné zabití černého násilníka bílým policistou, čas a události, jež následovaly a nadále trvají, tuto teorii rychle zpochybnily. Neboť jak usoudili znalci, kterým je politika obživou, jde o zatím vrcholící proces levicového hnutí mající počátky už v šedesátých letech minulého století. Jde o snahu naplnit dílo Herberta Marcuseho Jednorozměrný člověk coby výsledek levicového neomarxismu a nejnovější ideologie politické korektnosti a multi-kulturalismu. Dochází k proměně světa svobody, demokracie, prosperujícího, byť s chybami, kapitalismu, do světa, o jaký se osm let snažil Barack Obama (dle mého názoru nejhorší a americké demokracii a svobodě nejnebezpečnější prezident). A tři z nejmocnějších vládních pozic jsou v rukou demokratů, systematicky znehodnocujících a ničících práci a dílo prezidenta!

Kdo tedy v TV sleduje dění tohoto roku 2020, snadno shledá, že listopadové volby budou svým výsledkem snad nejvýznamnější co do budoucnosti Ameriky, jak ji známe, a nepochybně i ostatního světa. Pro potvrzení jejich důležitosti stačí pozornější sledování těch více než tří let od zvolení Donalda Trumpa a dění tohoto roku 2020.

Při pohledu na stále trvající drancování majetku, na podporu té zločinné činnosti mnohými demokratickými starosty velkých měst, demokratickými guvernéry států, člověk nevěří a ani ti nejvzdělanější a snad zasvěcení nedovedou vysvětlit příčiny a důvody této anarchie a rozpadu práva a slušnosti. Nejhorší je, že dosud není viditelných sil, které této normálním rozumem nevysvětlitelné a mohutné metamorfóze budou moci zabránit. Neboť mnohé hodnoty se proměňují v opak, pravda v lež, svoboda slova v omezování a cenzuru, úcta k zákonu a právu jsou drceny rozlíceným davem. Davem vyřvávajícím neskutečné požadavky, schopným a toužícím jen po jednom: ničit majetek, rozpustit policii nebo alespoň maximální omezit její finanční podporu, zrušit věznice a otevřít hranice komukoli.

V průběhu těchto šesti měsíců došlo nejen k zabití černého George Floyda, ale i desítek občanů obého pohlaví a barvy pleti, navíc i několika dětí. Starosta New Yorku, v podstatě komunista, obdivovatel Fidela Castra, Bill de Blasio (není to jeho původní jméno), nikterak se nesnažící zabránit pustošení a zločinům, vyhrožuje soudem prezidentovi, když ten ve snaze zabránit trvající destrukci za nulové kontroly de Blasia uvažuje o povolání armády, což je zřejmě jedině možné řešení! Joe Biden otevřeně prohlašuje, že jde o pokojné demonstrace, lež tak ostudná v době, kdy každá domácnost včetně té páně Bidenovy, vlastní televizi, na níž den co den, ale hlavně noc co noc probíhá ohavné divadlo! Což mne nemálo děsí.

Navzdory všem faktům a skutečnostem, stejně jako při uvážení, jak se průzkumy veřejného mínění náramně mýlily v roce 2016, nelze dosavadní výsledky - značně ve prospěch Bidena - podceňovat; ale jejich případnou správnost považovat za naprostou absurditu a sotva pochopitelnou slepotu k jeho kvalitám! Člověka třeba hodnotit podle toho, co vykonal, ne podle toho, co povídal, jak pravil Seneca. Posuďme oba kandidáty tímto citátem klasika! Vyjde obraz velice přehledný. Bidenovi zůstane místo toho lidová moudrost: Nula od nuly pojde.

Covid.19 navíc situaci dokonale zkomplikoval. A čím větší a horší jsou a budou následky (ochromení ekonomiky a normálního života), tím spokojenější jsou demokraté, kteří každou nepříjemnost dávají za vinu prezidentu Trumpovi.

Nelze dále povídání protahovat, ale i jen malé připomenutí skutečných absurdit může ukázat reálné nebezpečí dramatické proměny této dosud mocné země. Závěrem malý příklad: Davy protestují už třetí měsíc, údajně a stále za zrušení policie a otevření hranic každému; a jakmile se setmí, výlohy praskají, domy a budovy, mnohdy federální, jsou poškozovány, automobily hoří a musí zasahovat policie. Davy v několika městech (Seattlu, Portlandu, New Yorku, Chicagu i jiných) teď přicházejí s požadavkem, aby se jim dostalo ochranného vybavení! Přitom došlo již k mnoha napadením policistů, k jejich těžkým zraněním. Uklidnění je zatím v nedohlednu.

Moje představa Ameriky a to, jakou jsem ji v rámci možností mohl poznat, mizí zahalena hustým kouřem, pokryta rozbitým sklem, za kvílení sirén. Výsledek to demonstrací ve smyslu americké ústavy, ale proměněných v pustošení a devastaci. A to vše v čase čínského viru, jenž napadl svět, a smutného odhadu, že sotva bude spravedlnosti učiněno zadost. Snad jen v případě Trumpova vítězství na konci tohoto roku. A to zatím považuji za zázrak.